Pozor, pohyb!

Při sledování svého okolí často potřebujeme zaměřit pozornost na více předmětů najednou. Zatímco při řízení auta to vyžaduje uvědomování polohy nejbližších účastníků silničního provozu, při hraní týmových sportů musíme mít na zřeteli míč i spoluhráče, abychom mohli vhodně načasovat přihrávku; na koupališti pak oči nespouštíme ze svých potomků. To vše je přitom v neustálém pohybu, což na naši mysl klade zvláště vysoké výpočetní nároky.

Náš mozek složité výpočty spojené se sledováním více objektů najednou zvládá snadno – dokážeme se vyhýbat lidem, kterým se vyhnout chceme, či chytit hozený míč. Pokud by ale naše vnímání v těchto situacích bylo schopno jen zjišťovat polohu aktuálně sledovaného objektu, snadno bychom mohli přijít o život. Zpracování signálu z očí totiž našemu mozku zabere určitou dobu (řekněme desetinu sekundy, tedy sto milisekund). Jakkoli se to může zdát jako malý okamžik, baseballový nebo tenisový míček během něj urazí 4,7 metru.¹⁾ Aby mozek zabránil rozhodování podle zastaralých informací, snaží se pohyb předvídat. Zatímco u plynulého pohybu viditelného předmětu předpověď fungovat může, proti náhlému objevení se jiného objektu je tento systém nepoužitelný. Pokud tuto situaci převedeme do experimentální úlohy na obrazovce, mohou vznikat iluze, jež způsobí, že se nám současné události zdají být opožděné nebo prostorově posunuté. Bez schopnosti předvídat pohyb by baseballový hráč neměl šanci trefit míček vyslaný nadhazovačem. Ale dokážeme předvídat všechny pohyby ve složitějších situacích, např. při přecházení rušné silnice?

My lidé dokážeme velmi snadno rozlišit, jestli se objekty liší podle jednoho kritéria, například zda je na obrázku červený čtvereček (A). Pokud se od ostatních liší jen barvou nebo tvarem, zjistíme odpověď také velmi rychle a nemusíme obrázek detailně procházet (B). Jestliže ale porovnání vyžaduje kombinaci více kritérií, musíme zpomalit a procházíme celý obrázek po menších částech, třeba i po jednotlivých objektech (C).

Schéma Jiří Lukavský

Ačkoliv máme pocit, že vidíme všechno, co nás obklopuje, naše reálná schopnost rozpoznat okolní objekty je výrazně omezená. Ukažme si to na příkladu. Pokud bych vám zadal, abyste zjistili, jestli (a kde) je v tomto textu slovo „čtyřúhelník“, budete text pravděpodobně procházet postupně. Má to několik dobrých důvodů. Jednak potřebujete pro splnění úkolu využít schopnosti našeho oka vidět v oblasti, na kterou se díváme, nejostřeji a nejpodrobněji; umožňuje nám to sítnice, která má v centru zorného pole více receptorů. Jednak má náš mozek jen omezenou kapacitu získané signály dále kombinovat. Dokážeme velmi snadno rozlišit objekty lišící se v jednom kritériu, ale kombinace více kritérií nás výrazně zpomalí (obr. 1). Díky tomu odborníci pozornost často přirovnávají k reflektoru (spotlight), který postupně nasvěcuje scénu a umožňuje nám vnímat, co přesně se na ní děje. Řada prací se věnuje vlastnostem takového prohledávání a vlastnostem objektů jež dokážeme rozeznat a kombinovat. Přitom jednou z otázek, které si výzkumníci kladou, je, zda je takový reflektor chopen sledovat více objektů na různých místech.

Schopnost rozšířit pozornost na více objektů se v psychologických pokusech měří pomocí sledování pohybu více objektů (multiple object tracking experiment, MOT; obr. 2). V nich se překvapivě ukázalo, že většina z nás dokáže současně sledovat pouhé čtyři objekty.²⁾ Náročnost úlohy přitom stoupá nejen s přibývajícím počtem objektů, ale také s délkou jejich sledování. Další komplikace přináší i větší počet všech (tedy i nesledovaných) objektů, počet vzájemných srážek nebo rychlost pohybu objektů. Schopnosti lidí se v této úloze liší, ale více objektů dokážou sledovat už děti školního věku a tato schopnost přetrvává do stáří. Mnoho výzkumníků se také snaží ověřit, jestli jsou v tomto směru výkonnější experti, jako například profesionální hráči basketbalu, ale výsledky nejsou jednoznačné.