K samotnému počátku fungování dnešní Knihovny Akademie věd ČR (KNAV, v začátcích Základní knihovna ČSAV) nemáme přímého žijícího pamětníka, spolehneme se tedy na výpověď archivních pramenů, uchovávaných v příslušném fondu Archivu Akademie věd ČR. Ilustrují dějiny KNAV po celou dobu její existence, v krátkém připomenutí se soustředíme především na počáteční roky, v nichž se nová knihovna ujímala svého poslání a úkolů jím stanovených.

Nejstarší dokument k historii KNAV není 70 let starý, jak by se u vzpomínaného jubilea dalo předpokládat, nýbrž nese datum z předcházejícího roku. Jde o zakládací listinu Československé akademie věd (ČSAV) ze 17. listopadu 1952, v jejímž znění bylo současně zmíněno založení ústřední knihovny, včetně určeného data zahájení knihovního provozu – 1. ledna 1953. Uvážíme-li, že pro budoucí knihovnu v listopadu 1952 neexistovaly ani připravené prostory, ani předpokládaní kvalifikovaní pracovníci, byl 1. leden termínem opravdu vysněným. Není divu, že počáteční roky Základní knihovny byly silně poznamenány nezbytným procesem zajištění vhodných prostor pro činnost knihovny jako takové, tj. depozitářů pro knihy a pracoven pro zaměstnance, včetně přináležejících dílen – fotolaboratoře, knihárny.

Důvod pro založení knihovny formuloval její první ředitel PhDr. František Horák ve Věstníku Československé akademie věd v roce 1954: „Potřeba ústředního knihovního ústavu, který by svými základními encyklopedickými fondy tvořil doplněk ke speciálním knižním sbírkám pracovišť, který by s jejich knihovnami spolupracoval, v jejich práci jim pomáhal, koordinoval ji a pečoval o její odbornou úroveň, ústavu, který by pěstoval velkorysé výměnné styky s ostatními vědeckými institucemi v cizině a který by konečně i sám odborně pracoval jako vědecký ústav Akademie, vyplynula přirozeně ze samotné struktury a organisace nové Akademie.“ Tyto úkoly v podstatě plní dnes i KNAV. Je však možné, že záměr na zřízení Základní knihovny do jisté míry podpořila i nutnost co nejdříve se postarat o poměrně rozsáhlé knihovní fondy, převzaté z vědeckých institucí, které ustavením ČSAV zanikly: Královské české společnosti nauk, (KČSN, 1784-1952, cca 108 042 svazků), České akademie věd a umění (ČAVU, 1890-1952, 75.927 svazků) a Masarykovy akademie práce (MAP, 1920-1952, 30.000 svazků). Zahájit knihovní činnost bez knih snad přece ani nejde.

Obr. 1: Ředitel Základní knihovny ČSAV v letech 1953-1967 PhDr. František Horák. (Fotoarchiv KNAV)

K těmto náhle opuštěným knihovnám měl bezpochyby profesní a snad i emotivní vztah dr. Horák [obr. 1], když se rozhodl řešit v nabídnuté funkci ředitele všechny náročné úkoly, spojené s fungováním nové knihovny. Opustil své místo vedoucího oddělení pro bibliografii starých tisků a hlavního redaktora Knihopisu českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století v tehdejší Národní a universitní knihovně (dnes Národní knihovně ČR),  ovšem pouze se splněnou osobní podmínkou, že do ZK přenese pokračování Knihopisu. S tímto projektem přišli 1. března 1953 do ZK i jeho zpracovatelé, které můžeme považovat za jedny z prvních jmenovitě identifikovaných zaměstnanců akademické knihovny – PhDr. Bohuslava Brtová (1925-1999), PhDr. Věra Kohoutová (1908-1993) a Josef Sedlák (1922-2007). Byli začleněni do tzv. vědeckého oddělení, kam později náležela i správa budovaného fondu starých a vzácných tisků. Pracovnicí ZK se stala také knihovnice Jarmila Gallová (1902-1991), která do ZK doprovodila knihy KČSN.

První pracovny byly knihovně poskytnuty v budově presidia ČSAV na Národní třídě, zděděném majetku zrušené ČAVU, původně však sídla České spořitelny (Böhmische Sparkasse, 1858-1945).

Knihovní provoz samozřejmě potřeboval řadu základních knihovnických profesí
a pomocných sil, jejichž průběžné získávání jistě nebylo zcela jednoduché. O tom, jak se s tímto i dalšími úkoly knihovna vypořádávala v prvním roce svého fungování vypráví závěrečná Zpráva o plnění plánu Základní knihovny ČSAV v roce 1953, dochovaná v Archivu Akademie věd ČR. Píše se v ní mimo jiné, že knihovna měla 20 zaměstnanců:
„z toho byli 3 vědečtí pracovníci, 9 odborných sil knihovnických, 2 administrativní síly a 6 sil pomocných.“ Vzhledem k tomu, že ZK z nedostatku vyhovujících prostorů nemohla do budovy na Národní třídě sloučit ke knihovnickému zpracovávání převzaté knihovny zrušených vědeckých institucí, věnovali se knihovníci agendě a evidenci publikací získávaných z nákupů, darů, výběru z různých konfiskátů a docházejících knih z pokračující výměny s vědeckými domácími i zahraničními institucemi a knihovnami, se kterými již spolupracovaly zrušené KČSN, ČAVU a MAP. Tyto činnosti, zejména obnovení kontaktů ve výměně i nákupech, vyžadovaly v počátku i podstatnou část realizované korespondence – podle archivní zprávy bylo za rok 1953 vyřízeno 2820 jednacích čísel. Knihovně se podařilo opětovně navázat kontakty se 438 institucemi 44 států, od nichž jen za rok 1953 přišly 4.674 knihy a časopisy z celkového vykázaného ročního přírůstku 46.918 svazků.

Souběžně s péčí o knižní fondy a jejich knihovnickým zpracováním se ZK snažila dostát svému zadání ústřední knihovny celé ČSAV. Navázala první propojení s budovanými knihovnami jednotlivých ústavů, kabinetů a laboratoří, od nichž si dotazníkovou akcí opatřila data, důležitá pro příští metodickou a koordinační spolupráci. Zástupci ZK osobně navštívili během roku 1953 deset knihoven, některým knihovníkům byla na jejich žádost poskytnuta odborná instruktáž přímo v ZK. Ústavní knihovny byly dokonce vyzvány, aby do ZK zasílaly kopie katalogizačních lístků pro zamýšlený souborný katalog ČSAV, pro jehož uskutečnění však tehdy patrně nebyly ještě vhodné podmínky. Podobně neuspěl dr. Horák se svým záměrem získat u vedení akademie institucionální podporu k navrhovanému jednání o svěření Základní knihovně dvou pražských klášterních knihoven – rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou a obutých augustiniánů u sv. Tomáše, a roudnické rodové knihovny Lobkoviců. Požadavek, vznesený dr. Horákem již na jaře roku 1953, paradoxně v době nevyřešené situace s umístěním vysokého počtu převzatého knižního dědictví tří vědeckých společností, lze s největší pravděpodobností vysvětlit osobním profesním zaujetím, vázaným na předchozí působení dr. Horáka v Národní a universitní knihovně v otázkách historických knižních fondů. Nicméně se dr. Horák získání historických
a vzácných knih zcela nevzdal. Zejména v letech 1956-1957 se jeho přičiněním ZK účastnila výběru knih v tzv. svozových skladech publikací ze zámeckých knihoven. Se schválením Ministerstva školství a kultury a Státní památkové správy přijala ZK proti potvrzení nejméně 57.775 svazků.

Badatelsky orientován na dějiny knižní kultury, o nichž přednášel také na Filozofické fakultě UK (kde později v roce 1967 obhájil docenturu), zřídil dr. Horák v ZK již k 1. červenci 1954 speciální oddělení pro zpracování deponovaných rukopisů, prvotisků a starých tisků, brzy spojené s bibliografickým ve vědecké oddělení knihovny; postaral se o depozitář bibliofilií
a vzácných tisků, pro který byl symbolicky vybrán ocelovými stěnami a dveřmi zabezpečený původní bankovní trezor spořitelny [obr. 2] a v roce 1955 zahájil projekt bibliografického zpracování cizojazyčných bohemikálních tisků z let 1501-1800 (dnes BCBT – Bibliografie cizojazyčných bohemikálních tisků do roku 1800, vytvářená v KNAV).

Obr. 2: Depozitář bibliofilií a vzácných tisků v Základní knihovně ČSAV, původně bankovní trezor České spořitelny. (Fotoarchiv KNAV)

Z pohledu čtenářských očekávání případných uživatelů byly ovšem koncem roku 1953 vykázané výsledky ještě nedostačující, poměrně silně ovlivněny prostorovými problémy, na které poukázal dr. Horák v citovaném článku: „Všeho cenného knižního i časopiseckého materiálu, který dochází do Základní knihovny, je používáno jen částečně, protože knihovna byla po celý rok 1953 ještě roztříštěna na třech odlehlých pracovištích a v budově na Národní třídě neměla vhodné studovny, kterou by mohli odborní a vědečtí pracovníci navštěvovat.“ Ona „odlehlá pracoviště“ patřila dosavadním depozitářům knihoven KČSN
a MAP v Lazarské ulici a na Václavském náměstí, kde v roce 1953 jejich studovny prozatímně sloužily Základní knihovně náhradou za chybějící vlastní studovnu, neuskutečněnou podle dr. Horáka proto, že Základní knihovna „od svých začátků trpěla v budově Akademie na Národní třídě naprostým nedostatkem místa.“

Vedení knihovny netížila tato situace jen s ohledem na omezené služby uživatelům či provizorium pracoven zaměstnanců, ale brzdila vyřešení trvale naléhavého problému se sloučením zděděných i nově získávaných fondů, v prvé řadě přemístění do nového depozitáře knihoven KČSN a MAP. Knihovna ČAVU byla již tehdy uložena na Národní třídě, v zadním traktu budovy, v roce 1945 předané k užívání ČAVU a po jejím zrušení postoupené prezidiu ČSAV. Na přesun do budovy na Národní třídě čekaly knihy ČAVU předtím v Klementinu, kam byly po několikerém stěhování deponovány v roce 1936 z Národního muzea, tehdejšího sídla ČAVU. Začátkem roku 1952 ČAVU požádala o vrácení své knihovny na Národní třídu, což se uskutečnilo několik měsíců před jejím zrušením.

O prostoru na Národní třídě rovněž pro fondy KČSN a MAP se jednalo mezi presidiem ČSAV a ředitelem ZK nejednou, jak vyplývá z archivované korespondence. Prvním návrhem, podaným dr. Horákovi, bylo přechodné umístění knihovny KČSN v přízemí budovy na Národní, v hale, sloužící v předchozí době spořitelny jejím klientům [obr. 3], dnes studovna KNAV ČR]. Dr. Horák tuto nabídku komentoval 25. května 1953 posudkem, vyžádaným na místním velitelství požární ochrany, s připojenými podmínkami od vedení ZK ohledně stavebních úprav, nezbytných k zajištění bezpečného prostředí pro knihy. Ředitelovy formulace byly důrazné: „Správa Základní knihovny by souhlasila s tím, aby z bezpečnostních a hygienických důvodů byly oblouky haly v 1. poschodí zaskleny velkými okny a obě průčelní stěny přehraženy alespoň do výše hlavic sloupů nehořlavým materiálem. Nebudou-li učiněna vhodná bezpečnostní opatření, musí převzít plnou záruku za uskladnění knihovny uživatelé ochozu v 1. poschodí haly, jimiž jsou úřad presidia ČSAV
a Československo-sovětský institut. Jelikož v přítomné době je přízemí haly zaplněno starým nábytkem a pokryto silnou vrstvou prachu a špíny, předpokládá správa Základní knihovny, že stěhování knihovny započne až po úplném vyklizení a vyčištění haly.“

Obr. 3: Pohled do klientské dvorany České spořitelny – později depozitář ZK ČSAV, od roku 2000 studovna KNAV ČR (fotoarchiv KNAV).

Mezi požadavky ředitele však není kupodivu zastoupeno nutné vybavení doporučeného prostoru knihovními regály. Počáteční potíže s roztříštěností pracovišť a s naprostým nedostatkem místa v budově na Národní třídě byly v úvodu výroční zprávy za rok 1953 důvodem k tvrdé výtce vůči presidiu ČSAV ohledně nesplněného slibu o uvolnění dalších prostor pro Základní knihovnu, jejíž obtíže v tomto směru podle vyjádření dr. Horáka „koncem roku 1953 dostáhly kritického stadia“, a knihovna mohla „plnit svoji funkci jen v omezeném rozsahu,“ protože její prostorová krize „dále trvá na stupni nejen dosud neznámém v našich poměrech, ale patrně docela ojedinělém v dějinách knihovnictví vůbec. Jedině šťastná náhoda, že v roce 1953 nebyla dosud Základní knihovna navštěvována ani zahraničními hosty, ani domácími knihovníky, umožnila zatajit pravý stav věci a zabránit nepříznivé kritice ČSAV.“

Svízele v samotném zařizování knihovny včetně několikerého komplikovaného stěhování fondů i pracovníků byly samozřejmě znovu připomenuty v závěru výroční zprávy roku 1953, avšak se souhrnem všeho, co se navzdory těmto podmínkám podařilo zvládnout: „reorganisaci a rozšíření výměny s cizinou, podstatné doplnění fondů Základní knihovny koupěmi a dary, sjednocení a zdokonalení katalogizační praxe, která byla původně ve všech třech knihovnách různá, službu ostatním pracovištím Akademie objednávkami zahraničních časopisů a knih, navázání přímé spolupráce s ústavními knihovnami a instruktáže ústavních knihovníků, koordinaci bibliografických a dokumentačních prací v ústavech, laboratořích
a kabinetech a vydávání Knihopisu českých a slovenských tisků.“ S kritickým posouzením činnosti knihovny v uplynulém roce uzavřelo její vedení výkaz práce konstatováním, že „Základní knihovna bude však moci plně rozvinout svoji činnost a plnit své hlavní funkce teprve po soustředění všech knihoven a skladišť na jedno místo a po otevření řádné studovny a výpůjčny. Teprve plný provoz a pravidelná služba vědeckým pracovníkům
a zaměstnancům Akademie budou zatěžkávací zkouškou a zároveň definitivní směrnicí pro její další vývoj a plány.“

Start této zatěžkávací zkoušky ohlásila Zpráva o plnění plánu Základní knihovny v roce 1955: „Základní knihovna začala plnit řádně své hlavní úkoly teprve v roce 1955.  Po velkých přesunech knižních fondů, které byly v roce 1954 soustředěny do budovy Akademie, aby z nich mohla v příštích letech vyrůsti jednotná Základní knihovna, bylo teprve v prvních měsících roku 1955 započato s adaptací dalších uvolněných prostorů. Pro malé tempo stavebních prací byla otevřena teprve 1. června v nových prostorách světlá studovna a pohodlná půjčovna. [podtrženo v originále zprávy] Od té doby je zaručena pravidelná služba vědeckým pracovníkům a všem zaměstnancům Akademie denně od 9 do 19 hodin, v sobotu a před svátky od 9 do 13 hodin. Ve studovně je volně přístupná příruční knihovna o 700 svazcích, obsahujících encyklopedie, jazykové slovníky a důležité příručky různých vědních oborů. Volně přístupny jsou ve studovně také všechny časopisy ČSAV
a nejdůležitější domácí i zahraniční noviny. Pro čtení mikrofilmů je studovna vybavena dvěma novými čtecími přístroji značky Zeiss.“ [obr. 4 a 5]

Obr. 4: První studovna ZK ČSAV v budově na Národní třídě 3. (Fotoarchiv KNAV)

Obr. 5: První půjčovna ZK ČSAV v budově na Národní třídě 3. (Fotoarchiv KNAV)

Pro pozici ZK v rámci ČSAV došlo podle sdělení této výroční zprávy k důležitému posunu:
„Z knihovnického hlediska bylo nejvýznamnější událostí roku 1955 schválení organisačního statutu sítě knihoven ČSAV [podtrženo v originále] presidiem dne 10. června 1955. Statut sítě knihoven ČSAV určuje postavení a úkoly všech knihoven v ústavech, kabinetech
i laboratořích ČSAV a přesně stanoví program činnosti Základní knihovny jako hlavní
a ústřední knihovny.“

Popis úsilí, které pracovníci ZK vložili do zahájení knihovních služeb uživatelům, popisuje podrobně Zpráva o plnění plánu Základní knihovny v roce 1954, vyzdvihující uplynulý rok jako období „bouřlivého růstu a důležitého organisačního vývoje“ knihovny, významný mezník v jejím rozvoji: „V tomto roce se podařilo především uskutečnit obětavou prací většiny zaměstnanců hlavní předpoklad k vybudování jednotné Základní knihovny, tj. soustředit všechny knižní fondy [podtrženo v originále] do budovy Akademie v Praze
I. Národní tř. 3.“

Množství knih, přestěhovaných během roku 1954 a vykázaných konkrétními počty jednotlivých převzatých fondů je ve zprávě součtem srovnáno s počátečním stavem: „Při založení Základní knihovny bylo v budově Akademie 75.927 svazků knih. [tj. pouze knihovna ČAVU, pozn. ABa] K 1. lednu [tj. r. 1955, pozn. ABa] činí celkový počet knih, umístěných v budově Akademie 481.429 svazků a všechna vedlejší skladiště, většinou neúčelná a nevhodná, byla zlikvidována.“ Knihy ze zmíněných skladišť se odvážely z depozitářů na Václavském náměstí, na Nábřeží legií, v ulicích Benešovské, Žitné, Vocelovy a Jánské.

Nutné fyzické práce spojené s tímto rozsáhlým přemisťováním fondů pochopitelně zasahovaly do ostatních úkolů, jimž se knihovníci měli věnovat, přičemž se museli ještě vyrovnávat i s různými nevlídnostmi svého pracovního prostředí. I na to poukázala citovaná zpráva: „Práce zaměstnanců Základní knihovny byly v roce 1954 kromě stěhování rušeny stavebními opravami po instalaci ústředního topení, které nejsou podnes ukončeny
a zaváděním nové instalace elektrického osvětlení, které se teprve dokončuje.“

Přírůstky novodobé odborné literatury, plynule přibývající do ZK od roku 1953 z nákupů, výměny a darů, vyžadovaly souběžnou administrativní a knihovnickou práci, splňující z hlediska statutu knihovny její oprávnění vůči uživatelům. Vedení ZK vykázalo ve zprávě za rok 1954 inventarizaci celkem 18.060 získaných svazků – 11.828 z nákupů, 11.528 z výměny, 2.286 z darů a deponátů, 312 povinných výtisků. Dalších 108.708 svazků z darů
a různých převzatých deponátů zůstávalo ovšem nezpracovaných. Jejich součástí bylo též 84.594 svazků z významného deponátu, převzatého do ZK a zdůrazněného ve zprávě. Byla jím část knihovny bývalého Ústavu T. G. Masaryka. Pobočkou ZK se stala knihovna Československo-sovětského institutu (ČSI), sídlícího v budově presidia na Národní třídě. S oběma fondy byli do personálního stavu ZK včleněni i jejich dosavadní pracovníci – s knihovnou Ústavu TGM 4 osoby, o pobočku ČSI se staralo 14 zaměstnanců. Ke konci roku 1954 tím vzrostl počet pracovních sil v ZK na 48 osob.

Dosažený rozsah fondů v roce 1954 vyčíslila sepsaná zpráva součtem 385.369 svazků. Kromě toho ovšem ZK přijímala 1.800 domácích i zahraničních časopisů a periodik a starala se o rezervní sklad knih a časopisů pro výměnu, který obsahoval i sloučené zásoby nejnovějších publikací tří zrušených předchůdkyň ZK, což se také neobešlo bez náročného stěhování: „Během roku 1954 byla vyklizena dvě nevyhovující skladiště publikací a všechny starší výměnné fondy a železné zásoby o počtu 86.400 svazků byly umístěny v bývalé truhlárně v suterénu Akademie. Bylo převzato pro výměnu 54.700 svazků knih z bývalé České akademie věd a umění, 24.00 svazků z bývalé Královské české společnosti nauk
a 7.500 svazků z bývalé Masarykovy akademie práce. Podle usnesení presidia ze dne
8. června 1954 byly zřízeny železné zásoby publikací, vydaných v letech 1953-1954 nakladatelstvím ČSAV. Do konce roku 1954 bylo nakladatelstvím dodáno 9.600 svazků knih, které byly zapsány do kartotéky skladu a zařazeny zčásti do nově zřízeného příručního skladiště a zčásti do bývalé truhlárny. Byly také zakoupeny nejnutnější železné zásoby periodických publikací Slovenské akademie věd.“

Pro celé knihovny KČSN a MAP se nakonec našlo jiné uložení, ale přízemní hala na Národní třídě, nabídnutá knihovně v roce 1953, jí po nutných úpravách přece jen výrazně pomohla. Pamětníci, obeznámení s interiérem Základní knihovny na přelomu 50. a 60. let, si jistě vybaví mohutnou patrovou vestavbu – dřevěné regály pro knihy. Zaplňovaly celou původní klientskou dvoranu spořitelny, počínaje u soch Spořivosti a Hospodárnosti od
J. V. Myslbeka a konče před vstupními dveřmi z vestibulu budovy. [obr. č. 6, 7] Prostor za sochami byl poté využit pro studovnu, navazující na půjčovnu.

Obr. 6: Depozitář ZK ČSAV před rokem 1998, původní dvorana České spořitelny, dnes studovna KNAV ČR. Pohled ke vstupním dveřím z foyeru budovy. (Fotoarchiv KNAV)

Obr. 7: Depozitář Základní knihovny ČSAV před rokem 1998, původní dvorana České spořitelny, dnes studovna KNAV ČR. Pohled od vstupních dveří z foyeru budovy. (Fotoarchiv KNAV)

Ve třetím roce fungování knihovny se tak mohlo zdát, že bude na nějaký čas prostorová situace pro knihovnu lepší, když jí byly navíc v roce 1955 rozhodnutím výboru presidia postoupeny místnosti v zámku Jirny, jehož správy se ČSAV ujala na jaře téhož roku. Po nezbytných úpravách zde ZK doufala uskladnit až 150.000 knih, méně žádaných k vypůjčení. Avšak ani dvorana, vybavená regály, ani přidělené depozitáře na zámku v Jirnech knihovně už brzy nestačily.

V listopadu roku 1958 se dr. Horák obrátil na úřad presidia naléhavým upozorněním na nepříznivé podmínky, jimiž zdůvodnil, proč je „další rozvoj Základní knihovny v budově Akademie na Národní třídě nemožný a tato nemůže zaručit našim vědeckým pracovníkům plné využití bohatých knižních fondů, které se do ní každodenně dopravují.“ V depozitáři knih v přízemní dvoraně, stejně jako v zámku v Jirnech, neviděl ředitel dobré řešení: „Základní knihovna ČSAV je dosud umístěna v přízemí a suterénu budovy presidia ČSAV v Praze 1, Národní 3. Svými skladišti o 500.000 svazcích knih zabírá jedinou velikou síň, vhodnou pro plenární a slavnostní shromáždění ČSAV a pro pracovní zasedání našich vědeckých pracovníků vůbec. Pro účely skladištní je tato síň naprosto nevhodná, protože její skleněná střecha nezaručuje dostatečnou bezpečnost statisícům svazků vzácné zahraniční vědecké literatury, která je v ní umístěna. Tato síň je vybavena kromě toho provisorními dřevěnými regály, na nichž je připevněno elektrické osvětlení, takže stále existuje nebezpečí požáru, který by mohl vypuknout při sebemenší poruše ve vedení [viz obr. 6, 7, 8]. Skladiště Základní knihovny již zdaleka nestačí pro příliv nové vědecké literatury, pro niž je potřebí ročně 1 km regálů, a knihy jsou stavěny již ve dvou řadách. Tím bylo dosaženo maximálního zatížení podlahových ploch, které nelze již zvyšovat bez nebezpečí poškození budovy, nebo zřícení sklepních stropů. Proto byla část fondů Základní knihovny vyvezena z Prahy
a umístěna v pobočném skladišti v Jirnech, vzdáleném 20 km. Používání této literatury je možné ovšem jen v dlouhých časových intervalech a ve velmi omezené míře.“

Obr. 8: Depozitář ZK ČSAV před rokem 1998, provizorně chráněný před vodou, prosakující skleněnou střechou. (Fotoarchiv KNAV)

Nedostatek místa, i nadále pociťovaný v Základní knihovně, není překvapivý, je to obtíž, se kterou se knihovny obvykle potýkají při narůstajícím rozsahu vydávané literatury a s ním spojeného počtu přírůstků. Částečné řešení se očekávalo od reorganizace, požadované pro ZK presidiem v 60. letech. První fázi ZK zahájila v roce 1966 poměrně nesmlouvavým zhodnocením deponovaných fondů a razantním zmenšením jejich početního rozsahu, které se týkalo rovněž depozitářů na zámku v Jirnech. Ředitel ZK byl povinen podat presidiu do konce června návrh na odsun vybraných knih a představit postup reorganizace knihovny, která se měla více zaměřit na metodickou a koordinační činnost vůči ústavním knihovnám.

6. ledna 1967 dr. Horák sepsal presidiu zprávu k návrhům na likvidaci přebytečných svazků. Vyčíslil snížení nezpracovaných fondů v Jirnech a v Praze součtem 127.423 svazků, z nichž ZK postoupila antikvariátu 117.290 svazků z duplikátů, deponátů a ze skladu výměny, 10.333 svazky se podařilo zpracovat z fondů Masarykova ústavu pro katalog ZK. Plán na rok 1967 sliboval pokračování v částečném zpracovávání knih z Ústavu TGM v počtu 80.000 svazků, dalších odhadem 90.000 svazků z výměny a deponátů mělo být odsunuto. Souběžně s vykázaným snižováním počtu nezpracovaných knih v depozitářích provedla ZK během roku 1966 též omezení nákupu o 2000 svazků, vyřadila z odběru 164 tituly časopisů, stejný počet vytřídila z povinných výtisků. Ve zprávě se dr. Horák zavázal, že „Do konce
r. 1967 budou nezpracované fondy téměř zlikvidovány.“ Zároveň ovšem požadoval k zajištění těchto úkolů „v roce 1967 povolit 6 brigádníků na celý rok.“ Plán obsahoval i výhled na rok 1968, kdy mělo dojít k vytřídění duplikátů z knihoven ČAVU a MAP a částečné rekatalogizaci.

Z 13. června roku 1967 se dochoval dvoustránkový zápis pro ředitele dr. Horáka o diskusi zaměstnanců z, v duchu doby nadepsaný Diskuse k tezím pro plenární zasedání ÚV KSČ k otázkám vědy a techniky. Záměrný kritický přístup k diskutovaným otázkám neponechal stranou důležité problémy v ekonomickém zaopatření knihovny, s připomenutím prostorových problémů: „Přístrojové vybavení akademie nedosahuje světových špiček a tím více chybí moderní zařízení takové instituci jako je knihovna. ZK ČSAV pociťuje obzvláště silně nedostatek mechanizace a racionalizace prací, který je násoben ještě známým nedostatkem místa. Bude proto třeba, aby na knihovnu bylo pamatováno jak stavebními, tak strojními investicemi. Je nutno se odpoutat od představy, že knihovna je nerentabilní zařízení a že tedy návratnost vložených investic je pochybná.“

V polovině roku 1967 dr. Horáka vystřídal v ředitelské pozici knihovník Jiří Zahradil, přinášející si zkušenosti ze svého vedoucího působení v knihovně Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. V letech jeho ředitelování (1967-1992) prošla ZK výraznou reorganizací s důrazem na spolupráci s ústavními knihovnami, pro jejichž síť byl v roce 1961 zřízen v ČSAV Řídící útvar vědeckých informací. Jeho sloučením se Základní knihovnou Akademie věd pak vzniklo nové pracoviště: Základní knihovna – Ústředí vědeckých informací (ZK-ÚVI ČSAV).  Knihovna bedlivě sledovala a ve vlastní práci i v koordinaci s celou knihovní sítí ČSAV uplatňovala pokroky ve vhodných informačních a reprografických technologiích, v roce 1984 iniciovala zavedení automatizovaného systému evidence publikovaných vědeckých prací pracovníků Akademie (ASEP) a následně postupné vytvoření příslušné databáze. Pro knihovníky ústavních knihoven se pořádaly k tomuto tématu vzdělávací semináře a kurzy.

Otázky kolem vhodných depozitářů ovšem provázely i toto období, půjčovna se studovnou pozvolna přestávaly vyhovovat narůstajícím požadavkům uživatelů. Neustalo ani občasné řešení prostorových úprav. K tomu mám i osobní, nearchivní a trochu kuriózní vzpomínku. Právě nový ředitel J. Zahradil mi v říjnu 1967 podepsal pracovní smlouvu do malé skupiny pověřené pokračováním ve shromažďování údajů o cizojazyčných bohemikálních tiscích z let 1501-1800. Pracovnu jsme měli v úzké rohové místnosti za tehdejší studovnou: krátká stěna naproti vstupu ze studovny vedla bez okna do Divadelní ulice, pravá boční stěna se dvěma vysokými a širokými okny do úzké Krocínovy ulice, odkud mělo slunce málo šancí zasáhnout až k nám, a levá protilehlá stěna patřila ocelovému trezoru starých tisků. Důsledkem byl chlad, který neustoupil ani v letních měsících, kdy jsme se alespoň občas na chvíli ohřívali venku během polední pauzy. Jenže v přechodných měsících na jaře a na podzim, kdy se netopilo, byla zima v místnosti na hranici snesitelnosti i zdraví, takže jsme nakonec obdrželi přikrývky a u stolů se do nich balili.

Někdy v roce 1985 potřebovala knihovna vybrat a přístrojově vybavit pracovnu pro oddělení informačních technologií a volba padla na místnost v sousedství ředitelství, ze které bylo ovšem nutno přestěhovat jinam dosavadní osazenstvo. Volná pracovna žádná nebyla k dispozici a bylo tedy rozhodnuto, že naše čtyřčlenná bibliografická skupina uvolní místo přesunem do detašovaného pracoviště, protože pracujeme s knihami z jiných knihoven
a nejsme vlastně nezbytní k provozu vlastní knihovny. Bránili jsme se tehdy tvrdohlavě
a kolegyně, které se do naší pracovny měly stěhovat, jsme dokonce podněcovali také k odporu, s argumentací, že tam budou mrznout. Nicméně stěhování jsme se neubránili, nikoli však mimo budovu. Ředitel byl nakonec vstřícný, projevil pochopení pro naše výhrady a nabídl nám jako jedinou možnou variantu detašovaného pracoviště velmi malou místnost v suterénu na Národní. Přijali jsme ji s vděčností, byť nebylo jednoduché vtěsnat tam všechen potřebný nábytek i příruční knihovnu a ponechat přitom nejnutnější prostor k sezení u pracovních stolů. Žertovnou tečkou této výměny pracoven bylo přiznání kolegyň, nastěhovaných místo nás za studovnu, že teprve po vlastní zkušenosti s naší bývalou pracovnou pochopily, proč my ženy, jsme v létě nenosily letní šaty…

O konci našeho pobývání v suterénu rozhodla nástupkyně J. Zahradila, PhDr. Ivana Kadlecová, provdaná Laiblová, jmenovaná ředitelkou ZK-ÚVI v polovině roku 1992
a přicházející do knihovny ze Střediska vědeckých informací téhož ústavu jako J. Zahradil. Za jejího vedení (1992-2007) prošla knihovna výraznou proměnou, která našla výraz též v prostorových úpravách. Jednou z nich byla v roce 1995 nová pracovna pro bibliografii cizojazyčných bohemikálních tisků, zařízená v přízemí budovy s respektem vůči potřebám pracovníků.

Dodnes ovšem nejpůsobivější zůstává velkolepá přeměna skladiště knih (kdysi spořitelní dvorany) v jedinečnou studovnu, otevřenou veřejnosti se vstupem do nového tisíciletí –
2. ledna 2000. Velký sklad knih v hale pojal statisíce svazků    a navzdory nedostatkům, předneseným presidiu dr. Horákem v roce 1958, sloužil až do roku 1998, kdy byl zrušen [obr. č. 9, 10]. Dvoraně byla vrácena původní architektonická úprava a na prahu nového tisíciletí byla 2. ledna 2000 otevřena uživatelům v podobě jedinečné dnešní studovny s volným přístupem čtenářů k nemalému množství publikací. Knihy, které předtím v hale setrvávaly ve vestavěném skladu, našly nový domov v jiných prostorech budovy a značná část v novém mimopražském depozitáři, který zklidnil dlouholeté problémy s ukládáním fondu, průběžně reflektované ve výročních zprávách.

Obr. 9: Dvorana při rekonstrukci v letech 1998-1999 – po vystěhování dřevěných regálů a knih byly odhaleny dochované části přepážek pro klienty spořitelny.

Obr. 10: Dvorana při rekonstrukci v letech 1998-1999 – dochované části přepážek pro klienty spořitelny.

Rekonstrukce, probíhající v letech 1998-1999 pod vedením architekta Petra Bouřila, získala ve své kategorii Grand Prix Obce architektů. Tehdy už měla knihovna z počátku 90. let svůj třetí název – Knihovna Akademie věd ČR. Následně obstála při hodnocení svého působení v oblasti výzkumných projektů a začátkem roku 2007 jí byl přiznán statut veřejné výzkumné instituce. K jejímu názvu proto právem náleží zkratka v. v. i. S důrazem na toto směřování převzal téhož roku vedení knihovny od dr. Kadlecové Laiblové její zástupce ing. Martin Lhoták. Po zdařilých deseti letech na ředitelské pozici se v roce 2017 opět ujal funkce zástupce, tentokrát současné ředitelky ing. Magdaleny Veckové.

Stále se úspěšně rozvíjející činnost KNAV má z posledních desetiletí už početné řady pamětníků, kteří by dokázali vyprávět nesrovnatelně víc, než nabídl tento příspěvek, nehledě k tomu, že její výroční zprávy jsou digitálně zpřístupňovány.

Na závěr bych si troufla smělou domněnku, že kdyby mezi pozorovateli dosavadního fungování KNAV mohl být až dodnes i její první ředitel dr. Horák (+1983), nemohl by neuznat, že knihovně se postupně dařilo a daří stále významněji plnit i ty záměry a projekty v odborném knihovnickém, informačním i výzkumném prostředí, o které v podobě, dané soudobými možnostmi, usiloval on sám. A nelze nepřipomenout, že dvě studentky, docházející kdysi na jeho přednášky, spojily na čas své profesní dráhy s dnešní KNAV. PhDr. Helga Turková, které dr. Horák dokonce vedl diplomovou práci, pracovala v Základní knihovně ČSAV za jeho vedení v letech 1964-1965, aby si později i ona vyzkoušela funkci ředitelky v Knihovně Národního muzea (1990-2004). Již zmíněné ředitelce KNAV PhDr. Ivaně Laiblové Kadlecové připomínalo absolvované přednášky dr. Horáka z dějin knižní kultury malé bibliografické oddělení cizojazyčných bohemikálních tisků v KNAV, které se díky její profesní vstřícnosti rozrostlo v knihovědné oddělení s kvalitními projekty, pokračujícími i rozmnožovanými nadále s podporou nynějšího vedení.

Použité zdroje:

Archivní dokumenty: Fond Presidium ČSAV (1952-1992); Fond Knihovna AV ČR (1953-2007),  NAD 234.

BAĎUROVÁ, Anežka. Glosa z archivních výpovědí k tzv. Akci K a Akci Ř (duben–září 1950) – osud klášterních knihoven. Knihy a dějiny 27/1-2, 2020, s. 240-248. http://dx.doi.org/10.23852/KAD.2020.27.06

BRTOVÁ, Bohuslava. Knihopis českých a slovenských tisků a Soupis cizojazyčných bohemik. Nepublikovaný rukopisný strojopis uložený v Knihovědném oddělení KNAV ČR, 13 s.

BRTOVÁ, Bohuslava. Soupis cizojazyčných bohemik z let 1501-1800 (Zpráva o práci). In: Vědecké informace ČSAV. Suplement: Sv. 3 (1973), s. 54-61.

HORÁK, František. Základní knihovna Československé akademie věd, Věstník Československé akademie věd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 24.7.1954, 63(4-6), s. 263-274. Dostupné z: https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:f626cd36-abdf-11e1-1154-001143e3f55c

JUŘÍK, Pavel. Historie bank a spořitelen v Čechách a na Moravě. Praha: Libri, 2011.

Slovník českých knihovníků [online] https://ipk.nkp.cz/oborove-baze-dat/slovnik-ceskych-knihovniku