Urozeným a slovutným panu Janovi Theodorovi a paním Dorotě a Kateřině, vlastním bratru a sestrám z Otrsdorfu, synu a dcerám dobré a hodné paměti pana Sixta z Otrsdorfu, někdy senatora a kancléře Starého Města pražského a slavného oratora českého, panu příteli a paním mně v lásce křesťanské příznivým.
O ráně morové aneb té hrozné a velmi strašlivé nemoci, co by byla, odkud svůj původ má a jak by se proti ní člověk opatrovati měl a mohl, mnohé jsou o tom hádky a nesnáze mezi lidmi, netoliko učenými, ale i sprostnými, a vedlé rozličných důmyslův rozliční také prostře[p2v]číslo strany rukopisudkové se obírají, skrze něž mnozí chtějí před ní bezpečni býti. Já pak, jako žena, čítajíc a slýchajíc slovo Boží, v němž samém pravda jest, jakžkoli rozum lidský proti němu mnoho, však bez pravdivého gruntu, mudruje, jiného nic o moru najíti a smysliti nemohu, než že jest zvláštní pokuta, moc a střela Boží, kterouž všemohoucí Pán Bůh tento zlý a nešlechetný svět spravedlivě tresce a mezi tim i své vyvolené svým tejným a nám neznámým, však spravedlivým soudem sobě vybírá, vychvaluje a k sobě pojímá, aby s světem timto na zahynutí nepřišli. A proti ní že není lepšího lékařství jako pravé pokání, to jest proměna života zlého v dobrý, [p3r]číslo strany rukopisuutíkání od hříchův a běh ku pobožnosti, důvěrné spoléhání na Boží opatrování a srdečná k Bohu modlitba. Nebo jestli vrabec, nehrubě vzácný pták, protože velikou škodu činí, bez vůle Otce našeho nebeského, jakž sám Syn Boží, věčná moudrost a pravda, zřetedlně vypověděl, na zemi nesedne, kterakž prosím možné jest, aby se člověk zvlášť vyvolený k životu věčné slávy před ustanovením světa, bez uložení, bez předzvědění a jiné vůle jeho, buď touto, aneb jinou nemocí těžkou složil i potom umřel? Tomuť jsem se naučila také od Mojžíše, proroka Božího, kterýž v žalmu 90. vysvědčil, že Pán Bůh sám každého z lidí na to přivodí, aby hned, jakž [p3v]číslo strany rukopisukomu rozkáže, vyšel z bytu vezdejšího a v prach se obrátil, by třebas tisíc let na světě mohl živ býti.[1]Ps 90,4 Potom i od krále Davida, kterýž v žalmu svém 139. praví, že všickni dnové života jeho prvé, nežli se zjevili, zapsáni v knihách Božích byli. Naučilať jsem se tomu i z svého vlastního zkušení, nebo v tom velikém moru léta etc. LXXXII., ačkoli táž[a]táž] taž střela Boží také osoby mé se dotkla a dítky všecky mi pomřely, však rána její mně smrtedlná nebyla a manžela mého nejmilejšího, kterýž nás věrně opatroval, tehdáž ani se nedotkla. Tohoto pak roku a nedávno pominulých dnů téhož manžela mého, největší po Pánu Bohu mé potěše[p4r]číslo strany rukopisuní,
