Dagmar Vaněčkovou vyhnala Státní bezpečnost do Rakouska. Pro disent ale pracovala dál
„V jednom z prvních příspěvků pro Svědectví jsem se vyznala, že osobně pokládám svůj odchod z vlasti za selhání, protože jsem opustila společenství lidí, nejen chartistů, s nimiž jsem sdílela po určitý čas společný osud. Proto jsme s mým mužem považovali za samozřejmé, že exilem účast na tomto společenství nekončí,“ napsala Dagmar Vaněčková v roce 2006.
Osud ženy, kterou nezlomila ani dlouhodobá nemoc, ani Státní bezpečnost, přiblížila v Portrétech literární historička Petra Loučová z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Dagmar Vaněčková (1933) vzdala sny o studiu medicíny kvůli latině, na níž ztroskotala. Univerzitní zkoušku z angličtiny však zvládla na výbornou a další vzdělání si doplňovala celý život.
Čtěte také
Pracovala v krajském sekretariátu Národní fronty v Českých Budějovicích, později v českobudějovickém deníku komunistické strany Jihočeská pravda. S manželem Františkem Vaněčkem (1923–1999) se v roce 1961 přestěhovali do Prahy.
František Vaněček pracoval v Rudém právu, Dagmar Vaněčková působila na Univerzitě 17. listopadu, pro časopis Listy roku 2014 svoji tehdejší úlohu v této zajímavé vzdělávací instituci pro cizince popsala takto: „Dostala jsem na starost studentské svazy z arabského světa včetně Maghrebu, aniž bych občas nefušovala do teritorií dvou kolegyň v černé Africe a Latinské Americe. Do mé sféry patřili i Kurdové, jimž byl úřady povolen vlastní svaz. Tak se stalo, že jsem v obraznosti poznávala notný kus světa; to vyhovovalo mé dobrodružné povaze a touze po cestách, i když jsem nikdy a nikam služebně vyslána nebyla.“
Pozornost k porušování lidských práv
Čtěte také
Na Univerzitě 17. listopadu zprvu publikovala v anglicko-francouzské revui Solidarita, určené pro Afriku, posléze se stala odpovědnou redaktorkou časopisu Fórum zahraničních studentů (1968–1969). S manželem podporovali politické reformy roku 1968 a oba také na počátku 70. let, s nastupující Husákovou „normalizací“, skončili bez práce a vyloučeni z KSČ.
Dagmar Vaněčková rozšiřovala samizdaty, které navíc sama pomáhala opisovat, starala se i o distribuci exilového časopisu Listy. Jako jedni z prvních Vaněčkovi podepsali Chartu 77, od konce roku 1977 také pořádali bytové semináře ve formě diskusních klubů. Od začátku se na Vaněčkovy zaměřila Státní bezpečnost, která měla pravidelné informace od svého tajného spolupracovníka a přítele Vaněčkových, vojenského historika Václava Hyndráka.
Tlak Státní bezpečnosti nabíral na intenzitě, po sérii výslechů, domovních prohlídek a zejména po třiapadesátihodinovém pobytu v podzemní cele předběžného zadržení se Vaněčkovi rozhodli pro odchod do exilu; ostatně jejich dvě dcery už tou dobou žily v Rakousku. Žádost o vystěhování podali manželé v únoru 1980 a v červnu 1980 odjeli do Vídně.
Čtěte také
I v exilu se naplno zapojili do práce pro Československo: „Bohatá korespondence (tajná i poštou), zveřejněné texty, založení československého výboru v Mezinárodní společnosti pro lidská práva, dvouletá akreditace na následné helsinské konferenci, intenzivní spolupráce s RFE (Radio Free Europe) – to vše mělo za cíl nejen udržovat spojení a informovat domov, ale hlavně na mezinárodním poli poutat pozornost k porušování lidských práv v tehdejším Československu,“ vzpomínala v roce 2006 Dagmar Vaněčková.
Po roce 1989 žili střídavě ve Vídni, v Praze a v jižních Čechách, Dagmar Vaněčková dál publikovala, k řadě svých politických textů přidala i cestopisy, které vyšly rovněž knižně s názvem Od Islandu po Madeiru (2012). Zemřela v květnu 2015.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
