Proč se ignoruje africká zkušenost a vědění?

25. 1. 2024

Proč se ignoruje africká zkušenost a vědění?

Žijeme v éře triumfu neoliberalismu. Tato ideologie v sobě nese soubor protikladů, které staví například svobodu výzkumu proti cenzuře, rozvoj trhu proti společenskému a lidskému naplnění, individuální zisk proti blahu všech, konzumerismus proti ekologické deregulaci, technologický pokrok nebo umělou inteligenci (AI) proti lidskosti. Tato divergence hluboce ovlivňuje vývoj výzkumu z kvalitativního i kvantitativního hlediska. I když je třeba uznat, že drastické snížení rozpočtu na výzkum znemožňuje jeho rozvoj, je třeba také poznamenat, že cenzura do jisté míry představuje riziko omezení samotných výzkumníků. Výstižný úvod k této knize, který napsali Emil Višňovský a Marek Hrubec, toto riziko zřetelně shrnuje. Ukazuje také na nový horizont výzkumného rámce, který eliminací vyvolaných překážek podporuje kreativitu badatelů. Obava o nový kontext výzkumu, který by byl inkluzivní, otevřený a dobře financovaný, představuje pojítko mezi příspěvky zkoumanými v knize.

Můj vlastní příspěvek je součástí oddílu knihy věnovaného výzkumu v nezápadním světě. Má následující název: Marginalizace nezápadních epistemologií. Mohu říci, že tento příspěvek je na správném místě, neboť upozorňuje na kontext výzkumu, který je jen málo zohledňován a oceňován. Mnoho lidí stojí na předsudcích a stereotypech zděděných po myslitelích osmnáctého a devatenáctého století a z kontextu otrokářství i kolonizace, a považuje nezápadní svět, zejména Afriku, za necivilizovaný. Jak to vylíčil Achille Mbembe ve svém slavném díle Kritika černého rozumu, Afrika je vnímána jako země, která se vyznačuje deficitem. Je to svět nedostatků a nedostatku estetiky; vědění; ekonomiky; lidskosti a vědeckého ducha. Stojím-li na V. Y. Mudimbem, mohu toto vnímání nezápadního světa shrnout do pojmů koloniální knihovny. Představa koloniální knihovny se nevztahuje k žádné budově ani k žádnému fyzickému prostoru. Tento výraz je abstrakcí odkazující na obrovský soubor textů a systém reprezentací, které po staletí vynalézaly a stále vynalézají Afriku jako paradigma odlišnosti a alterity. 

Nejen v souvislosti s proticovidovými opatřeními ve světě píšete, že řada afrických myslitelů kritizovala dominanci západního paradigmatu produkce vědění. Co konkrétně tito myslitelé kritizovali v souvislosti s uplatňováním proticovidových opatření v afrických zemích?

Boj proti pandemii posloužil jako ukázkový příklad k odsouzení určitých chybných funkcí ve sféře výzkumu a produkce znalostí. Pokud jde o nezápadní svět a zejména Afriku, tato analýza poukazuje na zanedbávání jiných forem vědění a lidských zkušeností v boji proti krizi pandemie ve prospěch výhradně západního kánonu. Tato analýza přesahuje kontext pandemie a zabývá se monokulturním způsobem provádění výzkumu, neboť je ignorována pluralita způsobů myšlení a produkce znalostí, které charakterizují lidstvo.

Afričtí myslitelé, mezi něž patří Paulin Hountondji, Achille Mbembe a Ngugi wa Thion'go, abychom zmínili alespoň některé, tento stav výzkumu týkajícího se Afriky neustále odsuzovali. Za zmínku stojí i myslitelé z perspektivy globálního Jihu, jako například Boaventura de Sousa Santos se svým konceptem Ekologie vědění.

Domníváte se, že za ignorování afrických hlasů na globální úrovni může pouze nedostatek uceleného teoretického rámce a pevných institucí, nebo jsou za tím i jiné faktory, jako například neokoloniální myšlení a rasismus?   

Ve skutečnosti je na vědění produkované v Africe i na globálním Jihu obecně často nahlíženo jako na vědění vykazující deficit. Bez ohledu na svou relevanci je tento druh vědění označován za vědění druhé kategorie. Západní kolegové a výzkumné instituce se k africkým výzkumníkům a výzkumníkům z globálního Jihu chovají povýšeně. Takový postoj nevzniká ex nihilo. Má hluboké historické a ideologické kořeny.

Za prvé je třeba připomenout zakladatelské krédo modernity, ztělesněné mysliteli, jako byli René Descartes v knize Le Discours de la méthode (1637) a Francis Bacon v Novum organum (1620), které vnucovalo rozum jako jediný platný způsob produkce vědění a přístupu k němu. Stojíc na takovém principu, byla jakákoli jiná forma produkce vědění z tohoto paradigmatu uznána. Následně byly diskvalifikovány i africké epistemologie, protože byly považovány za neopírající se o rozum. K opomíjení afrických epistemologií a nezápadního vědění navíc přispěly i rasistické diskurzy vzniklé kolem osmnáctého a devatenáctého století včetně následných pseudovědeckých teorií hierarchizujících člověka.

Na určitém místě mohu hovořit o rasismu osvícenství, neboť rozum byl využíván k ospravedlnění řady rasistických předsudků a rozvoji teorií hlásajících méněcennost určitých kategorií lidských bytostí. Jednou z nejreprezentativnějších postav tohoto myšlenkového proudu je francouzský myslitel markýz de Gobineau. Kolonizace, zejména prostřednictvím tzv. civilizační mise, rovněž přispěla k marginalizaci nezápadních způsobů produkce vědění.

Jak jsem již evokoval, mnoho afrických a afrikanistických vědců volá po uznání a rehabilitaci afrických epistemologií. Týkalo se to myslitelů, jako byli Cheik Anta Diop, Ngugi wa Thion'go, Paulin Hountondji a Achille Mbembe, abychom jmenovali alespoň některé. Tyto hlasy jsou rozptýlené a africké politické vedení je v tomto ohledu stále opatrné. Nedostatečná autonomie a především nedostatek významných finančních prostředků představuje v tomto ohledu rovněž skutečný handicap.

Chaoticky uplatňovaná proticovidová opatření na Západě vedla ke značnému počtu úmrtí na infekci, zejména ve Velké Británii a USA. Považujete to za slabinu či selhání univerzalistických předpokladů zdůrazňovaných Západem a otevírá to zároveň prostor pro ignorované epistemologie, a to i v případě příští pandemie?

V panice po vzniku pandemie se každý a každá země snažila chránit, jak nejlépe mohla, s využitím dostupných zdrojů. Mezitím vědci v oblasti epidemiologie a příbuzných oborů usilovně pracovali na identifikaci viru a nalezení účinných způsobů, jak pandemii zastavit.

Opatření přijatá světovým zdravotnickým úřadem i předními světovými mocnostmi směřovala ke stejnému cíli. Je však třeba poznamenat, že životní podmínky lidí nejsou totožné. Něco, co může být prospěšné na severním pólu, například oblečení vhodné do hlubokého chladu, nemá stejný význam pro lidi žijící v horkých zemích. Myšlenka vnutit všem stejná opatření bez ohledu na jejich specifický kontext a životní podmínky se tak mění ve formu esencializace, ignorance nebo přehlížení rozdílů. A to je naše kritika globálního vedení v oblasti zdraví.

V boji proti pandemii dostala Afrika ve srovnání například s Evropou nebo Spojenými státy malé množství vakcín. Navzdory původním katastrofickým prognózám založeným na nedostatku účinné zdravotnické infrastruktury je tento kontinent jedním z regionů světa, který pandemii odolal lépe. Tato paradoxní zkušenost umožňuje vyvážit opatření a léčbu doporučovanou vedením Světové zdravotnické organizace. Při oceňování přínosu moderní vědy k zastavení pandemie na celosvětové úrovni je důležité mít na paměti nejen rozdíl týkající se životních podmínek, ale také možnosti jiných forem poznání. Ne všichni Afričané se nechali proti pandemii očkovat, ale mnozí z nich se při řešení krize spoléhali na domorodou léčbu. Přestože se jim vysmívali a obviňovali je z iracionality, pomohly tyto prostředky, které nejsou schváleny Světovým zdravotnickým úřadem, mnoha lidem krizi přežít. Madagaskar je v tomto ohledu poučným případem.

Jaká proticovidová opatření navrhli afričtí výzkumníci s ohledem na africké reálie? Africký kontinent se s pandemií vypořádal poměrně solidně, na rozdíl od USA a Evropy.

Je zřejmé, že vypuknutí pandemie vyvolalo ve světě rozsáhlou paniku. Jak upozornila Arundhati Royová, nikdo už nevěděl, jak se chovat a komu věřit. Všichni byli podezřívaví vůči všem ostatním. Všichni jsme se stali jakýmisi čarodějovými učedníky.

V důsledku toho se africké vlády řídily doporučeními, která stanovila Světová zdravotnická organizace (WHO), včetně uzavírání budov, nošení roušek, dodržování bezpečného odstupu a hygieny. Zatímco opatření týkající se hygieny byla úspěšná, ostatní byla jen stěží použitelná, protože neodpovídala místní a každodenní realitě. Naopak, lidé se spoléhali na své tradiční lékařské postupy a kodexy, které je třeba více rozvinout a rozšířit. Vědci v oblasti filosofie a sociálních věd kladou důraz na zachování sociálních vazeb a kulturního dědictví, protože pro ně boj proti pandemii  - stejně jako proti všem druhům nemocí - není pouze lékařskou záležitostí, ale zahrnuje také kulturu a sociální a politické struktury.

Inspirovali se západní vědci (epidemiologové, virologové, sociologové atd.) relativně úspěšnou africkou zkušeností s pandemií covidu?

Myslím, že boj proti jakékoli pandemii nelze považovat za osamocený akt. Takový boj by měl být aktem solidarity lidských bytostí na obranu života a měl by být založen na sdílení znalostí a zkušeností. To by mělo fungovat v obou směrech. Afrika zažila ve své historii řadu epidemických krizí. Tomuto kontinentu se dostalo poměrně velké podpory ze strany západního světa, pokud jde o identifikaci virů nebo jejich příčin epidemií, stejně jako pokud jde o moderní a vhodnou léčbu. Totéž platí pro Západ a další regiony po celém světě. Podstatné je sjednotit síly, které jsou příznivé pro lidský život, a to nad rámec našich rozdílů. Obávám se, jak je ještě dříve upřesnit, co přesně se západní vědci naučili z afrického boje pandemie, zejména v současném kontextu asymetrického mocenského vztahu mezi západním světem a globálním Jihem, včetně všech předsudků, které jsem již evokoval. Pokud lze na základě této zkušenosti na něco poukázat, mohu prozatím zmínit odolnost jako způsob myšlení afrických komunit, které věří ve svou budoucnost a bojují o život navzdory chudobě a nedostatku vhodné infrastruktury a technologií.

Vnímáte rozdíly - nebo naopak styčné body - v neochotě očkovat se proti covidu na Západě, která byla často založena na iracionálních nesmyslech, a v neochotě očkovat v Africe, která brala v úvahu legitimní obranu proti vládnoucímu řádu?

Nejprve musím uznat, že vakcína je revolučním lékařským postupem v boji proti různým epidemiím. Jako taková je založena na principu prevence zla zlem, a to očkováním původce nemoci do zdravého organismu za účelem posílení imunity.

Navzdory pokroku, kterého bylo dosaženo, zůstal tento princip zdrojem četných a palčivých debat. Zkraťme si dlouhý příběh. Například v osmnáctém století byl odpor k této lékařské novince založen na morálním smýšlení, že očkování je ještě větší zlo a že je špatné chtít léčit zlo zlem. Náboženský diskurz odsuzoval opovážlivost člověka, který se snaží manipulací uzurpovat místo jediného pána života, Boha. Pro protagonisty tohoto způsobu myšlení je třeba nechat přírodu, aby se vyvíjela podle Boží vůle. Jiná část kritiků očkování trvá na svobodné volbě jednotlivce, a proto v tomto ohledu zpochybňuje autoritu státu. Někteří z nich také odsuzují farmaceutický byznys, který se skrývá za celoplošnou propagací očkování proti viru Covid-19.

Afrika se očkování vždy nebránila, i když její zkušenosti v této oblasti byly nejednotné. Například kampaň proti dětské obrně je jednou z nejstarších na kontinentu a nevyvolala velké vlny odporu, jako je tomu v případě kampaně proti pandemii Covidu-19. Nedůvěra k vakcíně proti covidu je něčím velmi specifickým. Přebírá některé argumenty západních protagonistů proti očkování a zároveň rozšiřuje svůj záběr tím, že evokuje například konspirační teorie artikulované kolem dvou hlavních a vzájemně propojených cílů: tato vakcína je prezentována jako iniciativa světových vládnoucích mocností s cílem ovládnout africkou demografii. Prostřednictvím těchto vakcín bude možné vyhubit nebo alespoň drasticky snížit počet africké populace. Cílem této operace by bylo přivlastnit si africkou půdu a její neocenitelné zdroje. Na druhou stranu je vakcína proti covidu považována za odrazový můstek pro podnikání světového farmaceutického průmyslu. Tyto instituce jsou podezírány ze snahy zvýšit vlastní akciové trhy vnucováním nepotřebných produktů vládám po celém světě.

A konečně, velká část aktivistů a hnutí občanské společnosti považuje kampaň proti vakcíně  za výraz západní hegemonie a kontroly nad africkými vládami. Skutečnost, že ty bez rozdílu vnucují svým lidem opatření odjinud, považují za útok na jejich suverenitu. Někteří západní vědci otevřeně prohlašovali, že se chtějí při experimentech s vakcínou proti covidu spolehnout na africké obyvatelstvo, a to právě kvůli nedostatku africké zdravotnické infrastruktury. Tento záměr považovat Afričany za pokusné králíky, a to bez jejich osobního souhlasu, vzbudil kritické myšlení a podnítil odpor proti této vakcíně více než kdy jindy.

Domnívám se, že tato aktuální kniha obsahuje cenné příspěvky. Analyzuje globální dopad na výzkum a produkci znalostí jak v západním světě, tak v zemích globálního Jihu. Výzvy zůstávají všude stejné, navzdory různorodosti kontextů. Tato kniha se pokouší otevřít nové perspektivy a vyzývá k vytvoření toho, co mohu po vzoru Boaventury de Sousy Santose nazvat ekologií vědění.

Děkuji za rozhovor