Strukturalisté dělají marxismus

0518622 - ÚČL 2020 RIV CZ cze J - Journal Article
Kanda, Roman
Strukturalisté dělají marxismus.
[Structuralists doing Marxism.]
Česká literatura. Roč. 67, č. 5 (2019), s. 711-736. ISSN 0009-0468. E-ISSN 2571-094X
R&D Projects: GA ČR(CZ) GA17-22913S
Grant - others:AV ČR(CZ) PAN-17-24
Program: Bilaterální spolupráce
Institutional support: RVO:68378068
Keywords : history of literary studies * Marxism * Marxism­Leninism * structuralism * Jan Mukařovský * Felix Vodička
OECD category: Specific literatures
Method of publishing: Open access with time embargo
https://kramerius.lib.cas.cz/periodical/uuid:f9f595d7-4116-11e1-99e8-005056a60003

Autor této studie se zabývá přechodem Jana Mukařovského (1891–1975) a Felixe Vodičky (1909–1974) ze strukturalismu do marxismu a forem myšlení teoretiků doby poválečné a po roce 1948. Vychází proti těm výkladovým vrstvám, které vnímají tuto problematiku pouze jako výsledek „ideologizace“ literárních studií po roce 1948, nebo které celou problematiku trivializují jako výraz „taktické hry“ v té době. Autor této studie čte tyto expozice imperativem historizace teorie, tj. v této studii se marxismus chápe jako vědecké hledisko, které neztratilo svou legitimitu (legitimita je v této studii definována jako výsledek historicky podmíněného sociálního procesu, nikoli jako normativní kategorie), přičemž zvláštní pozornost je věnována také sémantice pojmu „marxismus leninismus“. V případě Jana Mukařovského mohou teoretické předpoklady pro přijetí marxismu naznačovat přibližně polovinu 40. let (přesněji 1943–1945), kdy se teoretik nejprve začíná zabývat otázkami souvisejícími s genezí díla, světovým pohledem a vztah mezi individuálním a literárním vývojem. Předpoklad, že literatura není hlavním hybatelem „noetické základny“ a že v tomto ohledu je rozhodujícím prvkem výrobní proces, otevírá cestu k základnímu přehodnocení strukturalistického přístupu a jeho opuštění. Po roce 1948 Mukařovský sleduje roli jednotlivce na příkladu Boženy Němcové, ale problémem se systematicky nezabýval marxistickým způsobem. Po roce 1948 se literární historik Felix Vodička vzdává strukturistické myšlenky kreativního jednotlivce jako nositele literárních trendů - a ve studiích po roce 1948 odráží „vůli“ jednotlivce a sociální podmínky pro tvorbu. To vede k transformaci jeho analýzy, která primárně zohledňuje aktuální a tematickou sféru na úkor strukturálních („formálních“ nebo stylistických) prvků v práci. To také vede k transformaci v porozumění literatuře: původně dominantní estetická funkce je nahrazena kognitivní a společensko-kritickou funkcí. Vodičkova marxistická reformulace literární historie vyvrcholila tím, co se nazývá teorie rolí. To však trpělo rigidním teleologismem, který se projevil mimo jiné při hodnocení literatury z hlediska ex post vyrobených „cílů“, které mají být „splněny“. Navzdory teoretickým limitům literárního studia marxismu, jak jej koncipovali Mukařovský a Vodička, je to příklad nové formulace literárních znalostí a literatury.

The author of this study deals with the transition made by Jan Mukařovský (1891–1975) and Felix Vodička (1909–1974) from structuralism to Marxism and the forms of both theorists' postwar and post­1948 thinking. It comes out against those expository stratagems that only perceive this issue to be a result of the post­1948 „ideologization“ of literary studies, or that trivialize the entire issue as an expression of „tactic­playing“ at that time. The author of this study counters these expositions with the imperative of the historicization of theory, i.e. in this study Marxism is understood to be a scholarly standpoint that did not lose its legitimacy (legitimacy is defined in this study as the outcome of a historically conditioned social process, and not as a normative category), while special attention is also paid to the semantics of the term „Marxism­Leninism“. In the case of Jan Mukařovský, the theoretical preconditions for acceptance of Marxism may approximately indicate the mid­1940s (1943–1945 to be precise), when the theorist first begins to deal with the issues surrounding the genesis of the work, the world view and the relationship between the individual and literary development. The assumption that literature is not a prime mover of the „noetic base“ and that in this respect a more crucial element is the production process, opens up the way to a basic reevaluation of the structuralist approach and its abandonment. After 1948 Mukařovský follows the role of an individual based on the example of Božena Němcová, but he did not treat the issue systematically on a Marxist basis. After 1948 the literary historian Felix Vodička abandons the structuralist idea of a creative individual as the bearer of literary trends - and in his post­1948 studies he reflects the „will“ of the individual and the social conditions for creation. This leads to a transformation in his analysis, which primarily takes account of the topical and thematic sphere to the detriment of the structural („formal“ or stylistic) elements in the work. This also leads to a transformation in the understanding of literature: the originally dominant aesthetic function is superseded by the cognitive and social­critical function. Vodička's Marxist reformulation of literary history culminates in what is known as role theory. However, this suffered from rigid teleologism, which manifested itself inter alia in the evaluation of literature from the standpoint of ex post fabricated „objectives“ to be „accomplished“. In spite of the theoretical limits of literary­studies Marxism as conceived by Mukařovský and Vodička, this is an example of a new formulation of literary­studies knowledge and literature.
Permanent Link: http://hdl.handle.net/11104/0303724