Hobbes o smíchu

0585160 - FLÚ 2025 RIV CZ cze J - Článek v odborném periodiku
Glombíček, Petr
Hobbes o smíchu.
[Hobbes on Laughter.]
Filosofický časopis. Roč. 72, č. 1 (2024), s. 35-53. ISSN 0015-1831
Institucionální podpora: RVO:67985955
Klíčová slova: laughter * Thomas Hobbes * theory of superiority * rhetoric
Obor OECD: Philosophy, History and Philosophy of science and technology
Impakt faktor: <0.1, rok: 2022
Způsob publikování: Open access
https://doi.org/10.46854/fc.2024.1r.35

Autor argumentuje proti většinové interpretaci, podle které je Hobbes klasickým zastáncem nejznámější teorie smíchu, podle níž je smích výrazem pocitu nadřazenosti. Výkladem tří pasáží, ve kterých Hobbes systematicky probírá smích, dochází autor k závěru, že Hobbese nezajímala ani tak ucelená teorie smíchu ve smyslu jeho nutných postačujících podmínek. Smích pro něj byl původně prostředkem k pochopení duševního hnutí blaha (glory), který hrál klíčovou roli v Hobbesově rané teorii motivace, a byl tak zásadní pro celou jeho filosofii. V Hobbesově pozdější filosofii ovšem toto duševní hnutí ztrácí na významu, takže stále stručnější pojednání smíchu zůstává nakonec jen neorganickým reliktem. Článek také poukazuje na silně rétorickou povahu Hobbesova výkladu, který primárně varuje před smíchem jako projevem upadlé formy blaha (glory) než že by analyzoval podstatu smíchu samotného.

The author of the study argues against the majority view that believes Thomas Hobbes was a classic advocate of the best known theory of laughter, in which laughter is an expression of superiority. Through an explication of all three passages in which Hobbes systematically discusses laughter, the author rebuts the idea that Hobbs was concerned with a comprehensive theory of laughter in the sense of stating its necessary and sufficient conditions. For Hobbes, the treatise on laughter was originally just a means for better understanding of the mental state of glory, which played a fundamental role mostly in his early theory of motivation, and thus was central for his entire philosophy. In Hobbes’ late philosophy, however, it was losing its significance, so that the short treatise on laughter, which in later writings only briefly reiterates the original exposition, ultimately in De homine lingers only as an inorganic relic. The text also points out the strongly rhetorical character of Hobbes’ explication, which is far more likely to warn against excessive laughter as a symptom of a fallen form of so called glory than it would be to actually and factually analyze the essence of laughter itself.
Trvalý link: https://hdl.handle.net/11104/0352955