Petr Agha: Konec ideologie, nebo alternativ? Zapomeňme na „vítěze“ a „poražené“ globalizace, nikam to nevede

Navíc její text, který vychází z předpokladu odlišných zkušeností, projevů a reakcí vztahujících se k fenoménu globalizace na takzvaném Západě a takzvaném Východě, nepřímo odkazuje na problematický vztah mezi centrem a periferiemi evropského projektu, jenž se zdá být významnou součástí fenoménu populismu ve střední a východní Evropě.

Smejkalová rozvíjí hlavní myšlenku Misikovy knihy, kterou bych se pokusil shrnout asi takto: Neoliberální politiky, které měly ve své době emancipační potenciál a na poválečný vývoj v Evropě reagovaly radikálním odvratem od keynesiánství, vychýlily spolu s rozmachem vlivu liberální ideologie v kulturní oblasti západní společnosti z rovnovážného stavu. Tento vývoj přináší nezamýšlené důsledky, jež vedou k rozkladu mnoha společenských institucí a mají nevyváženě silný ekonomický dopad na specifické segmenty společnosti, jimž Misikova kniha přisuzuje označení „obyčejní lidé“.

Někde tady, v průsečíků těchto trajektorií potom číhají populistická hnutí, podle Misika „falešní přátelé“ těchto obyčejných lidí; hnutí, která těží ze selhávaní systému, jenž byl s velkou podporou společnosti definitivně ustaven po roce 1989.

Kniha Falešní přátelé obyčejných lidí tím nevybočuje z akademického mainstreamu, který se zabývá vnitřní krizí západního liberálního kapitalismu v posledních desetiletích. Jedním z nejviditelnějších a nejdiskutovanějších reprezentantů této krize jsou dnes ona takzvaná populistická hnutí, ztotožňovaná s „poraženými globalizace“.

Právě takto v současnosti rámujeme diskuse o krizi liberálního kapitalismu – jako napětí mezi „vítězi“ a „poraženými“. Nemíníme tím ani tak rozdělení faktické, především jde o ideologickou konstrukci, která se zrodila z diskurzu transformace.

Kateřina Smejkalová ve svém textu ukazuje, jak se v současné krizi vyčerpaly zdroje legitimity, které podporovaly proces budování imaga západního liberálního kapitalismu v prvních desetiletích po roce 1989.

K tomu je ale nutné dodat, že se vyčerpaly rovněž zdroje legitimity u mainstreamové levice. Základní sociálnědemokratické ideály, jako jsou rovnost, solidarita a chráněná veřejná sféra, přestávají k velkému údivu levicových stran na voliče fungovat. Vše, na čem kdysi stavěly svou sílu, buď už zmizelo, nebo rychle mizí.

Diskurz „poražených globalizace“, který začala tradiční politická reprezentace v tandemu s hlavním proudem akademické obce rozvíjet v reakci na narůstající nespokojenost a destabilizaci elektorátů tradičních politických stran, je toho typickým příkladem. A v tomto případě je jedno, zda jsou lidé za „poražené“ považováni kvůli strukturálním důvodům, nebo protože „si za to mohou sami“.

Není ostatně náhoda, že strážci mezinárodního ekonomického řádu, jako jsou Světová banka, Mezinárodní měnový fond či Světová obchodní organizace, toto dominantní paradigma pro chápání důsledků ekonomické globalizace po skončení studené války bezvýhradně podporují. Spatřují v něm rétorickou figuru, kterou lze vysvětlit trhliny v legitimitě samotného projektu.

Právě sem bych lokalizoval sociálnědemokratické reakce zdůrazňující potřebu kompenzovat ztráty „poražených globalizace“. Nesouhlasící segmenty společnosti jsou chápány jako lidé, kteří nemohli profitovat z velkého modernizačního projektu liberální demokracie a liberálního kapitalismu, a jsou tedy jakýmsi vedlejším produktem jinak veskrze pozitivního procesu pokroku – což nám jen prozrazuje, jak dalece se narativ transformace po roce 1989 zmocnil představivosti levice.

Příběh o „vítězích“ a „poražených“ globalizace, který dnes vyprávíme, se opírá o přetrvávající vliv transformačního diskurzu. Ten lze snad nejlépe ilustrovat heslem „konec ideologie“, které signalizuje snahu překonat ideologické argumenty minulosti. Potvrzuje údajnou postideologickou povahu světa po roce 1989 tím, že představuje západní liberální kapitalismus jako reprezentanta „univerzálního“ návodu na prosperitu. Tyto narativy pak byly přijaty jak společnostmi západními, tak východními.

Tehdejší ideologický konsenzus vytvořil představu globalizace jako způsobu překonání dědictví politických ideologií, kdy ideologická společnost minulosti má být v zájmu modernizace nahrazena postideologickými technokratickými formami vlády a prosperitou. Vznikla tedy představa nejen konce ideologie, ale vlastně i konce dějin, neboť liberální kapitalismus má znamenat univerzální nástroj prosperity.

Proces socioekonomické a kulturní transformace po roce 1989 dal vzniknout fantazii západní normality, která nejenže ovládá epistemickou krajinu liberálního kapitalismu, ale je také zavedena do institucionální a ideologické struktury každodenního života spojené Evropy.

Liberální kapitalismus byl postaven do opozice vůči někdejším komunistickým režimům stejně, jako byly technokratické vlády postaveny do opozice vůči masové politice, která je dodnes líčena coby viník totalitních režimů minulosti.

Jakmile se tyto inverze ustavily, staly se naší samozřejmou společenskou realitou, všudypřítomnou, ale nepovšimnutou hierarchickou strukturou. A výsledkem bylo odmítnutí jakýchkoli alternativ.

Jedním ze základních kamenů této „ideologie postideologie“ bylo odmítnutí (masové) politiky. Masová politika a většinová demokracie začaly být chápány jako nekompetentní, nezralé a ideologické.

Zároveň již od devadesátých let zaznamenávají političtí komentátoři, ale i politologové, sociologové a ekonomové zánik tradiční stranické politiky. Zaměříme-li se na Západ, uvádějí odborníci na komparativní politiku jako jeho jednotlivé znaky úpadek stranických identit v rámci elektorátu bohatých demokracií, vzestup profesionálních politických stran, které se nedrží „starých“ ideologických dělítek, a slábnoucí význam národních vlád vzešlých z voleb v otázce regulace trhu i obecně v makroekonomických (politických) rozhodnutích.

Zároveň hovoří o mezinárodním obratu k volnému trhu již od sedmdesátých let minulého století a kladou zvláštní důraz na produkci a vývoz „washingtonského konsenzu“, přičemž zdůrazňují globální šíření idejí jako hlavní vysvětlující faktor rozšíření (neo)liberálních politik.

Vzniká tak prostředí, v němž mají najednou tradiční politické kategorie proměnlivý význam – což má pro levici katastrofální důsledky.

Zlatá éra levice byla založena na jednoduchém projektu. Když se otevřely archetypální brány továren, vyšly ven tisíce lidí, které spojovala neměnná každodenní zkušenost a kteří byli připraveni podpořit politickou sílu, jež by pomocí odborů, státu a „masové strany“ vytvořila nový, spravedlivější svět.

Ekonomikami 20. století však mezitím prošel proces deindustrializace, který ztělesňovaly finanční sektor a sektor služeb. Ty následně společně vytvořily digitální ekonomiku, jež dala vzniknout tomu, čemu dnes někteří říkají „kapitalismus platforem“: modelu, v němž lze na různých platformách rychle vyměňovat zboží, služby a pracovní sílu mezi lidmi, podniky a nadnárodními korporacemi.

Tato atomizující, rychlá ekonomika obchází tradiční struktury práce a roztříštila lidi a místa tak důkladně, že je sestavení smysluplných politických koalic už (téměř) nemožné.

Dnešní pracující již nejsou součástí monolitické masy z Marxova Kapitálu: mnozí z nich se stále častěji považují za jednotlivce, kteří soutěží s ostatními podobně, jako mezi sebou soutěží firmy a korporace. Zakořeněná podpora tradičního sociálního státu a lpění na stále staromódnějších představách o bezpečném zaměstnání, které jsou charakteristickými znaky sociálnědemokratické levice, v tomto kontextu moderního trhu práce selhávají.

Tato nová štěpení se pak dále ukazují v obsahu antiglobalizačních narativů, které jsou dnes rámovány především z hlediska kultury, hodnot a identity – a nikoli socioekonomických jevů.

Podle všeho se nacházíme v kritickém bodě, a v takových obdobích nabývají narativy zvláštní důležitosti: mohou totiž poskytovat nástroje, jak pochopit, v čem spočívá problém. Mohou však také plnit funkci opačnou.

Každá terminologie ve společenských vědách se potýká s tím, že se snaží pomocí uzavřených pojmů popisovat množství vzájemně provázaných jevů, takže říct, že terminologie i samotný pojem „poražených“ a „vítězů“ je příliš obecný, není nic nového. Co mě však na této dichotomii zajímá, jsou politické důsledky, které společenské vědy mají – a také role mainstreamových sociálních vědců při replikaci určitých ideologických vzorců.

Mainstreamová debata málokdy hovoří o ambivalentních účincích globalizace a místo toho redukuje tento komplexní jev na věc buď jednoznačně pozitivní, nebo negativní, přičemž měřítkem je především ekonomická prosperita.

Kdo jsou tedy fakticky ti „vítězové“ a kdo „poražení“? Například uznávaný ekonom Branko Milanović řadí mezi vítěze jedno procento světových plutokratů a také střední třídu v nově se rozvíjejících ekonomikách. Mezi poražené – ty, kteří získali jen málo nebo vůbec nic – zařadil lidi ze spodních pater společnosti a střední i dělnickou třídu ve vyspělých zemích světa.

Pokud je ale tady okruh poražených takto široký a okruh vítězů takto úzký, má ještě smysl se dále držet této dichotomie jako výkladového narativu současnosti?

Myšlenka „poražených“ a „vítězů“ globalizace je zkrátka hlavně výrazem neschopnosti mainstreamové levice reflektovat hlubokou proměnu liberálního kapitalismu.

Společenská smlouva uzavřená po roce 1989 se očividně vyčerpává, neboť politická i ekonomická moc se stále více soustřeďují v rukou specifického druhu oligarchie. Setkáváme se s novou formou politické ekonomie. Termín, který se pro tento jev používá, je technofeudalismus.

Vznik technofeudalismu lze pozorovat v nové ekonomice založené na rentiérství, které dominuje hrstka korporací platformové ekonomiky a v níž rychlé toky nehmotného kapitálu a nehmotné práce určují oligarchové, kteří ovládají ani ne tak fyzickou infrastrukturu dolů, továren a obchodů, jako to dělala dominantní třída v tradičním kapitalismu, ale spíše klíčové vektory výměny informací.

Důsledky selhávání příslibů transformačního diskurzu podkopaly důvěru v „establishment“, kterému dominují tradiční politické elity, jež k upevnění moci a vlivu stále používají tropy tohoto diskurzu, jako je právě ten o „vítězích“ a „poražených“ globalizace.

I proto navrhuji, aby diskurz „vítězů“ a „poražených“ nebyl vnímán coby faktická analýza, ale spíše jako soubor politicky motivovaného a motivujícího diskurzu, ke kterému je třeba přistupovat kriticky, konkrétně z hlediska jeho působení v posledních desetiletích při konstrukci a legitimizaci specifické verze politické ekonomie společnosti.

Diskurz „vítězů“ a „poražených“ globalizace je víc než jen překonaná terminologie: vede k univerzalizujícím předpokladům o „přirozeném“ vývoji, které se ustavily ideologickým konsenzem po roce 1989 a které účinně depolitizovaly projekt liberálního kapitalismu.

Kdo jsou tedy ti „falešní přátelé obyčejných lidi“? Politický, mediální a akademický mainstream často zaujímá apriorně antipopulistický postoj. A podezíravost je na místě – jak vůči způsobům, jimiž populistické síly formulují své požadavky, tak vůči konkrétním politickým aktérům, kteří je prosazují. Tento mainstreamový postoj však signalizuje také elitářské vyloučení lidové suverenity jako základu demokratické politiky, které se zrodilo z transformačního diskurzu. A jestli někde, tak právě v odporu vůči tomuto vyloučení se pro levici otevírá nový prostor.

Vždyť používáme-li diagnózu o existenci „vítězů“ a „poražených“ globalizace, nejenže opomíjíme nesmírnou rozmanitost jevů globalizace, ale především legitimizujeme ideologickou hegemonii liberálního kapitalismu.

A to, co jsme schopni myslet, představovat si a říkat, je zásadní politickou otázkou dneška.