Definovat a kombinovat: Komenského projekt posledního jazyka

0502357 - FLÚ 2019 RIV CZ cze B - Monografie kniha jako celek
Pavlas, Petr
Definovat a kombinovat: Komenského projekt posledního jazyka.
[Define and combine: Comenius’s Project of a Final Language.]
Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2018. 177 s. ISBN 978-80-7465-365-0
Grant CEP: GA ČR GB14-37038G
Institucionální podpora: RVO:67985955
Klíčová slova: Comenius * Mersenne * Bisterfeld * van Helmont * Cardano * Clavius * Guldin * Schwenter * universal language * perfect language * final language * combination * definition * combinatorics * eschatology * apocalypticism * millenialism * millenarianism * millenarism * chiliasm * onomatopoeia * language planning
Obor OECD: Philosophy, History and Philosophy of science and technology

Kniha se zaměřuje na Komenského projekt dokonalého jazyka z poněkud nevšedního úhlu pohledu: nahlíží ho jako logicko-teologický podnik. Všímá si nejprve v pozadí přítomné představy univerzální onomatopoie, že každá hláska má mít přirozený význam vyjadřující nějakou vlastnost. Zároveň má každé písmeno – tedy psaný znak hlásky – fyziognomicky odpovídat tvaru tělesných orgánů zapojených do její výslovnosti, ale i jejímu věcnému významu, přitom se má jednat o jednoduchý geometrický tvar. V tomto ohledu kniha upozorňuje na možný vliv mystiky (především kabaly) na Komenského a kontextualizuje jeho projekt v rámci příbuzných raně novověkých idejí Bisterfeldových, Mersennových či van Helmontových. Tak je připravena půda pro zkoumání Komenského programu „slova jako definice“, který postuluje, že každé slovo má kombinací těchto onomatopoických hlásek či fyziognomických písmen tvořit definici pojmu či věci, kde kořen bude označovat nejbližší rod a afixy druhové rozdíly, čímž se vyjádří přirozenost věci. Tento program Komenského opět spojuje s Mersennem, ale také s britskými jazykovými projektanty. Po exkursu – během kterého je přiblíženo rozdílné pojetí definic některých základních metafyzických termínů u komeniánů a karteziánů a zároveň tak jsou představeny podmínky vedoucí po roce 1650 k „purifikačnímu boji o definice“ mezi oběma tábory – se výklad opět vrací k Mersennovi, a to k jeho vlivu na Komenského v otázce kombinatorických výpočtů a jejich využívání při jazykovém plánování. Po analýze vývoje v této oblasti od Cardana dále je konstatováno, že i když již Mersenne matematickou kombinatoriku písmen bere velmi vážně, je to až Komenský, kdo kombinatorické výpočty všech možných slov zařazuje do pojednání o obecné jazykovědě. Výklad knihy vrcholí tam, kde dosahuje svého nejzazšího teologického horizontu i Komenského idea dokonalého jazyka: v eschatonu, tedy při posledních věcech. Až tehdy je totiž možné takovýto jazyk očekávat, domnívá se Komenský: Protože již zní polnice sedmého anděla a milénium je na dosah, lze doufat v brzké naplnění i této naší touhy. Svaté Písmo tento jediný, poslední a dokonalý jazyk přislibuje, míní Komenský a dokládá to mnoha výmluvnými biblickými obrazy, neopouštěje přitom ani na okamžik své racionalistické pozice založené na požadavku kombinování definovaného, požadavku, který za svůj přijme i Leibniz. V závěru je konstatována také Komenského přirozeně teologická motivace, která se projevuje mj. v jeho trichotomické teorii kategorií, a za jakýsi základní meta-princip, který je přítomen v pozadí Komenského (ale také třeba Dalgarnova, Bisterfeldova či Leibnizova) uvažování o metafyzice i dokonalém jazyce, je označen vztah příbuznosti.

The book concentrates on Comenius’s plan for perfect language from an unusual and so far rather neglected point of view: it examines his project as a logical-combinatorial-theological enterprise. In the first part called Define, its background idea of universal onomatopoeia with every phone having a natural signification and expressing some quality is noted. At the same time, every letter (i. e. written character of the phone) should not only physiognomically correspond with the shape of physical organs involved in the pronounciation, but also be adequate to its real meaning and, moreover, be geometrically simple. The possible influence of mysticism (especially cabbala) on Comenius is pointed out in this respect (chapter 2.1) and, above all, Comenius’s project is contextualized within the horizon of the related early modern schemes of Johann Heinrich Bisterfeld (ch. 2.2), Marin Mersenne (ch. 2.3) and Francis Mercury van Helmont (ch. 2.4). Thereby the way is paved for investigation of Comenius’s “word as definiton” programme which postulates that every word – by means of combining these onomatopoeic phones or physiognomical letters – should constitute a definition of the concept or thing with the root signifying the nearest genus and affixes the specific differences. The natures of things would be thus expressed. After an excursus – where the differences between Comenians and Cartesians concerning the definitions of some fundamental metaphysical terms are outlined and, consequently, the conditions leading after 1650 to the “struggle for definitions” (as coined by Martin Mulsow) between both parties are sketched (ch. 2.5) – our exposition comes back in the second part of the book called Combine to Marin Mersenne, namely to his influence on Comenius in the question of combinatorial calculations and their use in language planning. Having differentiated Lullist “philosophical combinatorics” from combinatorial mathematics (ch. 3.1) and analysed the development in this field from Cardano on (ch. 3.2), this part of the book ends with an assertion that Comenius is the first thinker who puts combinatorial calculations of all possible words into a treatise on general linguistics (Novissima linguarum methodus, 1648) – although Mersenne already takes the mathematical combinatorics of letters very seriously and his treatment (Harmonie universelle, 1636) is much more elaborated (ch. 3.3). The combinatorics of letters is present also in another thinker related to the constellation around Comenius – Francis Mercury van Helmont. His project of a „natural Hebrew alphabet“ is concisely sketched in chapter 3.4. The last part of the book called Yearn culminates in adumbrating the ultimate theological horizon of Comenius’s idea of perfect language: the eschaton. Only then is it conceivable to expect such a language. As the trumpet of the seventh angel is resounding, we can hope for the fulfilment of this desire as well. The Holy Scripture promises this last, final and ultimate language, as Comenius supposes – and substantiates his claim with many expressive biblical images while keeping on his rationalist positions based on the claim for combinatio definitionum, to use later Leibniz’s formulation from the letter to Magnus Hesenthaler (1671). In the conclusion, the natural-theological motivation of Comenius’s language planning – revealed for instance in his trichotomical theory of predicaments – is taken into account. Last but not least, the principle of cognation (or relativity) which appears in the background of Comenius’s (but also Dalgarno’s, Bisterfeld’s or Leibniz’s) thinking about perfect metaphysics and language is considered and highlighted.
Trvalý link: http://hdl.handle.net/11104/0294305