4. 10. 1799 Gräfenberg (Jeseník) – 28. 11. 1851 Gräfenberg (Jeseník)

(zdroj obrázku: Wikipedie)

Bez vody, slunce a vzduchu se člověk neobejde, potřebuje je k životu, ale také k léčení různých neduhů. Léčebný význam vody byl znám již ve starém Římě a Egyptě. Užití studené vody k léčebným účelům rozšířili v 18. století hlavně němečtí lékaři, zejména Johann Siegmund Hahn, který působil ve slezské Svídnici a roku 1737 uveřejnil práci O léčivé síle čerstvé vody.

Zajímavý je životní příběh přírodního léčitele, který ač sám nebyl lékařem, tak používal vodu k úspěšnému léčení svých pacientů. Jmenoval se Vincenz Priessnitz. Narodil se jako nejmladší ze šesti dětí do rodiny chalupníka. Malý Vincenz do školy chodil málo, ale měl velký pozorovací talent a vnímal okolní přírodu. Legenda praví, že pozoroval zraněnou srnu, která si chodila lehat do studánky a poté se uzdravila. Faktem ale je, že v mládí utrpěl těžký úraz zlomeniny žeber a pohmoždění vnitřností, když se dostal pod kola koňského povozu naloženého obilím. Ranhojič mu nedokázal pomoct a pokládal jeho stav za nevyléčitelný, a tak se Priessnitz začal léčit sám. Přikládal si na zraněná místa studené obklady a tímto způsobem se nakonec vyléčil. Zpráva o zázračném uzdravení mladého muže se rychle rozšířila. Vincenz Priessnitz začal léčit zvířata i obyvatele Gräfenberku a jeho okolí. Věhlas neobvyklého léčitele se dál šířil a roku 1822 přestavěl Priessnitz svůj původně dřevěný dům na větší kamenný dům, ve kterém zřídil speciální prostory určené k léčení pacientů. Tak vznikly první vodoléčebné lázně na světě. Okolní lékaře ale Priessnitzovy úspěchy dráždily a nařkli ho ze šarlatánství a nevědeckého způsobu léčení. Po letech sporů nakonec Priessnitz roku 1838 dostal oficiální povolení od císařské komise k provozování lázní. Vypracoval vlastní metodu léčby, jejímž základem bylo využívání pramenité vody a přesné rozpoznávání pacientova stavu.

Lázeňská léčba spočívala ve studených koupelích, sprchování pacientů studenou vodou, nebo v přikládání mokrých zapařovacích zábalů – dodnes používaných a pojmenovaných po svém objeviteli jako Priessnitzův obklad. K dalším způsobům léčby patřilo pití vody, vydatná strava, pobyt na čerstvém vzduchu či procházky ranní rosou bosýma nohama. Další novou léčebnou metodou byla potná kůra, po níž se propocený pacient na krátkou chvíli ponořil do kádě se studenou vodou. Priessnitz neváhal své pacienty přimět v rámci léčby i ke štípání dříví. A nemocní lidé se skutečně uzdravovali. Z dnešního pohledu se vlastně otužovali. Je třeba říct, že Vincenz Priessnitz si byl dobře vědom toho, že svou metodou nemůže uzdravit všechny nemoci, a tak například nemocné s tuberkulózou do lázní nepřijímal.

K lázeňské klientele patřila šlechta z celé Evropy i významné osobnosti kultury a politiky. V lázních pobýval pruský král Vilém nebo první žena-lékařka na světě Elisabeth Blackwellová. Priessnitzovy léčebné metody studovalo 120 lékařů z celé Evropy, aby pak doma založili vodoléčebné lázně. Vzrůstala proslulost Priessnitze i města Gräfenbergu.

Vincenz Priessnitz měl se svou ženou Sofií pět dcer a vytoužený syn a dědic se narodil až pár let před koncem Priessnitzova života. Vodní doktor, jak se také Priessnitzovi říká, zažil uznání už za svého života. Podařilo se mu vybudovat lázně, kam přijížděli lidé z Evropy i zámoří. Priessnitzovy osvědčené léčebné metody tvoří základ dnešní léčby v Lázních Jeseník.

Zakladatel moderní vodoléčby zemřel ve věku pouhých 52 let a je pohřben se svou ženou Sofií a dcerou Karolínou v novogotické hrobce na Ripperově promenádě.

Použité prameny:

Lékaři. Sv. 6. Praha: Encyklopedický dům, 1997. Encyklopedická edice Listy. ISBN 80-86044-06-8.

HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí. Sedmý díl. Praha: Via Facti, 1998. ISBN 80-238-2999-8.