Tomáš Řehák, ředitel Městské knihovny v Praze (zdroj: Wikipedia)
RNDr. Tomáš Řehák je ředitelem Městské knihovny v Praze[1]. Původně pracoval v této knihovně jako IT specialista, vybudoval IT oddělení, které pod jeho vedením vyvinulo dodnes používaný knihovnický systém Koniáš. V roce 2001 byl jmenován náměstkem zodpovědným za strategický rozvoj (a přípravu dlouhodobé strategie MKP), v roce 2002 byl jmenován ředitelem Městské knihovny v Praze. Zodpovídá tak za chod a rozvoj instituce s rozpočtem převyšujícím 300 milionů, s 500 zaměstnanci, více než 40 pracovišti a více než 200 tisíci uživateli. Instituce se pod jeho vedením neustále rozvíjí. Pod jeho vedením získala MKP v roce 2009 státní cenu Ministra kultury a titul Knihovna roku. Je aktivní v řadě významných knihovnicky zaměřených rad a orgánech (kupř. ÚKR, Garanční rada NK, kde je předsedou aj.) Často přednáší, zejména o budoucnosti knihoven, strategickém řízení, vedení lidí a plánování, a to jak na půdě vysokých škol, tak v profesních sdruženích či neziskových organizacích. Tomáš Řehák je také celoživotním skautským dobrovolníkem, zkušeným lektorem, strategickým lídrem a mimořádně ceněným vzdělavatelem skautských vedoucích. Je také držitelem nejvyššího skautského vyznamenání, Řádu stříbrného vlka.
ILK: Dobrý den, pane doktore. Přicházím za ředitelem obrovské knihovny, ale hlavně za člověkem, se kterým se znám a potkávám při různých příležitostech dlouhá léta a kterého si velice vážím z různých důvodů. Moje téma měl být původně Covid a co z něj vyplynulo dobrého, ale zeptala bych se šířeji. Čím to je, že vždycky, když je nějaký mimořádný průšvih nebo událost, jako v r. 1968, 1989, obě povodně, pak Covid a následně Ukrajina, lidé se vždycky semknou, jsou k sobě laskaví a ohleduplní, pomáhají, jak jen mohou – a za nějakou dobu ta vlna opadne – a vše běží ve starých kolejích, ba i hůř?
TŘ: Nevím, jestli to tak jen nevypadá, že se semkneme a pak to jakoby přestane, jestli to není jinak. Přemýšlím o tom, jestli to je opravdu tak, jak říkáte: že se semkneme, mobilizujeme, že máme dobrou vůli, když se stane nějaká velká věc – to je přece úplně normální. Mám pocit, že ve společnosti je nějaké procento destruktivních jedinců, kteří vidí věci tak, že je musí spíš rozkopávat, než že by měli pomáhat – a ti se většinou v téhle situaci vyděsí a najednou zmlknou. Chvilku jim to trvá, než se rozkoukají a zase začnou nějakým způsobem škodit. Navíc kolem Covidu a teď zase okolo války to nejsou jenom amatérští škodiči, ale jsme tu v hledáčku profesionálů, kteří jsou placeni za to, aby škodili. Nemám rád konspirační teorie, ale vliv těch ruských tajných služeb je vlastně prokázaný a není o něm mnoho pochyb. Když začal Covid, tak je to překvapilo a nevěděli, co s tím – a pak celé jaro žádná propaganda vlastně nejela. Teprve během léta si asi uvědomili destruktivní potenciál a pustili se do toho a musím připustit, že to byl vlastně mistrovský kousek.
ILK: Bylo to zprvu plíživé…
TŘ: Kolik lidí se podařilo zmanipulovat a rozeštvat – a že normální hodní lidé uvěřili úplně absurdním teoriím a začali kolem sebe šířit absolutní nesmysly – a oni stále věřili, že pomáhají. Byli to stejní lidé, kteří třeba šili na jaře roušky, o rok později pak šířili konspirační teorie a stále věřili, že pomáhají. Většina lidí je hodných, těch zlých je v populaci strašně málo, většinu zla na této planetě obstarají ti hodní, kteří si neuvědomují, co dělají. Takže si myslím, že takto vypadá dynamika toho, co se stane pokaždé. Když se někomu destruktivnímu podaří nasměrovat svou energii do nějakého destruktivního kanálu, tak to pak najednou vypadá, že nechceme být hodní a pomáhat. A jenom nějaké procento lidí vidí ten svět jinak, než ho vidím já a pravděpodobně než Vy. Prostě přibývá lidí, kteří věří, že země je placatá. A přibývá stále větší procento lidí, kteří tomu také věří.
ILK: Pane doktore, já mám obecně lidi ráda, a vždycky se pak strašně zklamu, když vidím nebo slyším třeba z médií nebo čtu bláboly od lidí, kterých jsem si vždycky vážila.
TŘ: Ano, ale nikdo není hloupý schválně. Většinou, když takoví lidé říkají hlouposti, tak je někdo zmátnul.
ILK: Ale mluví tak někdy vzdělaní lidé, u kterých by člověk předpokládal schopnost dobrého odhadu. Třeba i mezi lékaři, což mohli třeba vidět úplně všichni v TV v přímém přenosu.
TŘ: Ono ale není všechno černobílé. Já mám také kamarády mezi doktory, kteří třeba žijí v jiném světě než v tom, kterému já rozumím… Ona ale inteligence člověka neochrání před tím, aby něčemu propadl. Záleží většinou na tom, s kým se potkáváme.
Jednou jsem na jednom semináři provedl takovou zlomyslnost, promítnul jsem takový „propagační“ film o tom, že země je placatá. Následoval smích. Zeptal jsem se, kdo z přítomných někdy obcestoval zemi v jednom tahu kolem dokola směrem na západ a vrátil se z východu. Z těch devadesáti lidí se zvedly dvě ruce. Pak jsem říkal, no dobře, kdo z Vás udělal nějaký pokus, aby dokázal, že země je kulatá? A zase se zvedly asi dvě ruce. Řekl jsem, no dobře, a my všichni ostatní věříme tomu, že země je kulatá, protože nám to řekl někdo, komu věříme. A takhle to je. Naprostou většinu našich postojů a to, co děláme, si formujeme na základě informací, které máme takové, jaké je máme, protože nám je řekl někdo, komu věříme. Je to na jednu stranu děsivé, na druhou stranu to dokáže velmi dobře vysvětlit, proč někteří lidé žijí v nějakém jiném světě, než ve kterém žiju já, protože mají úplně jinou sadu informací. Je těžké se na ně hněvat, že to tak mají, protože měli prostě jenom smůlu. Vychovával je někdo, kdo sám věřil nesmyslům, nebo mají kamarády, kterým důvěřují. To je třeba ten zmíněný problém těch lékařů, kteří jsou jistě velmi vzdělaní a obecně mají velkou autoritu. Lékaři jsou pro laickou veřejnost něco jako v církvi kněz, lékař rozumí našemu tělu, to je pro nás strašně důležité. A když budu mít kamaráda doktora, který je přesvědčený, že není prokázané, že vysílače 5G nepůsobí rakovinu – no tak to se vyděsím.
ILK: Co podle Vás přinesl Covid, nebo co nám nadělil dobrého?
TŘ: Moc věcí. Mnoho neštěstí, o tom není sporu. Ale nakonec taky mnoho pozitivního, co tu zůstane už natrvalo. Epidemiologové už nás nějakou dobu varují, že se dá očekávat nějaká zlá epidemie a Covid se vším tím zlem, které napáchal, tak vlastně byl ještě velmi mírný ve srovnání s tím, kdyby se utrhly některé kmeny – třeba ptačí chřipky nebo něčeho podobného. Covid byl vlastně takovým varováním a v jistém smyslu tréninkem před něčím, co ještě může přijít a může být o dost horší. My jsme se na tom naučili spoustu věcí. Kupříkladu výrazně se posunuly některé oblasti medicíny. Zatím co moderní vakcinační technologie byly spíš teoretický koncept, o kterém se vědělo, že by mohl fungovat, teď už víme, že to opravdu funguje. Rychlost, jakou se vyvinula vakcína na Covid a teď se i modifikuje, je naprosto neuvěřitelná, a to je velká naděje do budoucna. Ale to je spíš otázka k hodnocení od odborníků a to já nejsem.
ILK: Jste ale odborník na IT.
TŘ: Jsou věci, které vstoupily do našich životů. Zrovna tak, jak si teď my dva povídáme spoustu kilometrů daleko od sebe, koukáme se na sebe – vidíme, jak se kdo z nás tváří – to bylo před třemi roky naprosto iluzorní. Přestože tyto technologie existovaly, my jsme je nepoužívali a vedení rozhovoru tímto způsobem bychom nepovažovali za normální. Teď to je normální, oběma nám to vyhovuje, ušetřilo to spoustu času Vám a ušetřilo to kus životního prostředí, protože se tím omezilo cestování. Není potřeba, aby lidi trávili celé hodiny na cestě kvůli hodinovému rozhovoru nebo letěli přes oceán na jednodenní mítink. Tohle je pro životní prostředí úžasná věc, že jsme se to nejen naučili, ale i osvojili.
Umíme realizovat konference s druhým koncem světa tak, jako bychom seděli všichni pohromadě.
ILK: V našem prostředí se to projevilo tak, že jsme dokázali zprostředkovat informace v době, kdy se zastavil život – vědcům, studentům, školním dětem…
TŘ: Na druhé straně ale to, co jsme dokázali, už tady zůstane, co jsme se naučili, funguje dál. Další věc, kterou si myslím, že Covid změnil, a to je asi vlastnost každé události, jak jste zmiňovala původně, a že ta válka, i těžká zima, která nás čeká, tak všechny ty otřesy představují změnu. Velkou změnu a v rámci té změny velké vzniká spousta změn drobnějších. Věci, o kterých jsme vždycky věděli, že bychom je měli udělat, ale vlastně na to nebyl čas nebo energie, a vlastně se nám do toho ani moc nechtělo, protože „všechny věci jsou nejlepší, jak byly…“ Když se stane nějaká velká změna, a ta kulička se vydloubne z důlku, začnou se na ni nabalovat ty malé změny, vždycky se k tomu něco dalšího přidá. Tak třeba home office. Před třemi lety to bylo něco jako teoretický koncept a málokdo ho uplatňoval, bylo to něco výjimečného.
ILK: Bylo to tehdy trochu „divné“.
TŘ: Bylo to divné. Je to dnes jeden z normálních pracovních vztahů, je to normální a zase: omezuje to dopravu a zmírňuje to výrazně negativní dopad na životní prostředí. Ale také to přidává nějaký volný čas, pro řadu lidí je výhodné, že tráví víc času doma a třeba spolu obědvá doma rodina, přestože jsou současně v práci… to jsou další pozitivní věci, které přišly, Covid je přinesl a už tady s námi zůstanou. A obecně, při každé takové velké události se nabalí nové věci, které jsou zčásti individuální.
ILK: Co válka?
TŘ: Teď tedy ta válka, s ní související energetická krize, to je tedy velký malér. Pro řadu lidí je to na hraně přežití, spousta lidí musí řešit, jak přežít tu zimu, nové ceny energií, jakým způsobem zaplatí složenky – to je opravdu zlé. Zároveň to ale na sebe nabaluje spoustu pozitivních věcí, které tady potom zůstanou, až tuto krizi překonáme. Z krátkodobého hlediska, z pohledu klimatické změny nebo ze snahy redukovat vliv na klimatickou změnu vyplývají sice negativní účinky, protože lidé topí čímkoli a tak se asi trochu zhorší životní prostředí, ale dlouhodobě to významně pomůže. Najednou nám dochází, co to znamená šetřit energiemi a jakým způsobem se snažit omezit spotřebu, jak hledat alternativní zdroje a tak dál. To, že se odstřihneme od závislosti na Rusku je super, ale ono je dost super, že se postupně odstřihneme od závislosti i na jiných producentech karbonových paliv, ať už je to ropa nebo zemní plyn, protože skoro všechny země, které jsou producenty ať už ropy nebo plynu, tedy ne všechny, ale většinou, jsou problematické.
To je kauzuální, na to existuje několik teorií. Když máte svůj blahobyt postavený nikoliv na vlastní práci, ale na nerostném bohatství, tak to vlastně vede k vytváření autoritářských režimů. Když máte bohatství založené na lidské práci, tak s těmi lidmi musíte zacházet slušně, protože je potřeba, aby vám neutíkali, chcete, aby byli motivovaní a spokojení, aby něco vymýšleli, něco dělali. Když je to jenom tak, že sedíte na velkém jezeře ropy, tak je třeba mít celé to jezero pod kontrolou, utužit svou moc a lidé vám tam v podstatě jen překážejí, tak jim zavřete pusu nějakými dolary a tím, že mohou žít bez daní – a to přirozeně spěje k autoritářskému režimu. Závislost na takových zemích je samozřejmě politicky nežádoucí. Takže když se budeme učit vyjít s co nejmenším množstvím ropy a zemního plynu a budeme si hledat jiné chytré cesty, jak provozovat ekonomiku na obnovitelných zdrojích a s úsporami a efektivním nakládáním s energiemi a surovinami, pravděpodobně to bude i politicky šťastnější.
ILK: Takže jsme si prošli katastrofy a nebyla ještě na pořadu Ukrajina. Co myslíte, skončí to někdy?
TŘ: Ale ano, skončí, tam je ale těžké si dnes představit nějaký dobrý scénář. Všichni, kdo si představujeme, že by to mělo skončit jako II. světová, s mrtvým diktátorem, dobytím hlavního města a s norimberským tribunálem, před kterým budou stát viníci, tak asi všichni také tušíme, že tak to asi vypadat nebude. Tohle neprovedete se zemí, která má největší jaderný arzenál na světě.
ILK: …a která má největší roztahovačné manýry – Putin neputin.
TŘ: Samozřejmě. I kdyby se podařilo odstranit Putina, tak je naivní si myslet, že na jeho židli si sedne demokrat. Kde by se také vzal. Co se ale může stát, že u některých okrajových zemí Ruské federace, kde jim dnes odvádějí děti i staré pány, tak vyrábějí potravu pro ukrajinská děla. Odvedou je do náborových kanceláří, nebo je odchytí třeba v práci a za týden se vracejí domů v igelitovém pytli – tak se může stát, že jsou určité oblasti, které budou mít chuť se oddrolit, odtrhnout. Je směšné, jak se Rusko snaží protlačit narativ, že je ohroženo zlým Západem. Stačí se podívat na mapu a je jasné, kdo má chuť na východní Sibiř. Spousta odstředivých tendencí od Ruské federace různých států bude mít poměrně vřelou čínskou podporu. To může být z dlouhodobého hlediska ještě větší průšvih, ale v každém případě to může odvést pozornost Ruska jinam. Ze všeho nejvíc si myslím, že válka skončí nějakým zamrzlým stavem, kdy Ukrajinci osvobodí dřív nebo později všechno, kromě Krymu, docela bych věřil, že dokážou osvobodit i Krym, a i když to bude hodně těžké, myslím, že šanci to má, jen to nedokážu dobře odhadnout. Pak to skončí takovou nějakou remízou, o které si všichni budou myslet, že to není dobré, ale všichni budou vědět, že momentálně není nic lepšího na stole. Ta remíza bude spočívat v tom, že Rusko uzná, už nevím po kolikáté, ukrajinské hranice tak, jak vypadaly před rokem 2014, smíří se s tím, že Ukrajina vstoupí do NATO a EU a Západ zaplatí za Rusko reparace. Rusko nezaplatí ani kopějku, protože stejně nemá z čeho, a Západ postaví Ukrajinu na nohy, protože všichni si řeknou, že je to vlastně dobrá věc. To je podle mne nejpravděpodobnější konec téhle války. A Rusové to budou vydávat za vítězství, protože oni určitě dokáží vysvětlit, proč je to vítězství, Západ bude spokojený, že to tak dopadlo, Ukrajinci budou rádi, že jim někdo pomůže obnovit zemi. Budou ale naštvaní, protože si budou představovat, že zločinci mají být potrestáni, což se nestane. Nejsem žádný vojenský analytik, ale myslím si, že takhle to asi dopadne.
ILK: Mám tady ještě další poznámku, PROUD TO BE SCOUT. Narodil jste se do skautské rodiny Řeháků, předních osobností československého a českého skautingu, jste třetí generace a máte už v generačním pořadí čtvrtého následníka.
TŘ: V rodině mého bratra je ještě o jednoho víc. Ano, narodil jsem se do toho a žiju v tom v nějaké podobě skoro celý svůj život a jsem proud to be scout. Já jsem hrdý na skautskou organizaci a na to, že jsem její součástí. Zrovna předevčírem jsem byl na jedné její akci, včera jsem byl také na nějaké jiné skautské akci, kde jsem se podílel na formulování strategie organizace na další roky, takže jsem pořád na nějaké skautské akci a těší mě to a baví mě to a myslím si, že skauting je jedna z cest, jak ten svět vylepšovat prostřednictvím výchovy.
ILK: V podstatě veškerý volný čas jste zasvětil skautskému vzdělávání, rozvoji skautské organizace a službě skautskému hnutí a neziskovému sektoru obecně. Možná právě proto, že se pohybujete v tomto prostředí, taky říkáte, že většina lidí je slušných a hodných.
TŘ: Ale já jsem o tom opravdu přesvědčený, protože si myslím, že to není nějaká sociální bublina, a že lidé chtějí být dobří, jen si akorát neuvědomují, co říkají a dělají a pak to má takové důsledky, jaké to má. Hodní lidé, kteří nechápou, co dělají, dovedou napáchat hodně zla. Tak to asi je.
ILK: Ve Vaší pracovně visí obraz Vašeho předchůdce, básníka Antonína Sovy[2]. Pamatuji si ze školy, že češtinář nám říkal, že Antonín Sova byl duše rozervaná. Doslova tak. On ty básně všechny nemá rozervané, ale asi to nebyl zrovna člověk srovnaný.
TŘ: Je to tak, vypadá nespokojeně.
ILK: Co by tomu Vašemu dílu dneska říkal, byl by z toho jelen, nebo by se těšil z toho rozvoje?
TŘ: To já vůbec nedokážu odhadnout. Já si myslím, že by se moc netěšil. Když říkáte duše rozervaná… on už se moc neshodnul s doktorem Thonem, který byl jeho nástupce, protože měl dojem, že Thon[3] se snaží o strašně moc změn a inovací a že podléhá módním výstřelkům, a z toho, co jsem vypozoroval, tak obráceně, doktor Thon neměl o Sovovi moc vysoké mínění. Jestli se tedy musím dopustit nějakého odhadu, tak si myslím, že by se tvářil stejně nespokojeně, jak se tváří na tom obrazu, že by se mu tady nelíbilo.
ILK: Ale doktoru Thonovi by se to asi líbilo, ten dělal hodně změn.
TŘ: Ten by asi byl spokojený, on byl hodně kosmopolitní a velmi progresivní, tak třeba koncept té naší ústřední knihovny předběhl o celá desetiletí. To, co se začalo v 60. letech stavět třeba ve Skandinávii, ta idea toho kulturního objektu, kde je knihovna, galerie, kino, divadlo a všechno se to prolíná, tak to objevuje svět o třicet čtyřicet let později, než to prosadil dr. Thon. A ten by byl možná z nás dost netrpělivý, že to tu neděláme dost rychle.
ILK: Já jsem přesvědčená, že to tady běží hodně rychle, aspoň kam jsem schopná dohlédnout v našem oboru. Pane doktore, náš rozhovor bude směřovat k pracovníkům knihoven a Středisek vědeckých informací ústavů Akademie věd, pro které je především vydáván, ale i dál. Co byste všem vzkázal?
TŘ: Já řeknu, že opravdu věřím věcem, které se objevily v posledních třech vládních koncepcích rozvoje knihoven České republiky, jedna je ta myšlenka z té předminulé, tu jsme tehdy zformulovali, když jsme to psali, že každý knihovník by se měl cítit frontmanem celého systému knihoven bez ohledu na to, jestli je to knihovna Akademie věd nebo maličká pobočka Na cibulce či vesnická knihovna, nebo NLK, že bychom prostě měli umět pracovat jako systém, který dokáže posloužit každému jednomu knihovníkovi, aby on mohl poskytnout službu. To je jedna myšlenka. Ta druhá myšlenka, z té nejnovější Koncepce rozvoje knihoven, když jsme si tam napsali, že knihovny jsou pilířem demokracie, pilířem kultury a pilířem vzdělanosti. Že takhle velká hra to je. Připadá mi důležité, abychom si všichni, kdo v knihovnách pracujeme, uvědomovali, jak velká tíha na nás leží. Takhle velký úkol to je: podporovat, aby ta společnost byla demokratická, soudržná, tvořená komunitami, které spolupracují, aby byla ta společnost vzdělaná v tom nejširším slova smyslu, aby byla kulturní v tom nejširším záběru, a zase je jedno, jestli pracuji v Knihovně AV nebo na malé pobočce ve vesnické knihovně. Tohle je společný úděl, na kterém musíme společně dělat a každý si neseme svůj kousek. A je to opravdu, opravdu důležité.
ILK: Pane doktore, moc Vám děkuji za Váš čas, předám ráda Vaše myšlenky dál a přeji hlavně dobré zdraví, kterého je vždycky třeba.
[1] https://www.mlp.cz/cz/,https://www.digitalniknihovna.cz/mlp,
[2] Antonín Sova, https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Sova
[3] Dr. Jan Thon, https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Thon