Jak to dělají milenci? (Memoáry Medúzy v Münchner Kammerspiele)

Mýtická Medúza, jediná smrtelná ze tří Gorgon, dcer mořského boha Forkýna a jeho manželky a sestry Kétó, byla znásilněna Neptunem v Athénině chrámu. Bohyně nepotrestala násilníka, ale oběť: proměnila ji v nestvůru s hady místo vlasů. Údajně i proto „aby ji uchránila od dalších napadení ze strany mužů neschopných se kontrolovat“. Kdo Medúze pohleděl do očí, zkameněl. Řecký hrdina Perseus Medúzu zabil a usekl jí hlavu. Z bezhlavého těla vyskočily jako její děti bájný okřídlený kůň Pégasos a obluda Chrýsáór.
Hned v citované definici z Wikipedie je obsaženo několik tradičních a pohříchu toxických pohledů na ženské a mužské role a vztahy mezi pohlavími. Jsou zakořeněny v naší kultuře, v níž je takto utvářená privátní sféra pevně prorostlá se sférou veřejnou, s právem i nepsanými patriarchálními normami, promítajícími se do všech vrstev společnosti. Na stejných principech a ovšem jejich vrcholně zábavné prezentaci a sarkastické kritice je založena i inscenace Like Lovers do (Memoáry Medúzy) v Münchner Kammerspiele. Ve výrazně pohybově-výtvarné stylizaci a na základě textu izraelské autorky žijící v Berlíně Sivan Ben Yishai sdělují tvůrci v čele s režisérkou a autorkou choreografie Pinar Karabulut (od r. 2020 členka uměleckého vedení divadla) dosti tristní poznání: naše civilizace je od základu postavena na špatných principech, a proto by bylo potřeba ji celou „přeškrtnout“ a vybudovat znova. Zdeformované základy naší kultury a to, jak se propisují do každodennosti, manželství, výchovy, rodinného života, demonstrují tvůrkyně a tvůrci inscenace právě a jedině na sexuálních vzorcích, které jsou nám odpradávna vlastní. Ne že by autorka textu a inscenátoři chtěli celý svět i bytí redukovat na sex, ale využili ho zčásti jako zástupný symbol a současně jednu z určujících životních sil, která může být pramenem pozitivních tvůrčích projevů, ale zároveň může působit i devastujícím, násilným a hluboce traumatizujícím způsobem.
Inscenace je postavena na obrazové pestrosti, kterou ovšem využívá plně v duchu estetiky hnusu či ošklivosti. Autorka v textu na půdorysu mýtu o Medúze pojednává témata sexismu, mužských a ženských rolí, kýčovitých předobrazů a ideálů, ale i téma znásilnění a zneužívání, včetně každodenního podprahového sexualizovaného násilí. Na scéně je vybudován půlkruhový prostor připomínající antický chrám, kde byla Medúza znásilněna. Kolem dokola je vykryt zlato-zelenými závěsy, zbytek scény mění barvu od rudé, fialové, světle modré, zlaté po zelenou a červenou či bílou. Chrám je vymezen kovovou konstrukcí a čtyřmi plastovými nafukovacími antikizujícími sloupy, které rovněž mění barvu. Střední dva jsou u paty ozdobeny ženskou – patrně Athéninou – hlavou, ovšem vzhůru nohama. Vnímat to lze jako velmi přímočarým znakem našich převrácených hodnot. „Cimbuří“ a špičky namísto hlavic připomínají sloupy rakety, ať už vesmírné či bojové, ale mohou zobrazovat i cukrářské pistole se šlehačkou. Obojí rovněž běžně patří k našemu světu a může být metaforou vžitých mužských a ženských rolí. V souvislosti s tematikou inscenace představují sloupy samozřejmě také falické symboly, ovšemže i ve chvíli kdy splaskávají, lámou se a klesají.
Uprostřed vymezeného prostoru je namísto oltáře umístěna kruhová nádržka s vodou, z níž stoupá pára. Je snad připomínkou boha moře a vodního živlu, který Medúzu znásilnil. Postavy se do nádrže chvílemi částečně noří a voda se postupně zbarvuje do ruda, což může být obraz krve menstruační i obětní. Přičemž dva stylizované vzájemně protnuté obrazce namalované na podlaze kolem nádrže symbolizují patrně ženské pohlaví i sexuální spojení.