Filosofický časopis. - : Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.
- ISSN 0015-1831
Roč. 58, č. 5 (2010), s. 663-673
Poč.str.
11 s.
Jazyk dok.
cze - čeština
Země vyd.
CZ - Česká republika
Klíč. slova
speech ; Heidegger ; Husserl
Vědní obor RIV
AA - Filosofie a náboženství
CEZ
AV0Z90090514 - FLU-F (2005-2011)
UT WOS
000208753100003
EID SCOPUS
78650490617
Anotace
Článek se zaměřuje na vztah mezi pravdou a řečí, jak jej rozpracoval M. Heidegger v období, kdy vydal Bytí a čas. Autor tvrdí, že pravda má v Heideggerově pojetí zásadní vztah k řeči. Základní jednotkou řeči však pro Heideggera není subjekt-predikátový výrok, nýbrž situovaná promluva. Článek rekonstruuje Heideggerův výklad Aristotelovy nauky o soudu i Heideggerovo navázání na Husserlovu nauku o pravdě. Dochází k závěru, že pravdivost u raného Heideggera může být rysem promluv v té míře, v níž jsou vázány na kontext a v níž jsou interpretativní.
Překlad anotace
The article focuses on the relation between speech and truth, elaborated by Heidegger in the period of Being and Time. It argues that Heidegger's notion of truth is a deeply linguistic one. The basic language unity is not the proposition, but the situated act of speech. The author reconstructs Heidegger's reading of the Aristotelian theory of statement as well as Heidegger's appropriation of Husserl's analysis of truth. The conclusion arrived at is that if speech is - in early Heidegger - to be true, it must be context-bound and interpretative.
