T K É 100 LET Č E S K É S TA R O O R I E N TA L I S T I K Y České klínopisné bádání, předovýchodní archeologie a spřízněné obory v dokumentech ŠÁRKA VELHARTICKÁ (ed.) 100 let české staroorientalistiky České klínopisné bádání, předovýchodní archeologie a spřízněné obory v dokumentech ŠÁRKA VELHARTICKÁ (ed.) Publikace vznikla u příležitosti 100 let od založení české staroorientalistiky a klínopisného bádání na Univerzitě Karlově v roce 2019 N A K L A D AT E L S T V Í L I B R I PRAHA 2021 Vydáno v rámci dotace Institucionální podpory RVO pro rok 2020, jejímž příjemcem je FF UHK. Spolunakladatel Polabské muzeum, příspěvková organizace. Lektorovali: prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., dr. h. c. PhDr. Furat Rahman, Ph.D. Editor © Šárka Velhartická, Univerzita Hradec Králové, Filozofická fakulta, 2021 © Nakladatelství Libri, 2021 © Univerzita Hradec Králové, 2021 © Šárka Velhartická, 2021 © Polabské muzeum, 2021 Cover photo © Staatliche Museen zu Berlin-Vorderasiatisches Museum, Foto: Olaf M. Teßmer ISBN 978-80-7277-588-0 Obsah Úvodní slovo Jan Vinduška ................................................................................ 7 Předmluva ............................................................................................................ 8 Autoři svazku ....................................................................................................... 9 100 let české staroorientalistiky Šárka Velhartická ......................................... 12 I. Od počátků až do poloviny 20. století ................................................................. 15 Čeští cestovatelé na Blízkém východě do konce 19. století Josef Förster ................................................................................................... 16 Orient U Halánků Milena Secká .................................................................... 25 Česká archeologie na Blízkém východě: od Sextánky po Indiana Jonese Petr Charvát .................................................................. 30 V konsenzu i konfliktu: Evangelická teologická fakulta ve Vídni a její čeští studenti v 19. století Karl W. Schwarz ...................................... 47 Vliv evangelického reformovaného prostředí na formování profilu Bedřicha Hrozného Pavel Stolař ..................................................... 59 První úspěchy Bedřicha Hrozného: texty z Taanachu Siegfried Kreuzer ............................................................................................. 66 Orientalisté z českých zemí v Berlíně od druhé poloviny 19. století do roku 1914 Michal Topor .......................................................................... 76 Římskokatolická asyriologie v českých zemích 1900–1950 Luděk Vacín ..................................................................................................... 97 Seznamy přednášek teologických fakult Univerzity Karlovy z oboru asyriologie a předovýchodního bádání v 1. pol. 20. století (1908–1942) Luděk Vacín ..................................................................................................... 137 Počátky české staroorientalistiky a založení Semináře pro klínopisné bádání a dějiny starého Orientu na Karlově univerzitě v roce 1919 Šárka Velhartická ............................................................................................ 171 Seminář pro klínopisné bádání a dějiny starého Orientu od svého vzniku do druhé světové války Šárka Velhartická .................................... 214 Alois Musil, Bedřich Hrozný a budování československé orientalistiky Pavel Žďárský ................................................................................................. 227 Orientalisté, Národní Listy a budování Orientálního ústavu aneb Škola jazyků versus vědecký ústav Adéla Jůnová Macková ............ 250 Bedřich Hrozný – archeolog Jana Součková ................................................. 265 K počátkům polsko-českých kontaktů na poli staroorientalistiky: Bedřich Hrozný a Tadeusz Kowalski Ewa Dziurzyńska, Marek Ďurčanský .......... 271 5 „Asyriologie je mi půdou, z níž vyrůstám“: Mládí, studium, raná vědecká práce a válečná odysea Lubora Matouše Luděk Vacín ............... 294 Vladimír Skalička, typologie jazyků, staroorientalistika Bohumil Vykypěl .............................................................................................. 327 II. Druhá polovina 20. století a souborné přehledy oborů ............................... 330 Hospodářské dějiny starověké Mezopotámie v dílech českých asyriologů Lukáš Pecha ................................................................. 331 Česká staroorientalistika ve 2. polovině 20. století Šárka Velhartická ........ 341 Seminář pro klínopisné bádání a dějiny starého Orientu ve 2. polovině 20. století (1945–2002) Šárka Velhartická ................................................... 371 Studium starého Předního východu na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy Marek Vinklát .............................................................. 420 Klínopisná studia na Západočeské univerzitě v Plzni Kateřina Šašková ........ 430 Katedra Starého zákona – Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy (Výběr přednášek po roce 2000) Filip Čapek ............................ 447 Česká chetitologie ve 20. století Šárka Velhartická ........................................ 449 Starozákonní bádání v českých zemích Petr Sláma ..................................... 463 Ohlédnutí za českou íránistikou Ľubomír Novák, Zuzana Kříhová .............. 480 Přehled vývoje české egyptologie Ladislav Bareš ......................................... 493 Československá egyptologie během normalizace v letech 1969–1972 Daniel Šichan .................................................................................................. 499 Archiv orientální Jaroslav Strnad .................................................................. 528 Nový Orient jako zrcadlo doby a české orientalistiky Jaroslav Strnad ........... 538 Moderní podoba Muzea Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem po rekonstrukci v roce 2015 Ondřej Rašín ................................................. 576 III. Aktuální témata současné české předovýchodní archeologie a jazykovědy .. 582 Archeologický výzkum v Izraeli – Evangelická teologická fakulta a Centrum biblických studií Akademie věd České republiky a Univerzity Karlovy Filip Čapek .............................................................. 583 Judské chrámy a svatyně v geopolitických souvislostech (kritické zhodnocení) Filip Čapek ................................................................. 589 Antropomorfní sošky v oblasti starověkého Izraele: magický prostředek v kontextu okolních kultur David Rafael Moulis ................... 610 Moderní metody zkoumání asyrského venkova Pavel Král .......................... 630 „Rozlítil se na Esagilu a Babylon a jeho srdce bylo plné hněvu“: Marduk z Babylonu v letech 689–668 př. n. l. Kateřina Šašková ............ 647 Summary ............................................................................................................... 664 Seznam použitých zkratek......................................................................................667 Použitá a doporučená literatura k dějinám české staroorientalistiky Šárka Velhartická ............................................................................................... 669 Jmenný rejstřík .................................................................................................... 832 6 Vladimír Skalička, typologie jazyků, staroorientalistika BOHUMIL VYKYPĚL Myslím, že výročí, zejména pak stoletá, jsou příležitostí nejen k ohlédnutí za vykonanou prací, ale také, ba možná především, k výhledu k práci další. Shodou okolností se přitom v roce 2019 slavilo nejen 100 let české staroorientalistiky, ale také 110 let od narození Vladimíra Skaličky. Myslím, že Skaličkovo – zdá se mi stále ne dost doceněné – dílo poskytuje řadu námětů k takovým výhledům do budoucnosti, a to také pro staroorientalistiku. Pokusím se to doložit dvěma příklady. Jak známo, nebyl Skalička staroorientalista, ale typolog, vyškolený zejména ugrofinisticky, ale jeho jazyková typologie představuje deskriptivně-explikativní nástroj univerzální, tedy použitelný i při zkoumání jazyků starého Orientu, a o jazycích starého Orientu z tohoto hlediska konečně Skalička i psal. Jeho zmínky těchto jazyků nebo citace dat z nich nejsou sice v porovnání s jinými jazyky příliš časté a většinou vystupují jako zdroj příkladů pro popisované nebo vykládané jazykové jevy, nicméně Skalička napsal jeden text – ostatně publikovaný ve sborníku k poctě Bedřicha Hrozného – věnovaný přímo jazykům „dávného Orientu“, jimiž zde rozumí sumerštinu, elamštinu, churritštinu, chaldejštinu a chattijštinu. Cíl svého textu formuloval Skalička následovně: „The task of this study is to ascertain how these languages resemble one another and what is the significance of these resemblances.“1094 Kořen podobnosti těchto jazyků přitom podle Skaličky nelze hledat jednoduše v jejich geografické blízkosti, ale v přináležitosti dotyčných jazykových komunit ke stejnému stupni ekonomického vývoje, přičemž to je také hledisko, z něhož mají být tyto jazyky zkoumány: „Soviet philologists1095 have shown the connexion of economic development with linguistic development. In accordance with that the languages in question are for us witnesses of a vanishing primitive world, in! place of which arise powerful slave-owning empires. From this point of view we wish to examine our languages.“1096 V následujícím pak Skalička pomocí své typologie ukazuje, že dané jazyky skutečně vykazují také stejné typologické rysy: 1094 Skalička 1950: 485. 1095 V poznámce zde Skalička odkazuje na Meščaninova (1949: 4). 1096 Skalička 1950: 485. 327 „From what we have shown it follows that we can include the ancient languages of Hither Asia among the agglutinative languages, like the majority of the languages of the world (e. g. the Altaic, Caucasian, American etc. languages). In the agglutinative type must be seen a necessary outcome of the development of speech in general. Inasmuch as syntactical relations are expressed in languages at a definite stage, the simplest means to this is the agglutinative type with its endings.“1097 Vidíme tedy, že Skalička koreluje stadium společenského vývoje s typologicky formulovaným stadiem jazykového vývoje. V tomto textu tak máme co do činění se zajímavým pokusem spojit marristické obecné pojetí jazykového vývoje s pražskou (Skaličkovou) jazykovou typologií jako konkrétním deskriptivním nástrojem. Po sblížení pražské školy s marristickou jazykovědou se v té době – Skaličkův text vyšel v květnu 1950 – volalo,1098 ale jen Skalička ve sbližovaní „přiložil ruku k dílu“. Kdo zná marristickou jazykovědu jen z příruček dějin jazykovědy, bude mít Skaličkův text za obskuritu a svědectví těžké doby nelehkých kompromisů. Ve skutečnosti jsou ale texty Marra a zejména jeho následovníků – jak jsem se pokusil ukázat jinde1099 – podnětné a mají řadu témat a konceptů shodných nejen s pražskou školou, ale také například s neofunkcionalistickým proudem dnešní jazykovědy. Za podnětný pak považuji i konkrétně Skaličkův „staroorientalistický“ text: je to typický skaličkovsky zhuštěný náčrt problému a návrh jeho řešení, který můžeme – budeme-li chtít – domýšlet a snažit se precizněji uchopit vztah mezi sociálními poměry a strukturou jazyků. Ale takový podnět k domýšlení, v němž vystupují jazyky „dávného Orientu“ a jejich mluvčí, nabízí – jak jsem přesvědčen – nejen tento konkrétní text, ale také obecně Skaličkova typologie: něco, co Skalička neřekl, ale k čemu jeho typologie vede, totiž vztah mezi typem jazyka a písmem. Mám tu na mysli korelaci, nadhozenou Neustupným,1100 mezi dominancí určitého jazykového typu v konkrétním jazyce a grafickým systémem daného jazyka. Podle této korelace polysyntetický a izolační typ preferují ideografické písmo (srovnej čínštinu a angličtinu), aglutinační typ písmo slabičné a oba flektivní typy – vlastní flektivní typ a introflektivní typ – preferují fonologické písmo.1101 Jako všechno ve Skaličkově typologii má i tato korelace povahu pravděpodobnostní implikace nebo – z jiné perspektivy – povahu určité systémové jazykové dispozice, která pak může různě interagovat s „vnějšími vlivy“, takže ve výsledku není nevyhnutné, aby například každý dominantně aglutinační jazyk užíval slabičného písma, případně není nemožné, aby se například po1097 1098 1099 1100 1101 328 Skalička 1950: 486. Vykypěl 2013: 154–156. Vykypěl 2013: 147–150. Neustupný 1997: 36–37. K motivaci této korelace v rámci pražské jazykové typologie srv. Vykypěl 2006: 23–24. lysyntetická vietnamština psala latinkou. Nicméně tato korelace nám poskytuje elegantní vysvětlení pozoruhodného jevu, kterým se dotýkáme už našeho vlastního tématu staroorientalistických podnětů, totiž toho, že fonologické písmo bylo vynalezeno právě v onom „dávném Orientě“: tato korelace vysvětluje pozoruhodnou skutečnost, že první fonologické písmo použili mluvčí jazyků typologicky dominantně introflektivních (féničtina) a že pak bylo s úspěchem převzato mluvčími jazyků typologicky dominantně flektivních (řečtina, latina). Můžeme se dokonce domnívat, že v oné historické události máme doklad toho, jak typ jazyka ovlivňuje jazykovou analýzu, v tomto případě ovšem nezáměrnou: dominance introflektivního typu umožnila nebo usnadnila mluvčím daného jazyka proniknout až na fonologickou rovinu jazyka a zkonstruovat hláskové písmo a tato role systémové jazykové dispozice byla přitom zjevně o to silnější, oč byly tehdy při absenci silné písemné tradice slabší „vnější vlivy“. Zdá se přitom, že takové vnější vlivy v jiném „staroorientálním“ případě působily naopak prohibitivně. Jak známo, bylo první klínové – původně obrázkové a později převážně slabičné – písmo vytvořeno pravděpodobně pro dominantně aglutinační sumerštinu. Poté bylo převzato a uzpůsobeno pro semitskou akkadštinu a později babylónštinu, obě dominantně introflektivní, a rovněž i pro indoevropskou chetitštinu, dominantně flektivní. Právě chetitština je pak dokladem obtíží pramenících z nekorespondence písma a typu jazyka: přizpůsobení slabičného klínového písma bylo pro tento jazyk velmi nedokonalé, a to zejména v případech, kdy dané slabiky nedokázaly dostatečně reflektovat fonologii chetitštiny, například pro zápis skupin několika souhlásek. Přesto mluvčí těchto jazyků k fonologickému písmu nedospěli. Můžeme si myslet, že to bylo dáno také tím, že už existovala jistá tradice písemného záznamu jako vnější vliv neutralizující vnitrojazykovou typologickou dispozici. Dodejme ještě – už více obecněji než staroorientalisticky –, že jiný pěkný doklad determinujícího vztahu mezi typologickou povahou jazyka a jazykovou analýzou prováděnou mluvčími daného jazyka nabízí moderní debata o rozlišování syntaxe a morfologie:1102 zatímco jazykovědci, kteří jsou rodilými mluvčími jazyků s dominací izolačního typu, nezřídka zpochybňují, že takové rozlišování je důvodné, jazykovědci, kteří jsou rodilí mluvčí dominantně flektivních jazyků, syntax a morfologii více či méně ostře rozlišují. Možná, že nám dva drobné příklady, o kterých jsme mluvili, dokonce ukazují, že se od dob „dávného Orientu“ až dodnes stále pohybujeme mezi svobodou a nutností jazyka. Svoboda ale nespočívá v poznání nutnosti jazyka, ale v jejím využití. 1102 Vykypěl 2015: 77–78. 329