Genetics of a butterfly relocation: large, small and introduced populations of the mountain endemic Erebia epiphron silesiana

0030109 - ENTU-I 2006 RIV NL eng J - Článek v odborném periodiku
Schmitt, T. - Čížek, Oldřich - Konvička, Martin
Genetics of a butterfly relocation: large, small and introduced populations of the mountain endemic Erebia epiphron silesiana.
[Genetika přemístěného motýla: velké, malé a uměle přenesené populace endemického okáče Erebia epiphron silesiana.]
Biological Conservation. Roč. 123, č. 1 (2005), s. 11-18. ISSN 0006-3207. E-ISSN 1873-2917
Grant CEP: GA AV ČR(CZ) KJB6007306
Výzkumný záměr: CEZ:AV0Z50070508
Klíčová slova: conservation genetics * genetic diversity * genetic erosion
Kód oboru RIV: EB - Genetika a molekulární biologie
Impakt faktor: 2.581, rok: 2005

Species specific levels of genetic diversity are necessary for the viability of populations. Erebia epiphron (Lepidoptera: Satyrinae) is a relic species in the Sudetan Mountains, Czech Republic. These populations represent a suitable study object to test the population genetic effects of large, small and introduced populations by means of allozyme electrophoresis. A large continuous and viable population (>100,000 individuals) shows a significantly higher genetic diversity than a small isolated and declining population (ca. 5000 individuals), which most probably was founded during the Little Ice Age in the 17th and 18th centuries and became isolated afterwards. In 1932 and 1933, 50 females were transferred from the large population to the Krkonose Mountains, where they established a viable and quickly expanding population. The number of transferred individuals was sufficient to transfer most of the allozyme diversity of the large natural population.

Podmínkou životaschopnosti populací je zachování druhově specifické genetické variability. Okáč horský (Erebia epiphron; Lepidoptera: Satyrinae) se vyskytuje v reliktních populacích v českých Sudetech. Jeho populace nabízejí vhodný model pro studium genetických efektů velikosti populací. Pomocí studia alozymů jsme ukázali, že jeho velká (>100,000 jedinců) a kontinuální populace vykazovala vyšší genetickou diverzitu než malá, izolovaná a zmenšující se popualce (ca. 5000 jedinců), jež pravděpodobně vznikla během Malé doby ledové v 17.- 18. století, a později se dostala do izolace. V letech 1932-1933 bylo 50 samic přeneseno z Hrubého Jeseníku do Krkonoš, jejich potomci zde založili sinou a expandující populaci. Při této reintrodukci se podařilo přenést většinu alozymové diverzity dárcovské populace. Protože Krkonoše jsou vyšší než oblast původního výskytu, může tento historický transfer zajistit přežití českého poddruhu okáče horského v případě globálního oteplování.
Trvalý link: http://hdl.handle.net/11104/0119880