Tvář a její význam v nejstarších řeckých pramenech

0572187 - FLÚ 2024 RIV CZ cze J - Článek v odborném periodiku
Vítek, Tomáš
Tvář a její význam v nejstarších řeckých pramenech.
[The human face and its meaning in the earliest Greek sources.]
Aithér. Roč. 14, č. 27 (2023), s. 58-94. ISSN 1803-7860
Institucionální podpora: RVO:67985955
Klíčová slova: face * physiognomics * individuality * normative patterns and ideals * Greek antiquity
Obor OECD: Philosophy, History and Philosophy of science and technology
Způsob publikování: Open access
https://doi.org/10.5507/aither.2023.002

Článek zkoumá, co se rozumělo tváří v různých žánrech od nejstarší doby až do počátku hellénismu. Tvář zprvu představovala místo, kde se projevovaly silné city, zejména žal, stud a hanba. Její poškození či zpochybnění umenšovalo hodnotu člověka za života i po smrti a přinášelo s sebou hanbu pro něj i jeho blízké. Popisy tváře byly dlouho jen velmi stručné a obecné, ale i tak sloužily k estetickému a morálnímu hodnocení nebo naznačovaly, jak by měla něčí tvář v určité situaci vypadat. Tento normativní aspekt se vystupňoval ve fysiognómonice, která se však soustřeďovala jen na některé dílčí rysy obličeje (zejména oči), zatímco tvář samotnou nebo jako celek zohledňovala jen málo. Fysignómonika neusilovala o co nejvěrnější vystižení jedince, nýbrž se ho snažila identifikovat s jedním z omezeného počtu charakterových typů a stanovit jeho blízkost nebo vzdálenost k ideálním hodnotám a vzorům. Podobné snahy a postupy lze pozorovat i v řeckém portrétu a divadle, a to nejspíše nejen díky vlivu fysiognómoniky. Řekové vytvářeli i podobizny realističtější a více individualizované, ale obecně je zajímaly na tváři a charakteru více rysy typologické než individuální.

This paper explores what was meant by the face in various genres in antiquity from the earliest times to the beginning of Hellenism. The face originally represented a place where strong feelings were expressed, especially grief, shame and disgrace. If the face was somehow damaged or questioned, it diminished a person's value in life and after death and brought with it shame for the person and those close to him. Descriptions of the face were for a long time only very brief and general, but they still served to make aesthetic and moral judgments or to suggest how one's face should look in a particular situation. This prescriptive aspect was intensified in physiognomy, which, however, concentrated only on some partial features of the face (especially the eyes), while the face itself or as a whole was given little consideration. Physiognomists did not strive to depict the individual as faithfully as possible, but rather tried to identify him or her with one of a limited number of character types and to determine his or her proximity or distance to ideal values and models. Similar efforts and practices can also be observed in Greek portraiture and theatre, probably not only due to the influence of physiognomy. Although the Greeks gradually began to create more realistic and individualised portraits, they were generally more interested in typological features of the face and character.
Trvalý link: https://hdl.handle.net/11104/0343158