Asimilace: kritika jednoho pojmu. Výklady dějin Židů v českých zemích a v Polsku po druhé světové válce

0510791 - ÚSD 2020 CZ cze J - Článek v odborném periodiku
Čapková, Kateřina
Asimilace: kritika jednoho pojmu. Výklady dějin Židů v českých zemích a v Polsku po druhé světové válce.
[Assimilation: A Critique of the Notion. Interpretations of the History of Jewry in the Czech Lands and Poland after the Second World War.]
Soudobé dějiny. Roč. 26, č. 1 (2019), s. 9-31. ISSN 1210-7050
Grant CEP: GA ČR(CZ) GJ16-01775Y
Institucionální podpora: RVO:68378114
Klíčová slova: Jews * Bohemian Lands * Poland * historiography
Obor OECD: History (history of science and technology to be 6.3, history of specific sciences to be under the respective headings)

Článek původně vyšel v anglické verzi pod názvem „Beyond the Assimilationist Narrative: Historiography on the Jews of the Bohemian Lands and Poland after the Second World War“ v polském časopise Studia Judaica, roč. 19, č. 1 (37) (2016), s. 129–155. Autorka porovnává historiografii poválečných židovských dějin v českých zemích a v Polsku, přičemž analyzuje nejen vzájemné rozdíly, ale především podobnosti v paradigmatech interpretace židovské zkušenosti v těchto dvou regionech. Nejprve poměřuje institucionální základnu bádání o židovských dějinách, obsah tohoto výzkumu a kvantitu produkce v komunistickém a postkomunistickém Československu a Polsku a konstatuje, že zatímco v Polsku byly už v osmdesátých, a především v devadesátých letech napsány desítky publikací o poválečné zkušenosti polských Židů, v Československu bylo psaní o moderních židovských dějinách (kromě několika prací o Terezíně) až do politické změny v roce 1989 nepřípustné a ani poté se zájem domácích historiků o poválečný život českých Židů (na rozdíl od jejich tragického osudu ve válečných letech) příliš nezvýšil. Podle autorky přitom obecně (a nejen pro polskou a českou, respektive československou historiografii) platí, že zatímco koncept asimilace byl široce kritizován a zpochybněn pro starší období dějin Židů, v dílech o době po druhé světové válce tento přístup stále dominuje. V důsledku to znamená, že poválečná existence a zkušenost nábožensky založených českých a polských Židů je buď popřena, nebo marginalizována a historie Židů, často vnímaných jako monolitní sociální skupina, je zavádějícím způsobem vykládána jako příběh lineární asimilace. Děje se tak do značné míry na základě nepřípustného zobecňování situace v centru (Praze, Varšavě) na poměry v periferii. Přitom zhruba polovinu poválečných Židů v českých zemích tvořili imigranti, kteří před válkou žili na Podkarpatské Rusi nebo na východním Slovensku a kteří pak formovali nové komunity s pomocí odlišných tradic, a podobně téměř polovina poválečných Židů v Polsku žila v Dolním Slezsku, kam byli většinou repatriováni ze Sovětského svazu. Oproti asimilačnímu narativu, zatíženému nacionalismem a poplatnému oficiálnímu výkladu z dob komunistického režimu, nabízí autorka alternativy, které by respektovaly komplexnost a pluralitu lidské společnosti.

The article was originally published in English under the title “Beyond the Assimilationist Narrative: Historiography on the Jews of the Bohemian Lands and Poland after the Second World War” in the Polish journal Studia Judaica, Vol. 19, No. 1 (37) (2016), pp. 129–155. The authoress compares the historiographies of the post-war history of Jews in the Czech Lands and Poland, analyzing not only differences between, but above all similarities in paradigms of interpretations of the Jewish experience in these two regions. She first compares the institutional base, contents, and quantity of research of Jewish history in the Communist and post-Communist Czechoslovakia and Poland, drawing a conclusion that while dozens of publications on the post-war experience of Polis Jews were written in Poland in the 1980s and particularly in the 1990s, writing about the modern Jewish history (save for a few works on Theresienstadt) had been unacceptable in Czechoslovakia until the political changes in 1989, and even then the interest of Czech historians in the post-war life of Czech Jews (unlike that in their tragic fate during the war) did not show any substantial increase. At the same time, the authoress claims that it generally holds true (and not only for the Polish and Czech/Czechoslovak historiographies) that while the notion of assimilation has been broadly criticized and questioned with respect to the older period of the Jewish history, it still dominates in works dealing with the time after the 2nd World War. This means, in fact, that the post-war existence and experience of religious-minded Czech and Polish Jews has been either denied, or marginalized, and that the history of Jews, who are often perceived as a monolithic social group, has been misleadingly interpreted as a story of linear assimilation. To a substantial extent, the interpretation is a result of the unacceptable generalization/extrapolation of the situation in the center (Prague, Warsaw) to that in outlying regions. It must be noted that roughly a half of the post-war Jewish population in the Czech Lands were immigrant who had lived in Carpathian Ruthenia or eastern Slovakia before the war and who were forming up new communities based on different traditions; similarly, almost a half of the post-war Jewish population in Poland were living in Lower Silesia where they had been repatriated from the Soviet Union. Compared to the assimilation narrative burdened with nationalism and conforming to the official interpretation of the Communist era, the authoress offers alternatives respecting the complexity and plurality of the human society.
Trvalý link: http://hdl.handle.net/11104/0301172