Národní knihovna České republiky je nejvýznamnější a rozsahem svých fondů největší knihovnou v Česku. Je jednou z nejstarších veřejných knihoven u nás. Sídlem Národní knihovny je Klementinum, původně dominikánský konvent na Starém Městě pražském.

Dlouhou historií knihovny prošlo mnoho významných osobností. Byli mezi nimi spisovatelé, básníci, historici nebo hudebníci. Vybrali jsme tři z nich, jejichž působení nejen v Národní knihovně, ale v českém knihovnictví vůbec chceme připomenout. 

Karel Rafael Ungar

(Zdroj obrázku: Wikipedie)

Jedním z prvních správců Univerzitní knihovny byl Karel Rafael Ungar, který se narodil 12. dubna 1744 v Žatci. Ve svém rodišti vystudoval gymnázium, v roce 1759 vstoupil do kláštera premonstrátů v Praze na Strahově a začal studovat filozofii a teologii na arcibiskupské koleji v Praze. Spravoval strahovskou knihovnu a sbírku mincí a v roce 1768 získal doktorát filozofie.

Do Univerzitní knihovny nastoupil v roce 1780, stal se jejím správcem a tento post zastával až do své smrti. V době Ungarova nástupu do knihovny byly knihovně odevzdávány knihy z knihoven zrušeného jezuitského řádu a všechny svazky ze zrušených klášterů v Čechách. Ungar se zasadil o to, aby se „kacířské knihy“ nepálily, ale byly odevzdány do klementinské knihovny.

Zavedl nový systém pořádání rostoucích knihovních fondů založený na věcné charakteristice děl a odrážel osvícenskou klasifikaci věd. Systém se udržel až do r. 1950. Ungarovy signatury slouží dodnes.

Vytvořil zvláštní oddělení bohemikálních fondů nazvané Bibliotheca Nationalis.

V roce 1781 vymohl odevzdávání povinného výtisku od pražských tiskařů a od roku 1807 od všech tiskařů z Čech.

Za Ungarova působení došlo k velkému rozšíření fondů, byl zaveden přírůstkový katalog a místní seznamy.

Karel Rafael Ungar se také staral o opravy knihovny, navrhl soubor protipožárních opatření, otevřel novou čítárnu a vypracoval její řád.

Správce Univerzitní knihovny, knihovník, autor historických prací a člen Soukromé společnosti naučné zemřel 14. července roku 1807 v Praze. 

Jan Emler

(Zdroj obrázku: Slovník českých knihovníků)

Dalším v řadě významných představitelů Národní knihovny byl Jan Emler. Narodil se 1. srpna 1877 v Praze, vystudoval právnickou fakultu a v roce 1899 nastoupil jako praktikant do Univerzitní knihovny.

Přišel s myšlenkou postavit na pozemku přiléhajícímu ke Klementinu novou budovu, ale vypukla první světová válka a z plánů sešlo.

Emler se zabýval historií, hlavně historickou topografií Prahy a byl zakladatelem hnutí za Starou Prahu.

V roce 1919 byl vyslán na Slovensko, aby tam zřídil knihovnu pro nově založenou Univerzitu Komenského. Po návratu do Prahy v roce 1931 se ujal vedení Veřejné a univerzitní knihovny.

Byl prvním a posledním nositelem titulu generálního bibliotekáře.

Za Emlerova působení se Národní knihovna stala konzervačním a bibliografickým pracovištěm, byl rozšířen přístup do velké studovny v refektáři, nechal instalovat nové příruční knihovny pro čtenáře a bylo otevřeno oddělení krásných tisků a vzácných vazeb.

Jan Emler také realizoval další etapu adaptace Klementina.

Byl členem mnoha spolků a společností a reprezentoval československé knihovnictví hlavně při zasedáních Mezinárodní federace knihovnických spolků.

Do důchodu odešel 1. ledna 1939 a ještě poté se osobně podílel na záchraně nejvzácnějších fondů před německými okupanty. PhDr. Jan Emler zemřel 28. května 1951 v Praze.

Josef Vinárek

(Zdroj obrázku: Bulletin SKIP)

Ve výčtu zajímavých osobností, které se zapsaly do historie Národní knihovny, nemůže chybět knihovník, redaktor a autor křížovek a hádanek PhDr. Josef Vinárek, který stál v čele knihovny v letech 1962–1970.

Josef Vinárek se narodil 17. prosince 1920 v Chlebičově ve Slezsku. Po absolvování státního knihovnického kurzu pracoval jako vedoucí Městské knihovny v Litovli. V roce 1948 byl přeložen do knihovnického oddělení publikačního odboru ministerstva informací. Během svého působení na ministerstvu vystudoval knihovnictví na Pedagogické fakultě UK a v pozdější době obor vzdělávání dospělých na fakultě osvěty a žurnalistiky UK. V roce 1966 se stal prvním knihovníkem, který na katedře knihovnictví obhájil titul PhDr. Ředitelem Státní knihovny ČSR byl jmenován 1. dubna 1962.

Prosazoval potřebu zahájení výstavby automatizovaných knihovnických systémů, usiloval o výstavbu nové budovy Národní knihovny v Praze na Těšnově.

Ve spolupráci s vydavatelstvím ČTK Vinárek založil edici faksimilií Cimelia Bohemica.

Vždy podporoval také mezinárodní spolupráci, ale doba, která koncem šedesátých let v Československu nastala, této aktivitě příliš nepřála a tak publikace s názvem Knihovny v USA, kterou Josef Vinárek napsal s A. Těšitelem, se už do knihkupectví nedostala.

Vinárek stál u zrodu časopisu Čtenář a je autorem jeho názvu.

Byl předsedou přípravného výboru SKIP v roce 1968 a v neposlední řadě publikoval také několik set článků a statí v odborném tisku u nás i v zahraničí.

Z politických důvodů byl v roce 1970 zbaven funkce ředitele a byla mu zakázána práce v knihovnictví. Poté se zaměřil na svou celoživotní zálibu, kterou byla tvorba hádanek a křížovek. PhDr. Josef Vinárek zemřel 9. července 2008.

Tato tři jména, která se zapsala do historie Národní knihovny, jsou malým připomenutím jejich obětavé práce pro knihovnictví, ale častokrát též osobní statečnosti, kterou v těžkých dobách tito muži prokázali.

Zdroje: 

BURGETOVÁ, Jarmila. PhDr. Josef Vinárek (1920–2008). Bulletin SKIP [online]. 2009, 8(1) [cit. 2021-11-01]. ISSN 1213-5828. Dostupné z: https://bulletin.skipcr.cz/bulletin/Bull09_123.htm#ti

Emler Jan. Databáze Národní knihovny ČR – SCK [online]. [cit. 2021-11-01]. Dostupné z: https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000015&local_base=SCK

Ungar Karel Rafael. Databáze Národní knihovny ČR – SCK [online]. [cit. 2021-11-01]. Dostupné z:  https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000056&local_base=SCK