Ničí zdraví i vztahy. Předsudky škodí i těm, kdo je mají, říká psycholožka

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

• V čem je největší síla empatie,
• kde začíná rezignace,
• jak předsudky škodí i těm, kteří je mají,
• kolik předsudky stojí,
• proč nestačí říct: Oni to mají těžké
• a jaký vliv má na meziskupinovou nenávist strach.

Žijete a pracujete ve Švýcarsku. Pocítila jste v nějakém smyslu to, co možná pociťují i uprchlíci v cizí zemi? A je to pro vás důležitá zkušenost?

Do jisté míry pocítila, i když s pozicí uprchlíků je ta moje nesrovnatelná. Ve Švýcarsku jsem měla od začátku prestižní zaměstnání na univerzitě, podporu manžela a jeho rodiny, pěkné bydlení, ale stejně pro mě bylo neznámé prostředí významně stresující.

V cizí zemi se často nemáte o co opřít, i když se vám může zdát kulturně blízká. Když jsou vůči vám domácí lidé navíc nepřátelští, což je případ většiny stigmatizovaných společenských menšin, rozhodí vás to a sebere vám to všechny energetické zdroje.

Jak na projevy nepřátelství obecně příslušníci těch skupin reagují?

Dovedu si představit, že reakcí na takový stres může být třeba i agrese nebo tendence k porušování pravidel.

Samozřejmě to pro nikoho není omluva, ale možná to přispěje k pochopení lidí v situaci, kdy vás okolí nepřijímá, cítíte se ohrožení, nevítaní. Ať už jste uprchlík, nebo třeba příslušník romské menšiny.

Vyčerpávající jsou už jen ty věčné a často bezděčné mikroagrese v gestech nebo v pohledech. Lidi si ani neuvědomí, kolikrát si před Romy sáhnou na kabelku. Je to v nás hluboko.

Dostat se z marasmu, ve kterém jsou příslušníci stigmatizovaných skupin odmalička, stojí tolik energie, že si to jako součást majority ani nedokážeme představit. My jsme měli podporu rodičů, ve škole nás nevylučovali, byli jsme přijímaní…

Vymanit se z okraje společnosti je vysilující, nedivím se, že na to postupem času to spousta lidí rezignuje…

Mám předsudky, ale i volbu

To určitě. Často ale přemýšlím o svých vlastních předsudcích. Vím, že je v sobě mám, jsem si jich vědoma, snažím se jim nenaslouchat, jít proti nim. Jenže pak se přistihnu, že také bezděčně těsněji sevřu kabelku u boku, jak jste to zmínila. A potom se za to stydím.

Vaše reflexe mi připadá skvělá. Jsou lidi, kteří se dušují třeba: „Já bych svého partnera nepodvedla, já bych nikdy…“ Ale lidi prostě docela často podvádějí. S předsudky je to stejné.

Já mám také předsudky, každý máme předsudky; pokud se někdo tluče v prsa, že je nemá, nejspíš neříká pravdu. Jde ale o to, do jaké míry podle nich budeme jednat.

Když si svoje předsudky budeme uvědomovat, bude se nám víc dařit na ně nedat. Ale potlačovat je nebo tvrdit, že jsme vůči nim imunní, to nefunguje.

Co s tím?

Pojďme se o předsudcích bavit, pojďme je reflektovat. Mně kdysi dávno, ještě v Brně na vysoké, ukradla Romka peněženku. Měla jsem v ní i lístky na koncert, na který jsem se strašně těšila, stály mě tehdy majlant.

Studovala jsem psychologii, ale stejně jsem v tu chvíli nepřemýšlela o