0572786 - ÚČL 2024 RIV CZ cze J - Článek v odborném periodiku
Kubart, Tomáš
“Děti, děti, z toho kouká buď blázinec, nebo vězení.” Vídeňský akcionismus jako reakce na válečné, osobní i společenské trauma.
[“Kids, kids, it’s either madhouse or jail!” Viennese Actionism as a response to wartime, personal and social trauma.]
Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica. Roč. 27, č. 1 (2021), s. 231-349. ISSN 0567-8293. E-ISSN 2464-7055
Institucionální podpora: RVO:68378068
Klíčová slova: Viennese Actionism * soldier man * fascist manhood * emotional armour * posttraumatic stress disorder * PTSD * Wiederholungstrauma * repetition of social trauma * neurosis * psychosis * psychoanalysis and art * collective trauma * performativity * cultural naratives * Kriegsopfer * war victim * Swine vocabulary * concealment * The mans of sorrow * Scapegoat * resentiment
Obor OECD: Performing arts studies (Musicology, Theater science, Dramaturgy)
Způsob publikování: Open access
Web výsledku:
https://karolinum.cz/data/clanek/11612/PheH_2021_1_0231.pdf
DOI: https://doi.org/10.14712/24647055.2023.12

Hermann Nitsch (1938-2022), Otto Muehl (1925-2013), Günter Brus (1938) a Rudolf Schwarzkogler (1943-1969), kteří zpochybňovali a porušovali společenská tabu, nebyli “rozenými Nestbeschmutzery” (doslova znečišťovatelé hnízd), jak byli někdy neprávem nazýváni. Michel Foucault tvrdí, že nikdo se nerodí jako nepřítel státu, ale - jak demonstruji na příkladu akcionistů - stává se jím v procesu přechodu od vnitřního regulátoru super-ega, matky v nejranějším stadiu vývoje a otce v pozdějším, k moci státu a jeho institucí. Uměleckou tvorbu členů skupiny vnímám jako výsledek neustálého napětí mezi introspektivní emocionalitou umělce jako subjektu a vlivy společenského regulativu super-ega. K intrapersonálním faktorům, které ovlivnily tvorbu akcionistů, patřilo mimo jiné trauma z druhé světové války spolu s dalšími násilnými zážitky z jejich dětství. Rozhodující pro jejich dospělý vztah k autoritě kolektivního super-ega byla také výchova, konkrétně charakter otcovské postavy a její přítomnost či nepřítomnost. Německý sociolog Klaus Theweleit vytvořil v 70. letech 20. století koncept fašistického muže (Der faschistische Mann), kterého popsal jako nenarozeného člověka, aby zdůraznil jeho nedostatečnou individuaci, tj. absenci oddělení od postavy matky v raných fázích jeho vývoje v dětství. V důsledku toho se osobnost takového individua nestrukturuje podle kategorií subjektu a objektu, ani se u něj nevyvíjí vztah k postavě matky, což má hluboké důsledky pro jeho emoční schopnosti, zejména pokud jde o vztah k ženám. Konkrétně se tito muži bojí všeho měkkého, tekutého, a co je nejdůležitější, znečištěného. Krev, výkaly, moč a sperma pro ně tedy představují hrozbu pro jejich nestabilní emoční já, které by se mohlo při setkání s výše uvedenými látkami rozpadnout. Fašistický člověk, tvrdí Theweleit, si na svou ochranu vytváří tzv. emocionální štít, který mu zároveň brání v komunikaci s vnějším světem, což ho činí agresivním a zdrženlivým. Pro historickou kontextualizaci argumentu Theweleit tvrdí, že právě tento typ mužské osobnosti a mentality byl otcem generace vídeňských akcionistů, která dospívala v padesátých letech. Tento psychologický koncept, vycházející z Freudovy a Jungovy psychoanalytické metody, jsem převzal k interpretaci charakteristických rysů akcionistické tvorby, jež byla podle mého názoru do značné míry ovlivněny psychologickým pozadím jejich autorů a historickými okolnostmi. Tyto perspektivy se ve skutečnosti jeví jako vzájemně propojené v procesu formování a fungování kolektivního superega. Předpokládáme-li, že kolektiv přebírá od otcovské postavy v určité fázi vývoje jedince roli regulátora super-ega, pak se jako rozhodující jeví povaha kolektivu, konkrétně charakter jeho členů a jimi vytvářené narativy o mužské a přirozeně i ženské emocionalitě (homofobní, rasistické, antisemitské atd.). Navíc pokud se společnost skládá převážně z fašizujících mužů, není už tak důležité, zda konkrétní otcové Brus, Nitsch, Schwarzkogler a Muehl do této psychologické kategorie skutečně spadali, či nikoliv, neboť její vliv na jedince ve společnosti se stává téměř nepopiratelným. Pojem obětního beránka považuji za výstižnou metaforu pro popis díla a života vídeňských akcionistů, kteří jsou konceptualizováni jako inkriminované oběti namísto skutečných viníků, jimiž byla v šedesátých letech v Rakousku celá společnost. Byli stíháni za to, že si hráli se zvířecími vnitřnostmi a káleli si do úst, a trpěli za to, že odhalili zprávu o potlačovaných nočních můrách rakouského kolektivního nevědomí, kterou společnost nepřijala. Místo aby přinesli katarzi, byli na konci šedesátých let viktimizováni, posláni k soudu a odsouzeni, protože si mysleli, že plánovali vypálit Burgtheater. O několik desetiletí později, když rakouská kolektivní neuróza (téměř) vymizela, se vídeňští akcionisté vracejí, aby Burgtheater zaplnili.

A group of “Viennese Actionists” was formed in Austria around 1961, ceasing to be active in 1970. One decade of their collaboration comprised creation of a series of multimedia artistic works, often in the form of provocative actions using the so-called Schweinvo- cabular (“nasty vocabulary”): fake violence, vulgarity, explicit sexuality, profaning state and church symbols, etc. The aim of such aesthetics was not a dull provocation. It was rather an artistic means by which the first generation of post-war artists, who personally experienced the horrors of World War II and the reverberations of the first, responded to the lack of denazification and the internal conflicts in the Austrian society. The pa- per will present the thesis that the designation of the group as “Viennese Actionism” is probably not derived from the noun “action”, but it is a reference to the current in behavioral psychology called sensomotoric actionism, which originated in the early 20th century and emphasized physical and performative coping with the trauma the Action- ists experienced in young age (pain, suffering, loss of loved ones, mass scale of murders, etc.), sensomotoric actionism as a metaphor of artistic response to social trauma. One of the main impulses for the Actionists was thus the war trauma, both on an individual and socio-cultural level. The aesthetic means they employed were based on the actual contemporary methods of treating trauma. Using repulsive “images” that presented the horrors of war, the Actionists “forced” their audience to confront them and, if possible, go through social catharsis, giving back to the theater its ritual function it had in the society of the Classical Athenian polis.

Trvalý link: https://hdl.handle.net/11104/0343349