Úvod do teorie jazykové správnosti

0517596 - ÚJČ 2020 RIV CZ cze B - Monografie kniha jako celek
Beneš, Martin
Úvod do teorie jazykové správnosti.
[Introduction to the Theory of Language Correctness.]
Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019. 217 s. Humanitas. ISBN 978-80-7308-910-8
Institucionální podpora: RVO:68378092
Klíčová slova: codification * common knowledge * intersubjectivity * language correctness * language rules * norm * usage
Obor OECD: Linguistics

Tématem této knihy je nová konceptualizace předmětné oblasti, kterou se v českém kontextu tradičně zabývá teorie jazykové kultury, a to z pozic tzv. ontologického „socialismu“ (zejm. Itkonen, 1978, 2003). První dvě kapitoly knihy vysvětlují, proč je vhodné předmětnou oblast jazykové kultury nově nahlédnout právě z této perspektivy. Ideová diskuse v první kapitole identifikuje tři faktory (reakci protektorátních elit na německou okupační politiku, útvarový přístup k „jazyku“ a fyzikalismus), jež měly na diskusi o otázkách a problémech dané předmětné oblasti negativní vliv, a je proto třeba je obejít. Terminologická diskuse v druhé kapitole míří k tomu, proč v souvislosti s touto konceptualizací není vhodné používat původní termíny jazyková kultura a teorie jazykové kultury. Třetí kapitola detailně představuje ontologický „socialismus“, podle něhož se v předmětné oblasti lingvistiky nacházejí nejen časoprostorové entity – jazykové prostředky, ale i entity nečasoprostorové – jazyková pravidla jakožto sociální fakty, existující reálně tzv. v intersubjektivitě myslí jednotlivých členů řečového společenství. Těmto jazykovým pravidlům se podrobně věnuje čtvrtá kapitola, která popisuje způsob jejich existence v podobě tzv. tříúrovňových, sdílených znalostí a ukazuje, že/proč tato pravidla mají inherentně normativní charakter. Pátá kapitola popisuje mechanismus „tlaku“, který tříúrovňové znalosti jazykových pravidel vyvíjejí na uživatele jazyka v interakcích, a odvozuje odsud kritérium jazykové správnosti: shodu (užitého) prostředku se sdíleným pravidlem. Šestá kapitola se zabývá tím, jak se k tomuto kritériu mají kritéria, o nichž se dosud uvažovalo (zejména) v českém kontextu. Ukazuje, že ať už prostředek těmto kritériím vyhovuje, či nikoliv, nijak to přímočaře nesouvisí s tím, zda ho budou za ne/správný považovat uživatelé jazyka v interakcích. Sedmá kapitola přináší první, zatím přibližný pohled na podobu předmětné oblasti teorie jazykové správnosti, vymezuje její klíčové entity, zejm. rozdíl mezi pravidlem jakožto předmětem popisu a větou o pravidle jakožto jeho popisem, a obsahuje nové, koherentní definice klíčových konceptů: normy, úzu a kodifikace. Osmá kapitola tento pohled dále zpřesňuje, podává obraz toho, jak z perspektivy ontologického „socialismu“ vypadá šíření jazykové změny, a na tomto pozadí identifikuje důležitý rozdíl mezi tzv. jasnými a nejasnými případy. Ukazuje, že v nejasných případech fungují jako relativizační faktor též jednotliví uživatelé jazyka: některé prostředky jsou ne/správné jak pro kterého z nich. Devátá kapitola se zabývá konceptem nenulové reakce na prostředek, který není (užit) v souladu se sdíleným pravidlem. Dokládá jednak to, že nenulové reakce mají negativní vliv na plynulý průběh interakcí, neboť uživatele jazyka ruší, odvádí jejich pozornost, jednak upozorňuje na to, že jsou klíčové pro možnost exaktního výzkumu pravidel. Desátá kapitola se věnuje tomu, jak jsou pravidla nabývána. Vychází z rozdílu mezi nevědomým osvojením si pravidla na základě inferencí z úzu a vědomým naučením se věty o pravidle a argumentuje, že při diskusích o spisovném jazyce je nutno věnovat stejnou pozornost oběma těmto způsobům nabývání. Jedenáctá kapitola ještě víc přibližuje a zpřesňuje pohled na předmětnou oblast teorie jazykové správnosti. Ukazuje, jak je mezi členy řečového společenství distribuována znalost jazykových pravidel. Jako zásadně důležité identifikuje kritérium veřejnosti komunikátu a primárnost interních, účastníky interakce sdílených pravidel vzhledem k externím, účastníkům interakce neznámým pravidlům a/nebo větám o pravidle. Dvanáctá kapitola se zabývá vztahem pravidel a úzu. Upozorňuje na to, že do úzu se dostávají i nesprávné prostředky a v souvislosti s tím se věnuje otázce využitelnosti jazykových korpusů při ověřování správnosti jednotlivých jazykových prostředků – dochází při tom k závěru, že tato užitečnost je velmi omezená. Tématem závěrečné, třinácté kapitoly je vztah pravidel a vět o pravidlech, tj. kodifikace. Zabývá se způsoby, jimiž lze řešit nesoulad pravidla a věty o pravidle, a to z pozice lingvistů i uživatelů jazyka, a argumentuje, že možnost ovlivňovat větami o pravidle to, jaká pravidla mají uživatelé sdílet, je velmi nesamozřejmá. Závěr knihy pak načrtává obrysy výzkumného programu, který ze „socialistické“ konceptualizace předmětné oblasti teorie jazykové správnosti vyplývá: empirické a experimentální ověřování správnosti vybraných jazykových prostředků a výzkum toho, za jakých okolností si uživatelé jazyka rekonstituují původní, stará pravidla v nová.

The theme of this book is the novel conceptualization of the subject field, which is, in the Czech context, traditionally dealt with within the theory of language cultivation, from the perspective of the so-called ontological “socialism” (esp. Itkonen, 1978, 2003). The first two chapters explain why the subject field of the (theory of) language cultivation is to be newly approached from this very perspective. The conceptual discussion in the first chapter identifies three under-researched factors (reaction of the Protectorate elites to the Nazi occupation policy, variety-based approach to the “language” and physicalism) that had negative effect to the debate on these questions and therefore they should not be taken into consideration. The terminological discussion in the second chapter supports the claim that it is not suitable to associate the traditional term (theory of) language cultivation with this novel conceptualization. The third chapter introduces in detail the so-called ontological “socialism” according to which there are not only spatiotemporal entities, i.e. language means, but also non-spatiotemporal entities, i.e. language rules qua actually existing social facts, in the subject field of linguistics. The fourth chapter provides a detailed overview of language rules, the mode of its existence in the form of the so-called three-level common knowledge and shows that/why these rules are inherently normative in nature. The fifth chapter shows that the knowledge of language rules exerts certain “pressure” on language users in interactions and describes the mechanism of this “pressure”. The description is then applied as a basis to determine the criterion of language correctness, i.e. the compliance of the (used) language mean with the corresponding language rule known to the language users taking part in interaction. The sixth chapter confronts this novel criterion and the original criteria that have been discussed so far (especially) in the Czech tradition. It shows that the quality of being or not being in accordance with these criteria (identified expert ones) does not have any direct impact on the language users’ interactional behavior. In the seventh chapter we outline the first and thus just approximate view on the scope of the subject field of the theory of language correctness. We identify its crucial entities and suggest the novel, coherent definitions of the key concepts: usage, norm and codification. The eighth chapter elaborates this view further. It outlines the course of the language change as it is seen from the perspective of ontological “socialism”. Such background makes it possible to identify important distinction between the so-called clear and less-than-clear cases. We claim that in the less-than-clear cases the users of language represent a relativizing factor: some language means are not correct absolutely but are only correct for some users and not for others. The ninth chapter concerns the phenomenon of non-zero reaction to the used language mean which is not in compliance with the shared language rule. It documents that these non-zero reactions have negative effect on the continuous course of interactions for it disturbs the language users and it plays crucial role for the possibility of experimental research into the non-spatiotemporal language rules. The tenth chapter presents two possible modes of acquiring the language. Based on the difference between unconscious language acquisition of the rules and conscious learning of the rule-sentences we argue that both of these modes are of equal importance for research. The eleventh chapter gets closer to and specifies the real scope of the subject field of the theory of language correctness. It describes how the knowledge of language rules is distributed among particular language users. On this background we identify the importance of the criterion of the text’s openness to the public and the primacy of internal rules shared by the interaction participants over the external rules and/or rule sentences which are not shared by the interaction participants. The twelfth chapter comments on the relation between rules and language usage. It points out that the incorrect language means which are not in compliance with the shared rule are being used anyway. In relation with this fact, we concern there the question of usability of language corpora for the purposes of research into correctness of selected language means. We reach the conclusion that using corpus for the purposes mentioned above has its limits. The topic of the last, thirteenth chapter is the relation between language rules and the rule-sentences, i.e. codification. It deals with the possible modes of resolving the mismatch between the rule and the rule-sentence, taking the perspective of both linguists and language users. We argue that the very possibility to successfully interfere into the shared rules through the rule-sentences is far from self-evident. The book is closed by the Conclusion which proposes the contours of a research program that would be useful to establish in light of the “socialist” conceptualization of the theory of language correctness: empirical and experimental research into correctness of chosen language means and the research of conditions under which the language users reconstitute their current shared rule into a new one.
Trvalý link: http://hdl.handle.net/11104/0303571