Motto:
Tyger tyger burning bright
in the forest of the night:
What immortal hand or eye,
Dare frame thy fearful symmetry?
(William Blake)
Rád bych se zde (řečeno takřka aluzivně) v několika krátkých větách – ve formě eseje čili pokusu – dotkl (zdánlivě nesamozřejmé) juxtapozice dvou pojmů naší kultury, najmě pojmů „vznešeno“ a „zvíře“ (či lépe „non-lidské zvíře“, implikující či presuponující, že člověk je také zvířetem). Oběma dvěma pojmům jsem se dříve již věnoval, ale byly spojeny jen pouhou lexikografickou vazbou jedné knihy, jedním heslářem, ale příliš explicitně spolu nekomunikovaly; zde bych to chtěl do jisté míry napravit.
V myšlení romantismu zaujímají oba fenomény důležité místo, přičemž onen obtížný pojem „vznešeného“ samozřejmě neznamená, jak by se laik mohl samotným výrazem nechat mylně svést, něco důstojného či patetického, nýbrž je svrchovaně provokující, paradoxně nesamozřejmý, vnitřně kontradiktorický (a tematizovaný od Longina přes Burkea a Kanta po Lyotarda či Derridu). Vznešené je – v krátkosti řečeno – to, co vzbuzuje dva nesouměřitelné pocity, u Lyotarda např. zároveň bolest i rozkoš, či prostě to, co je ve svém měřítku nesouměřitelné s dimenzemi člověka (je řečeno s Freudem, není heimlich, domácké, nýbrž unheimlich, uncanny), a co vzbuzuje fascinaci, závrať, strach (více viz např. u Hrbata – Procházka 2005, Michalovič – Zuska 2009, Matonoha et al 2017). Obvykle se jako příklad vznešeného uvádí fenomén vysokých hor či rozlehlého moře, ale pocit vznešeného patrně zakouší i pozorovatel na obraze „Wanderer ueber dem Nebelmeer“ (1817; nyní ve stálé sbírce Kunsthalle v Hamburku) Caspara Davida Friedricha. Friedrich, jak známo, zachytil pohled na zády obráceného chodce stojícího nad mořem mlh a z nich vyčnívajících pahorků – tehdy v sudetském a pro německy mluvící obyvatele snadno přístupném a průmyslem zatím nezdevastovaném Středohoří. Ale jistou závrať či znepokojivý pocit bychom mohli pociťovat také v opačném případě, v úžasu nad neskonale malým, např. – alespoň pro laika bez každodenní rutiny – při pohledu na obraz elektronového mikroskopu či nad tím, když si uvědomíme, že – jak upozorňuje Donna Haraway – v našem těla žijí statisíce dalších organismů (mikrokosmos naší mikroflóry, bakterií atp.).
Ve druhém kroku své úvahy bych chtěl zapojit do hry pojem „zvíře“. Victor Hugo ve svých poznámkách o romantismu (obsažených v jeho předmluvě k dramatu Cromwell z roku 1827, viz Hrbata – Procházka 2005: 154; poznámky jsou oproti anglickému a německému kontextu časově, vinou dominance klasicismu panující ve francouzském prostředí déle než ve výše jmenovaných prostředích, mírně opožděny, srov. tamtéž) připomíná, že romantické je to, co obsahuje zároveň dva nespojité protiklady, na jedno místo snáší „světlo a stín, groteskno a vznešeno, tělo a duši“ atd. (ibid.). Mezi tyto protiklady pro Huga náležejí také pojmové opozice mezi „zvířetem“ na jedné straně, a „rozumem“ na straně druhé. Avšak již u Michela de Montaigne v textu Apologie Raymonda ze Sabundy (1580), na nějž mne Zdeněk Hrbata tak laskavě upozornil, je ale právě tato protikladnost zásadně zpochybňována. Ponechme nyní stranou, do jaké míry filosofie rozlišuje různá pojetí pojmu „rozum“ (např. u Kanta v jeho die Vernunft a der Verstand) a můžeme se tázat, do jaké míry je pojem „zvíře“ k pojmu „rozum“ v jasném a neproblematickém protikladu. Záleží samozřejmě na tom, co pojmem „rozum“ míníme (viz výš), ale mnohé z toho, co touto kategorií konvenčně myslíme, tam zdá se spadá: schopnost predikce, orientace, racionalizace, stejně jako kategorií náležejících do pohodlné kategorie „emocí“ – obav, studu, radosti, vzteku (jakkoli v mnoha případech se jedná spíše o afekty ve smyslu Gillesa Deleuze či Briana Massumiho). Rozdíl tak tedy je, myslím, spíše v otázce míry, nikoli však principu. Smysluplné mi tak připadá klást pojmy „rozum“ a „zvíře“ nikoli do opozice, nýbrž jednak vnést je do spojitosti a jisté graduální škály. A předně, a představuje to onen hlavní bod mého eseje, vést tady (nikoli však v banálním smyslu – viz dál) další souvislost, a to je souvislost mezi pojmem „vznešeného“ a pojmem „zvířete“.
Donna Haraway (2003, 2007), Giorgo Agamben (2002) či Cary Wolfe vnímají člověka a zvíře v jeho, mohli bychom říci, radikální blízkosti či kontingenci. Sám se k tomuto pohledu také kloním, ale Gilles Deleuze a Félix Guattari hovoří v souvislosti se stáváním se nesouměřitelným, stáváním-se-zvířetem nikoli o těch tvorech, jež žádný pocit vznešenosti nevzbuzují, byvše člověkem sníženy na pouhé zprůmyslovělé stroje produkující mléko či maso (lexikálně se z – v hinduismu posvátné krávy – stává masný skot atp.), nýbrž o těch, jež s člověkem nejsou ochotny mít příliš společného, majíce vlastní sofistikované sémiotické systémy – např. vlci –, a které na rozdíl od člověka, jak Deleuze a Guattari upozorňují, odcházejí umírat nikoli pateticky obklopeni svými bližními, nýbrž v soukromí a potichu. Jen takové bytosti jsou pro Deleuze a Guattariho hodny označení stávání-se-zvířetem.
Mně jde však ještě o něco jiného, než pojetí „vznešeného vlka“ (jež, jak řečeno, samozřejmě není vznešené ve smyslu banálního frazému, nýbrž oné deleuzovské radikální jinakosti): zvíře lze, snad, chápat jako vznešené v tom smyslu, že je schopno současně vzbuzovat a v sobě spojovat protikladné, kontradiktorické afekty: fascinaci i strach, obavu i touhu, blízkost i vzdálenost, která mezi námi a zdánlivou snadností jejich komunikačních signálů (oné harawayovské radikální blízkostí) interpretačně stojí. Právě až v tomto ohledu (a nikoli v banálně emfatickém smyslu) lze zvíře pokládat, myslím, za vznešené (v longinovském, derridovském či lyotardovském smyslu). Z harawayovského hlediska je člověk také (jak již úvodem řečeno) samozřejmě zvířetem, a měl by se na něj zmíněný atribut vztahovat také. Měřeno však myšlením Deleuze a Guattariho (a celým post-humanistickým paradigmatem, jehož byly Deleuze a Guattari iniciátory) se však zdá, že entitou, která paradigmaticky vznešená není, je právě člověk, či aspoň takový člověk, u nějž ono devenir-animal, stávání-se-zvířetem neprobíhá.
Literatura:
AGAMBEN, Giorgo
2004 [2002] The Open. Man and Animal. Přel. Kevin Attell. Stanford: Stanford University Press.
DELEUZE, Gilles – GUATTARI, Félix
2010 [1980] Tisíc plošin. Přel. Marie Caruccio Caporale. Praha: Herrmann & synové.
DERRIDA, Jacques
2002 [1997 „The Animal That Therefore I Am (More to Follow).“ Přel. David Wills. Critical Inquiry 28, č. 2, s. 369–418.
HARAWAY, Donna
2003 The Companion Species Manifesto. Dogs, People, and Significant Otherness. Chicago: Prickly Paradigm Press
HARAWAY, Donna
2007 When Species Meet. Minneapolis: University of Minnesota Press.
HRBATA, Zdeněk – PROCHÁZKA, Martin
2005 Romantismus a romantismy. Pojmy, proudy, kontexty. Praha: Karolinum.
LYOTARD, Jean-François
1993 [1979] „Postmoderní situace.“ In týž: O postmodernismu. Přel. Jiří Pechar. Praha: Filosofický ústav AV ČR, s. 95–202.
MATONOHA, Jan a kol.
2017 Za (de)konstruktivismem. Kritické koncepty (post)poststrukturální literární a kulturní teorie. Praha: Academia.
MICHALOVIČ, Peter – ZUSKA, Vlastimil
2009 Znaky, obrazy a stíny slov. Úvod do (jedné) filozofie a sémiologie obrazů. Praha: Nakladatelství AMU.
MONTAIGNE, Michel de
1995 „Apologie Raymonda ze Sabundy“, In týž: Eseje. Praha: ERM, přel. Václav Černý, s. 134–190.
WOLFE, Cary
2003 Animal Rites. American Culture, the Discourse of Species, and Posthumanism. Chicago, Ill: University of Chicago Press.
