Mýtus globálního ochlazování v sedmdesátých letech minulého století

Často slýcháme, že v sedmdesátých letech vědci varovali před příchodem ledové doby a dnes straší globálním oteplováním. Celý příběh byl výborně dokumentován Thomasem Petersonem¹⁾ z NOAA (Národní úřad pro oceán a atmosféru) a jeho spolupracovníky a nejednou mi o něm vyprávěl česko-americký paleoklimatolog Jiří George Kukla, který byl jedním z hlavních iniciátorů petice o hrozbě příchodu ledové doby, jež byla počátkem sedmdesátých let adresována americké administrativě. V letech 1965–1979 je možné ve vědeckých databázích dohledat 68 článků, které se týkají budoucího vývoje klimatu. Z toho je 19 článků neutrálních, 7 se týká ochlazování a 42 oteplování. V žádném roce publikace o světovém ochlazování nepřevládaly. Kde se tedy vzala myšlenka o příchodu ledové doby a proč na ni média slyšela?

Globální meteorologie vznikla za druhé světové války, kdy bylo nutné předvídat tropické bouře, které by mohly ohrozit americkou flotilu v bitvě o Pacifik. Klimatologie globálních změn se však teprve postupně rodila v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy vrty do mořského dna i sprašové série ukazovaly periodické změny klimatu, které dnes přisuzujeme Milankovićovým parametrům oběžné dráhy Země kolem Slunce. Jde o dlouhé cykly trvající 20 000 až 100 000 let. Z hlediska dlouhodobé predikce klimatu je důležité, že tato meziledová doba (holocén) je dlouhá a že k prudkému ochlazení a příchodu příští ledové doby by mělo dojít za 15 000 a v dalším skoku za dalších 7000 let. Na druhou stranu je dobré upozornit, že současné globální oteplování je z hlediska svého trvání součástí krátkodobějších klimatických oscilací, které změnami Milankovićových parametrů řízeny nejsou.

V roce 1965 se americký prezident Lyndon Johnson ptal své poradní vědecké skupiny (PSAC – President’s Science Advisory Comittee), jaké potenciální nebezpečí přináší znečištění životního prostředí, což bylo ve věku DDT a mnoha dalších nesledovaných kontaminací velice závažné vědecké i mediální téma. Hlavní text zprávy se týkal problémů znečištění, ale v příloze vědci narýsovali poměrně strohý scénář, že spalování fosilních paliv může rychle proměnit zemské klima.

Opírali se přitom hlavně o data dokládající rostoucí obsah oxidu uhličitého v atmosféře, které od roku 1957 sbíral tým Ch. Keelinga na Mauna Loa a další vědci v Antarktidě. Panel došel již v roce 1965 k závěru, že množství spotřebovávaných fosilních paliv je tak velké, že by mohlo vést ke ztrojnásobení atmosférického by bylo možné pozorovat „měřitelné a možná významné“ klimatické změny.

Na druhou stranu meteorologové, mezi nimi např. významný Murray Mitchell, sbírali data asi z 200 meteorologických stanic tehdy organizovaných v rámci velkého projektu Světové meteorologické organizace. Mitchell tato data v roce 1963 analyzoval. Od roku 1880 se ukazoval oteplovací trend, který se ale po roce 1940 změnil na mírné ochlazování. O několik let později pečlivý Mitchell doplnil získaná data o nová měření, která ochlazování potvrzovala.

Víc věříme vlastní zkušenosti než názorům