Když Karel Čapek 25. prosince 1938 zemřel, nedosáhl ještě ani padesátky. Dnes už si raději nepřipomínáme trapnosti a nízkosti, k nimž došlo bezprostředně po spisovatelově smrti a které prozrazují hloubku morálního marasmu, v němž se tehdejší, rychle se fašizující československá společnost ocitla. V Lidových novinách, kam Čapek po léta pravidelně přispíval množstvím článků, „podpovídek“, fejetonů, postřehů a poznámek, vyšla k jeho úmrtí jen lapidární informativní glosa. Katoličtí intelektuálové to ve svém účtování s Masarykovou republikou vzali i s Čapkem na jedno spláchnutí. Ferdinand Peroutka rozhořčeně i zklamaně vzpomíná, že vedení Národního divadla ani neuznalo za vhodné vyvěsit smuteční prapor, kterým by byla světoznámému dramatikovi vyjádřena úcta. Čapek se nedočkal státního pohřbu, což je u tak „státotvorného“ autora obzvlášť krutá ironie dějin. Druhorepubliková politická a částečně také kulturní reprezentace najednou nevěděla, co si se zemřelým autorem počít. Svět se zkrátka změnil a bylo nutné se přizpůsobit.
V Čapkově díle se spojuje i sráží ideologický a kulturní ferment doby, takže nesmíme zapomínat, že ideál středu – aspoň u Čapka – vůbec neznamená bezpáteřní kompromisnictví.
Hrstka těchto dílem trapných a dílem smutných detailů, pečlivě odklizených z našeho kolektivního povědomí, kontrastuje s tím, jak si Karla Čapka a jeho dobu obvykle idealizujeme. Aby té idealizace nebylo přespříliš, občas se do ní bouchne kladivem (nebo spíš kuchyňskou paličkou, jsme přece jen potomci českého biedermeieru) a řekne se nahlas, že také Čapek (jaké překvapení!) byl člověk s chybami a že hodnota jeho díla je prý diskutabilní. Dokonce se zdá, že kritika Karla Čapka – čím povrchnější, tím hlasitější – se stala jakýmsi snobismem naruby. Ten velí vyvracet „kulturní modly“ a problematizovat literární kánon. V zásadě nic proti tomu, pokud ovšem boj s modlami a narušování kánonu nevytváří nové fetiše. Nedávno prohlásil britský bohemista Robert Pynsent, že na Karlu Čapkovi je „všechno špatně“ a že je to – ještě ke všemu zlému – „maloburžoazní autor“. Je to sice provokace myšlenkově plytká, nicméně skutečnost, že takové či podobné rádoby originální výkřiky rezonují, vypovídá hlavně o povaze současné veřejné rozpravy. Její logika je diktována mediální kampaňovitostí a krátkodechým marketingem. A unavené literatuře a ještě unavenějším literárním vědcům se reklama dělat musí, i kdyby to byla reklama negativní.
Maloburžoazní autor
V jedné věci má přitom Pynsent pravdu. Karel Čapek je skutečně maloburžoazní autor. Jeho život a dílo ztělesňují ctnosti i slabosti české střední třídy, tak jak se historicky utvářela od zrození moderního nacionalismu – v učebnicích se mu dodnes poeticky říká „obrození“ – až po její pád nejprve do bahna fašismu a propasti nacistické okupace, poté do rozptylové loučky rovnostářského národního komunismu. Z ideologického hlediska je celé Čapkovo dílo, počínaje úzkostnými Božími mukami (1917) a konče románovým torzem autorské deziluze Život a dílo skladatele Foltýna (posmrtně 1939), vyjádřením české maloburžoazní utopie. Mohli bychom ji stručně charakterizovat jako rozumový ideál pevného hodnotového středu, systematicky budovaného, obhospodařovaného a chráněného, jenž nás udržuje v bezpečné vzdálenosti od extrémů a projevů iracionality. Je to ideál liberálního osvícenství, avšak střižený na míru české velikosti (vlastně „malosti“) – asi jako když se pod francouzskými nebo německými nadpisy vysází petitem česká poznámka pod čarou. (Čapek přitom tvrdil, že neexistují velké a malé poměry, nýbrž jen velcí a malí lidé.) Víra ve světlo rozumu je typická pro osvícence i pro Karla Čapka. Proto byl tolik fascinován analytičností kubismu a relativismem pragmatismu: oba přístupy, umělecký a filosofický, představovaly výzvu rozumovým schopnostem – jako osamělá šlépěj ve sněhu. Naopak Šaldův platonismus, marxismus Bedřicha Václavka nebo konzervativní nacionalismus Viktora Dyka mu zůstávaly cizí. Historický význam národní ideje však uznával, stejně jako vážnost tíživé sociální situace neprivilegovaných vrstev společnosti, na které ve třicátých letech dolehla ekonomická krize. Obojí však vnímal nepoliticky, totiž morálně.
Jak ukázal literární historik a sémiotik Vladimír Macura, kategorie středu představovala součást kulturního systému českého národního obrození. Nacházíme ji původně u Herdera, klíčového myslitele českých obrozenců, a už u něho je opatřena kladnou hodnotící charakteristikou: střed jako místo vyrovnávání kontrastů; střed jako kulturní zprostředkovávání (viz Čapkova práce překladatelská); střed Evropy; střed jako – rozumnost. Problém Čapkovy vědomé „středové polohy“ spočívá v tom, že v řešení politických konfliktů zaujímá vždy nepolitický, či přímo antipolitický postoj. Čapkův „fotrovský styl“ (jak to nelichotivě vyjádřil Richard Weiner) byl materiálem, z něhož autor cílevědomě vytvářel figuru malého českého člověka, komisaře Mejzlíka nebo pana Povondry, vnitřně poctivého, ale s výhledem nejdál na vlastní zahrádku za oknem. Zase se nicméně jednalo o reálně neexistující ideál, takže i ty domněle nejrealističtější, novinářským inkoustem nasáklé Čapkovy texty jsou v jádru utopické a přes všechnu detailnost popisů vlastně abstraktní. Všimněme si, že ve chvíli, kdy je rozum malého českého člověka konfrontován s něčím nevysvětlitelným, přesahujícím, jako byla ona osamělá šlépěj ve sněhu nebo výbuch krakatitu, Čapkovy postavy najednou uhýbají – buď do světa řečí (dialogu) nebo do světa pohádky. Ideál středu tak končí v nerozhodnosti a nerozhodnutelnosti. V tom Čapek příkladně ztělesňoval typ českého intelektuála, jemuž se protivily ostré ideologické spory, jichž však byla prvorepubliková politika plná.
Spisovatel všech spisovatelů
Přesto si dovolím tvrdit, že Karel Čapek zůstává velkým autorem. Z celé řady důvodů bych na závěr zmínil aspoň dva. Za prvé, každá ideologická kritika Čapka selhává ve chvíli, kdy se vydává za kritiku celého jeho díla. Literární dílo totiž není pouhým nosičem autorova světonázoru, třebaže ideologickou složku pochopitelně nutně obsahuje. Je nicméně příliš složitou strukturou na to, abychom ho mohli svévolně zužovat pouze na jednu rovinu. V tom je právě síla umění. Dostojevskij byl konzervativní nacionalista, vyznavač carismu a pohrdal Poláky i Židy, a přesto jeho romány patří k vrcholným hodnotám světové kultury. „Vejce se rodí celé,“ píše André Gide. Tím se míní, že dílo říká vždy víc, než autor sám zamýšlí; je výzvou k dialogu se čtenářem a čtení literárního textu je také tvorba – není jen pasivním přijímáním ideologické instrukce. Čapkovo dílo ve svém utopickém momentu představuje křehkou a snadno napadnutelnou ideologii. Navzdory tomu nemohu nesouhlasit s literárním vědcem Oldřichem Králíkem, když Krakatit označil jako největší českou milostnou báseň v próze.
Druhý důvod má nakonec přece jen ideologický kořen. Vzhledem k úžasné žánrové rozmanitosti díla je Čapek do jisté míry naším „spisovatelem všech spisovatelů“. Není to míněno jako nekritický superlativ, nýbrž jako metafora odkazující k obecnější ideologicko-kulturní charakteristice. V Čapkově díle se spojuje i sráží ideologický a kulturní ferment doby, takže nesmíme zapomínat, že ideál středu – aspoň u Čapka – vůbec neznamená bezpáteřní kompromisnictví, nemorální ohebnost, politický a umělecký oportunismus; je naopak výsledkem mnoha střetů a polemik, v nichž obstál tu více, tu méně, vždy ale bez podlosti. Je zřejmé, že v našem vztahu ke Karlu Čapkovi se zrcadlí náš vztah k jisté epoše – nejen k meziválečnému období, ale k situaci Československa v průběhu celého 20. století, se všemi jeho zvraty, tragédiemi a promarněnými příležitostmi. Proto můžeme, ba musíme o Karlu Čapkovi diskutovat, kriticky rozebírat jeho dílo – ovšem bez laciných gest. Jinak by to byla jen další promarněná příležitost.
V jednom ze svých posledních dopisů, publikovaných posmrtně v Lidových novinách 5. ledna 1939, Karel Čapek napsal: „Myslím, že už se nemusíme bát toho nejhoršího: že by se jednou naší generací pohrdalo.“ Bude mít právo něco takového beze studu vyslovit některá z našich dnešních či zítřejších generací?
Autor je literární historik a publicista.