Ke genealogii zdravého rozumu

0539569 - FLÚ 2021 RIV CZ cze B - Monografie kniha jako celek
Glombíček, Petr
Ke genealogii zdravého rozumu.
[On Genealogy of Common Sense.]
Praha: Togga, 2020. 303 s. ISBN 978-80-7476-196-6
Grant CEP: GA ČR(CZ) GA17-06904S
Institucionální podpora: RVO:67985955
Klíčová slova: common sense * early modern philosophy * rhetorics * sensibility
Obor OECD: Philosophy, History and Philosophy of science and technology

Kniha představuje rozmanitost pojmu zdravého rozumu od Aristotela do osmnáctého století. Soustřeďuje se ovšem na reflexe zdravého rozumu v raně novověké filosofii. První část knihy pojednává o antických kořenech novověkého pojmu v řeckém a římském myšlení. Jedna z kapitol podává přehled různých pojmů, jež předznačují moderní pojem zdravého rozumu v Aristotelově díle: společenskou shodu endoxa, praktickou soudnostfronésis a smyslovost koiné aisthésis. Další kapitola doplňuje vývoj některých z těchto idejí v římské rétorice a filosofii. Krome klíčového termínu rétorické teorie se věnuje hlavně Senekovu projektu bona mens.
K ranému novověku se přistoupí neprve phledem na Descartův projekt, zaměřený na rozvoj schopnosti soudit a odbozený od Senekova projektu dobré mysli. Následuje pojednání Berkeleyho dovolávání se common sense, jež se zde prezentuje jako variace na karteziánský pojem. Podle předloženého výkladu jádro Berkeleyho pojmu neleží zkrátka v široce sdílených přesvědčeních, nýbrž zdůrazňuje samu racionalitu: Berkeley chce po svém čtenáři, aby jeho díla posuzoval s nepředpojatou pozorností. S Descartem (podobně jako s Lockem) ho spojuje využití theologického rozlišení přirozeného světla rozumu od božského světla milosti a zjevení.
Další dvě kapitoly pojednávají společenské pojetí zdravého rozumu. Nejprve u Giambattisty Vica, který na základě klasické rétorické teorie předložil pojetí zdravého rozumu jako sdílených hodnot. Posléze ve filosofii Anthony Ashley Coopera, hraběte ze Shaftesbury, který tento výraz používal jako obměnu ústředního pojmu své etické teorie, totiž vzájemné náklonnosti. Shaftesbury začal pracovat termínem „common sense“ v reakci na kritiku (především od Mary Astell) svého testu posměchem, jak je představil v Dopise o enthusiasmu. Zdá se, že je to právě Shaftesbury, kdo stojí z velké části za popularitou výrazu „common sense“ v anglicky psané raně novověké filosofii. Kupodivu to vypadá, jakoby se tak stalo shodou okolností, když jeho zájem o koncept posměchu vyvolala jeho snaha vyrovnat se se satirickou kritikou jeho raného díla Inquiry concerning Virtue and Merit, na značené Jonathanem Swiftem v populární Pohádce o kádi.
Další dvě kapitoly se věnují tzv. Skotské škole zdravého rozumu. Předložený výklad navrhuje chápat samu myšlenku organizované skukpiny, jejímž záměrem je šíření jednotné doktríny, jako odvozenou z kritiky, jaké Skoty podrobil Joseph Priestley. Priestleyho polemiku motivovalo Oswaldovo využití pojmu zdravého rozumu v náboženských otázkách, a zřejmě také popularita Jamese Beattieho. Rozbor Skotskými autory používaných pojmů ovšem ukazuje, že jejich zahrnutí pod společnou nálepku není zcela neoprávněné. Reidův filosofický význam ale poněkud zastínil vliv jejich kolegů a učitelů Alexandra Gerarda a George Turnbulla.
Poslední oddíl knihy je kantovský. Kant sám je zde prezentován jako odpůrce filosofie common sense, který byl nicméně skotskou filosofií ovlivněn ve svém pojetí smyslovosti, a to prostřednictvím Johanna Nikolaie Tetense. Kantův pozdní pojem sensus communis aestheticus je zde potom vyložen hlavně jako humovský vliv, zprostředkovaný zvláštností prvního německého překladu Humových Esejů. Kapitolu zakončuje malý přehled využití kantovksého pojmu u Hannah Arendtové a Jean-Francoise Lyotarda.

In general the book presents an idea of irreducible variety in the meaning of common sense since Aristotle to the 18th century philosophy. However the focus is on reflections of common sense in the early modern philosophy. The first part deals with the roots of the modern notions of it in the ancient Greek and Roman thought. One of the chapters lists different notions prefiguring the modern idea of common sense, as one can find it in Aristotle’s work: the communal agreement of endoxa, the practical prudence of fronésis, the sensibility of koiné aisthésis. The next chapters supplements this by the evolution of some of the ideas in Roman rhetorics and philosophy. Besides the clue term of the rhetorical theory it mostly concerns the central notion of Seneca’s project, namely bona mens.
The early modern period is approached first from the perspective of Descartes’s project, centered on development of the faculty to judge, modelled on Seneca’s bona mens. It is followed by a treatment of Berkeley’s notion of common sense, presenting it as a variant of the Cartesian notion. Berkeley’s appeal to common sense, it is argued, however important to him, does not stress simply widely shared beliefs, but rather simple rationality: Berkeley asks his reader to judge his works with attention and without prejudice. With Descartes (as well as with Locke) he shares a background in the theological distinction of natural light of reason as opposed to divine light of grace and revelation.
Next two chapters consider a communal notion of common sense. First in the philosophy of Giambattista Vico, who proposed the view of common sense as a shared set of values, relying on the classical theory of rhetorics. Then in the philosophy of Anthony Cooper, the earl of Shaftesbury, who used the term as an alias of a central concept of his ethical theory, namely the benevolent affection. Shaftesbury came to use the expression in answer to objections (foremost by Mary Astell) concerning his test by ridicule, as presented in his Letter on Enthusiasm. It seems that it is Shaftesbury who was mainly responsible for the popularity of the expression “common sense” in the philosophy of the 18th century written in English. Surprisingly, it appears to happen by accident as a consequence of Shaftesbury’s interest in reflection on ridicule motivated by an attempt to cope with a satire of his early book Inquiry concerning Virtue and Merit by Jonathan Swift, which was implied in his highly popular A Tale of a Tub.
Two chapters are devoted to the so called Scottish school of common sense. It is argued that the very idea of an organized group spreading a common doctrine comes originally from Joseph Priestley’s polemics with Scottish thinkers. Priestley’s construction was motivated by Oswald’s appeal to common sense in religious matters together with Beattie’s popularity. Nevertheless the notions of common sense in their respective writings are close and prominent enough to justify the label of Scottish school of common sense. However, as the analysis in the later chapter suggests, Reid’s popularity may overshadow the substantial influence of his teachers Alexander Gerard and George Turnbull.
The last section of the book is a Kantian one. Kant is presented here as an opponent of common sense philosophy, who was nevertheless influenced, via Johannes Nikoalus Tetens, by the Reidian notion of common sense in his concept of sensibility. His late notion of sensus communis aestheticus is presented here as mostly Humean influence, mediated by an idiosyncrasy of the first German translation of Hume’s Essays. This is followed by a presentation of Kantian influence on Hannah Arendt and Jean-Francois Lyotard.
Trvalý link: http://hdl.handle.net/11104/0317280