Tříštění těla. Středověká inkoherence Kafkova rozjímání a Ortelu

0550014 - ÚČL 2022 RIV CZ cze J - Journal Article
Jaluška, Matouš - Müller, Richard
Tříštění těla. Středověká inkoherence Kafkova rozjímání a Ortelu.
[The body falling apart: Medieval incoherence of Kafka’s Contemplation and The Judgment.]
Bohemica litteraria. Roč. 24, č. 2 (2021), s. 69-99. ISSN 1213-2144
Research Infrastructure: CLB II - 90136
Institutional support: RVO:68378068
Keywords : Kafka, Franz * narrative coherence * Contemplation * The Judgment * medieval literature * modern epoch * mediality * miracle stories * body * technical media
OECD category: Specific literatures
Method of publishing: Open access
https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/144659/1_BohemicaLitteraria_24-2021-2_6.pdf?sequence=1

Studie si klade za cíl ukázat, jak lze povídky Franze Kafky, příslovečně náročné z hlediska moderního pojetí narativní koherence, plodně číst s pomocí předmoderních paradigmat a s ohledem na jejich mediální aspekty. V první části autoři zkoumají příbuznost Kafkových autorských postupů s mediální situací před nástupem knihtisku. V materiální rovině Kafka i středověcí producenti rukopisů pro sebe vytvářejí prostředí, v němž paralelně existují různé verze textu a autonomní fragmenty, které v případě Kafky vznikají v rámci kontinua tvorby a života. Zdroj absurdity Kafkových textů lze hledat v jeho “postreligiózním postoji”, v jehož rámci jsou rezidua středověké představy o smyslu opřeném o moc nebes přenesena do sekulárního, postkarteziánského světa. Druhá část je zaměřena na Kafkovu první vydanou knihu Rozjímání (Betrachtung, 1912). Zde sledujeme konkurenční boj dvou způsobů koherence – časové koherence lidského života, který směřuje ke svému zániku, stojící proti prostorové koherenci lidského těla. První modus se vztahuje k venkovu a nakonec převládá nad druhým, umělým a městským. Jizvy a vrásky vepsané do lidské tváře připomínají čtenáři vnější sílu času a plní podobný účel jako fyzické stopy po zásahu světce ve středověkých příbězích o zázracích. Je to však právě nový status písma a zejména rukopisu v moderní mediální situaci, který svědectví těla sbližuje s textem jako dokumentem či svědectvím. Popisy, zejména popisy gest s kořeny v jidiš divadle, otevírají texturu Kafkovy fikce, poskytují klíčové záchytné body smyslu a zároveň čtenáře dezorientují. Nakonec se autoři obracejí k povídce Ortel (Das Urteil, 1913) a představují Georgův závěrečný sebevražedný skok jako modernizované líčení ordálie, Božího soudu („Gottesurteil”). Příznačné je, že Georgova smrt či přežití jsou čtenářům zatajeny. Uvažování o konečném osudu hrdinova těla ve světě, který se předtím rozpadl pod tlakem rétorických struktur hádky mezi otcem a synem, by je přitom mohlo nasměrovat ke koherentnímu smyslu příběhu. Výzva ke koherenci, kterou text představuje, tak stále trvá, ač na ni lze odpovědět spíše ve čtení než na věčnosti (k níž by přítomnost Božího soudu mohla poukazovat).

The study aims to show how the short stories by Franz Kafka, proverbially challenging with repect to the modern idea of narrative coherence, can be fruitfully read with the help of premodern paradigms and with regard to their medial aspects. In the first part, the authors examine the affinities between Kafka’s authorial practices and the pre-Guttenbergian situation. On the material plane, both Kafka and medieval producers create an environment where various manuscript versions of the text exist in parallel and individual fragments are autonomous. We must also note the status of the fragment in Kafka as part of the temporal continuity created by both writing and life. The oft-noted absurdity of Kafka’s texts can be validly interpreted as stemming from the “postreligious attitude”, where residuals of the medieval idea of divinely sanctioned meaning are transferred into the secular, post-Cartesian world. The second part is focused on Kafka’s first published book, Contemplation (Betrachtung, 1912), and two competing modes of coherence: the temporal coherence of a human life that proceeds towards its termination against the spatial coherence of the human body. The first mode relates to the countryside and eventually prevails over the second one, artificial and urban. The scars and wrinkles inscribed in the human face remind the reader of the external force of time, serving a purpose similar to the physical traces of saintly intervention in medieval miracle stories. It is, however, the new status of writing (especially handwriting) in the new media situation that brings the evidence of the body and textual evidence back to close proximity – again, a feature uniting the medieval condition and Kafka’s modernity. Descriptions, especially those of gestures – with roots in the Yiddish theatre, open the texture of Kafka’s fiction, providing key clues of sense and disorienting at the same time. Finally, the authors turn to The Judgment (Das Urteil, 1913) and present Georg’s final suicidal jump as a modern instance of an ordeal (“Gottesurteil”). The world of The Judgment implodes as rhetorical structures inherent to the “text of a quarrel” permeate it. Significantly, however, Georg’s death or survival is withheld from us. Considering the final destiny of the protagonist’s body might enable readers to establish a coherent meaning of the story and see through all the rhetorical traps set inside. The challenge to coherence posed in the text continues – in reading rather than perpetuity.
Permanent Link: http://hdl.handle.net/11104/0325880