Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění

0525252 - SLÚ 2021 RIV CZ cze B - Monografie kniha jako celek
Olšovský, Miroslav
Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění.
[Anarchy and Evidence. Essay on Writing and Seeing.]
Praha: Academia – Slovanský ústav AV ČR, 2020. 265 s. Práce Slovanského ústavu AV ČR, v. v. i., 46. ISBN 978-80-200-3039-9; ISBN 978-80-86420-64-6
Institucionální podpora: RVO:68378017
Klíčová slova: writing * seeing * evidence * cinematography * modern and postmodern literature * Russian literature * Nabokov, Vladimir * Gombrowicz, Witold
Obor OECD: Specific literatures

Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie. Psaní způsobuje, že stále máme před očima to, co chce být sděleno. Psaní je evidentní, ale zároveň šifruje sdělení. Psaní pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní básnický jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním, který svět za oknem ukazuje jako svět, jenž se stal součástí našeho pohledu na svět. Zachytit čas transformace se stává záležitostí psaní jako permanentního stávání. Moderní literatura už není jen „mluvení“, ale rovněž „psaní“. Neustále zcizuje „mluvení“. Fixuje „mluvení“, zachycuje jeho vnějšek. Jestliže „mluvení“ mizí ve chvíli umlknutí, „psaní“ tu zůstává přítomné, leží přede mnou na papíře a můžu se k němu kdykoli vrátit a nahlédnout je. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). A tato permanentní evidence vnějšku, jakou je psaní, je rovněž podstatou filmu. Film se pokouší zachytit zkušenost vidění – „vidění“ se kamerou přichytává jako obraz na filmový materiál. Z jazyka moderní literatury se stala ekvivalence filmového obrazu. Mluvené se díky psaní proměnilo ve viděné. Samotný jazyk se stal vnějším a zhmotnil se v obraze. Moderní umělecký jazyk se stal čistou evidencí.

Modern literature does not create a literary work, but a process of writing that decomposes the work. Writing is anarchy. Writing causes that we constantly perceive what we want to express. Writing is evident, but it also encrypts a message. Writing endures as a record and evidence of what we want to express in words, as some persistence of the message in time. Modern poetic language strives to bring events closer to the limit of their representation and to show them in their becoming of events. Such language becomes
the language of motion, cinematographic, obvious and evident language that shows the world outside a window as the world that has become a part of our perspective on the world. Capturing the time of transformation becomes a matter of writing as permanent process of “becoming”. Modern literature is no longer just “speaking”, but also “writing”. It constantly alienates “speaking”. It fixes “speaking”, capturing its outside. If “speaking” disappears at the moment of silence, “writing” stays present, fixed on a paper, and we can come back to it any time to have a look at it. Writing is a permanent record – “permanent evidence”, it is an aperture (Gombrowicz) and an insight (Nabokov). In addition, this “permanent evidence” of outside, which writing is, is the essence of the film. The film tries to capture the experience of seeing – the camera sticks “seeing” in a form of a picture to the film material. The language of modern literature
has become the equivalence of the film image. The spoken has changed into the seen by means of writing. The language itself has become outer and has got materialized in the image. Modern artistic language has become pure evidence.
Trvalý link: http://hdl.handle.net/11104/0309438