Počet záznamů: 1  

Ad majorem evidentiam: literární reprezentace “zřejmého” v textech J. A. Komenského

  1. 1.
    0501245 - FLU-F 2019 RIV CZ cze B - Monografie kniha jako celek
    Řezníková, Lenka
    Ad majorem evidentiam: literární reprezentace “zřejmého” v textech J. A. Komenského.
    [Ad majorem evidentiam: Literary Representations of Obviousness in the Works of Johann Amos Comenius.]
    Praha: Filosofia, 2018. 255 s. Studie a prameny k dějinám myšlení v českých zemích, 18. ISBN 978-80-7007-556-2
    Grant CEP: GA ČR GB14-37038G
    Grant ostatní:AV ČR(CZ) StrategieAV21/14
    Program:StrategieAV
    Institucionální podpora: RVO:67985955
    Klíčová slova: Early modern period * Johann Amos Comenius * obviousness * evidentia * knowledge * rhetorics * epistemology * textual practices
    Kód oboru RIV: AB - Dějiny
    Obor OECD: History (history of science and technology to be 6.3, history of specific sciences to be under the respective headings)

    Tato práce se věnuje pojmu evidentia v textech J. A. Komenského (1592–1670). Nástup a užívání kategorie evidence interpretuje autorka jako znak kulturní konstelace, v níž se protnuly proměny v oblasti vědění s proměnami v oblasti textuality. Narůstající objem nekompatibilních nebo přímo protichůdných informací a interpretací vedl podle Komenského k znejistění vědění, v jehož důsledku se začaly množit spory, přerůstající v závažné společenské konflikty. Kategorie evidence se měla stát nástrojem, jak rozlišit skutečné vědění od domnělého, vykořenit tím spory a nastolit společenskou stabilitu. Odtud plynula její zásadní gnozeologická a sociální relevance. Její zvýznamnění tak bylo u Komenského výrazem snahy o nalezení jednotících principů a postrádaného konsensu v oblasti vědění. Aby bylo možno dosáhnout bezpečného – totiž evidentního – vědění, rozpracoval Komenský třístupňový poznávací algoritmus, kombinující evidenci smyslů, rozumu a víry. Všechny tři principy korespondovaly s dobovými kulturními trendy (empirismus a proměny vizuální kultury, racionalismus, konfesionalizace), zásadní měla ale být jejich kombinace. Právě tu Komenský operacionalizoval jako svou metodologickou devizu. Odkazem ke kategorii evidence tak současně modeloval svou pozici v dobovém vysoce konkurenčním učeneckém prostředí. Evidentia tak v jeho textech figurovala v několika rovinách a funkcích, a sice jako gnozeologická kategorie, textová praxe a autoreferenční figura.

    This monograph looks into the usage of the notion of evidentia (evidence’ in the sense of obviousness, the quality of being manifest) in the texts of Johannes Amos Comenius (1592–1670). It strives to survey the cultural conditions under which, in the early modern age, methods of providing and performing evidence came to be a practice popular with authors and intellectuals. The emergence of the term and its ever more widespread use were hallmarks of a cultural development in which an overall transformation of knowledge intersected with the transformation of textual practices. As the concept was used by Comenius, evidence linked epistemology and textuality. In its consequences though, it exceeded them and embraced social theory as well. The epoch was characterised by worsening frictions between religious denominations, social estates, nationalities as well as philosophical and epistemological dogmas. Claims for power, theories, concepts and interpretations were brought forward and competed with each other. This was the historical context of Comenius’s efforts to use evidence as a unifying principle, a remedy for the lack of consensus in the field of knowledge, moreover, he hoped this concept would be able to establish a general consensus in society. By discovering evidence as a new category Comenius in fact reacted to a changing culture of controversy. As he conceptualised the term, evidence was to become an instrument by means of which certain and uncertain knowledge could be distinguished and controversies eliminated, which permeated society and originated from the fact that reality was not as easy to understand and certain as not to allow for diametrically opposing explanations. In this context the notion of evidentia was an epistemological category, textual practice and auto-referential trope.
    Trvalý link: http://hdl.handle.net/11104/0293493