Práce žen v obuvnickém průmyslu v Gottwaldově (Vítězslav Sommer)

Zaměstnávání žen v průmyslu je stále málo zpracovaným tématem z hospodářských a sociálních dějin poválečného Československa. Jedná se přitom o významný jev, který zasáhl do života podstatné části československé společnosti. Možné pohledy na takzvanou ženskou práci v průmyslu po roce 1945 a v období státního socialismu se od sebe výrazně liší. Na jedné straně lze práci žen v průmyslu vykládat jako důsledek politiky, kterou historiografie charakterizuje jako socialistický přístup k emancipaci žen. Jejím projevem byla například legislativa, která zrovnoprávnila ženy s muži, rozšíření přístupu žen k vyššímu vzdělání a také podpora zaměstnávání žen, které měla umožnit jejich větší ekonomickou samostatnost a nezávislost na mužích. Zaměstnávání žen v průmyslu tak mělo oslabovat patriarchální nastavení společnosti.

Kritičtější pohled naopak poukazuje na skutečnost, že socialistická emancipace nevyřešila problém takzvaného trojího břemene. Ženy sice mohly být ekonomicky samostatnější díky tomu, že byly výdělečně činné, ale po návratu ze zaměstnání na ně čekala „druhá směna“ – obstarávání nákupů, zajištění chodu domácnosti a péče o děti. Ačkoliv byla emancipace žen důležitou složkou socialistické a komunistické ideologie a reálným důsledkem některých politických opatření, v mnoha rodinách nadále panovaly tradiční poměry, kdy muž byl hlavou rodiny a žena vykonávala většinu domácích prací. Sociologické výzkumy z šedesátých let ukázaly, že československé ženy měly nadále méně volného času než jejich partneři.

Ženy také většinou pracovaly v průmyslových odvětvích s nižšími mzdami. Bylo to nejen kvůli preferenci těžkého průmyslu, ale také dlouhodobým stereotypním pohledem na průmyslovou práci, podle kterého byla jistá odvětví „ženská“ a jiná „mužská“. Klasickým příkladem „ženského“ odvětví byl textilní průmysl a po druhé světové válce se k němu zařadilo také obuvnictví. Jednalo se o fyzicky náročnou práci, která byla ve srovnání s podobně namáhavou prací vykonávanou v „mužských“ profesích hůře zaplacená. Vznikal tak rozdíl v odměňování, který znevýhodňoval ženy a opíral se o představu, že práce, kterou vykonávají muži, je náročnější, hospodářsky důležitější, a proto má být také lépe zaplacená než práce žen. Výsledkem bylo, že „ženská“ průmyslová odvětví ztrácela na atraktivitě a byla příkladem nenaplněných slibů o socialistické emancipaci žen.

Dělnice ve Svitu v sedmdesátých a osmdesátých letech

Zaměstnávání žen v obuvnické výrobě bylo běžné již v meziválečném období a v letech protektorátu, kdy ženy tvořily kolem třicet procent zaměstnaneckého stavu firmy Baťa. Jednalo se však o odlišný přístup k zaměstnávání žen, než jaký fungoval po roce 1945. Firma Baťa prosazovala tradiční patriarchální pojetí rodiny, které propojovala s politiku zaměstnanosti. Ženy měly v podniku pracovat jako svobodné dívky a po sňatku, nejlépe s kolegou z firmy, měly zůstat v domácnosti. Podle baťovského ideálu, který byl zjevně převzatý ze severoamerického průmyslového prostředí, byl muž-dělník živitelem rodiny a úkolem manželky zaměstnance firmy Baťa byla výchova dětí a péče o domácí rodinné zázemí.

Tento model propojení pracovního a soukromého života se po roce 1945 výrazně proměnil. Během prvních dvou poválečných desetiletí rostlo zaměstnávání žen v gottwaldovském Svitu do takové míry, že v šedesátých letech tvořily ženy šedesát procent zaměstnanců. Ženy většinou pracovaly přímo ve výrobě, typicky jako šičky v šicích dílnách, v podnikových službách a jako administrativní síly. Naopak nízké bylo zastoupení žen v managementu. Čím vyšší byla úroveň řízení, tím méně žen bylo možné najít v důležitých funkcích. Například ve druhé polovině osmdesátých let byla ze 48 „nomenklaturních“ pozic v generálním ředitelství Svitu pouze jedna obsazena ženou – jednalo se o vedoucí sekretariátu generálního ředitele. Svit byl podnikem, v němž většinu zaměstnanců tvořily ženy, ale který řídili muži.

Od počátku sedmdesátých let musel Svit řešit problém, který souvisel právě s vysokým počtem žen zaměstnaných v obuvnické výrobě. Po roce 1968 zavedlo Československo sociálně-politická opatření, jejichž cílem byla podpora rodiny a zvýšení porodnosti. Ačkoliv byla tato politika výsledkem odborných a politických debat reformních šedesátých let, bývá obvykle spojována až s fenoménem „Husákových dětí“, baby-boomu, k němuž došlo v prvním desetiletí tzv. normalizace. Na Svit měla tato opatření závažný dopad, zejména prodloužení mateřského příspěvku na dva roky. Zaměstnankyně začaly ve velkém počtu odcházet na mateřskou dovolenou. V létě 1974 bylo na mateřské dovolené 4 835 pracovnic, což bylo více než osmnáct procent z celkového počtu žen zaměstnaných ve Svitu. Byl to podstatný nárůst oproti roku 1968, kdy pobývalo na mateřské osm procent zaměstnankyň. Svitu začaly chybět pracovní síly v klíčových a již tradičně „ženských“ provozech jako byly šicí a montážní dílny.

S nástupy na mateřskou dovolenou souvisel také dlouhodobější problém návratů do zaměstnání. Pracovnice Svitu obvykle využívaly maximální dvouletou délku mateřské dovolené, případně na první mateřskou dovolenou rovnou navázaly dalšími dvěma lety s druhým dítětem. Vzhledem k velkorysému státnímu příspěvku se brzký návrat do zaměstnání vyplácel pouze samoživitelkám a vdovám. Časem se navíc ukázalo, že se mnoho zaměstnankyň po mateřské dovolené do Svitu nevrátilo vůbec. V první polovině sedmdesátých letech to byl skoro polovina všech pracovnic, které odešly na mateřskou dovolenou. Stále více mladých žen bylo totiž nespokojeno s prací v obuvnické výrobě. Mateřství nabízelo možnost, jak po vyučení a několika letech v podniku ze Svitu odejít a po vypršení státního příspěvku si najít lépe placenou, nebo alespoň méně náročnou práci, kterou bylo navíc možné lépe skloubit s výchovou dětí.

Co ženám vadilo na práci ve Svitu? Především práce na směny, rychlé tempo výroby a vysoké pracovní normy. Neoblíbené byly také přesčasy a víkendové směny, během kterých se doháněla výroba, která se nestihla během pracovního týdne, například kvůli výpadkům v dodávkách materiálů a obuvnických polotovarů. Častým námětem stížností bylo také dojíždění, které souviselo s nedostatečným zabezpečením zaměstnaneckého bydlení. Práce ve výrobě obuvi byla fyzicky i psychicky náročná a nedostatečně ohodnocená.

Svit se snažil ženy v podniku udržet pomocí podnikové sociální péče, do které patřily ubytovny, podnikové jesle a školky, nebo poskytování dovolených včetně organizování dětských letních táborů. Přestože byly tyto sociální programy velkorysé, nedokázaly vyřešit nedostatek a vysokou fluktuaci pracovních sil. Ženy chtěly práci na ranní směnu, možnost zkrácené či upravené pracovní doby, více míst v jeslích a mateřských školkách, zrušení přesčasů a také možnost získat podnikový byt, aby nemusely do Svitu dojíždět. Mnoho požadavků vycházelo ze snahy skloubit pracovní život s mateřstvím. Ačkoliv „normalizační“ režim zdůrazňoval, že československé ženy úspěšně spojují zaměstnání s péčí o rodinu, skutečné podmínky v průmyslových podnicích zaměstnaným ženám život rozhodně neulehčovaly.

Na konci osmdesátých letech již nebyly odchody zaměstnankyň na mateřskou dovolenou pro Svit tak palčivým problémem, ale pohled dělnic na práci v obuvnické výrobě se nezměnil. Vnitropodniková šetření ukázala, že vysoká intenzita, monotónnost a fyzicky námáhavá práce způsobovaly klesající zájem o zaměstnání ve Svitu. To odpovídalo obecnějšímu společenskému trendu, kterým byla nízká atraktivita manuální práce v průmyslu. V případě Svitu ke zvýšení prestiže dělnických profesi nepřispívalo také nevyhovující pracovní prostředí v některých provozech. Důležitým tématem byly mzdy. Přestože ve Svitu ve druhé polovině osmdesátých let mzdy rostly a podnik vyplácel například takzvané stabilizační prémie, výdělek ve Svitu byl průměrně nadále nižší než v ostatních velkých podnicích v Gottwaldově a okolí jako Závody přesného strojírenství (ZPS) nebo otrokovická pneumatikárna Rudý říjen (dnes Barum Continental). Svit také nevyřešil problémy, které zaměstnankyně kritizovaly již na na začátku sedmdesátých let – mimořádné pracovní soboty, přesčasy, špatnou organizaci práce při vysokých normách a dojíždění.

Kolem roku 1989 bylo zjevné, že zvláštnosti obuvnického průmyslu i obecnější společenské změny vedly k nízké prestiži dělnické práce v obuvnické výrobě. To se odráželo také v klesajícím zájmu o studium na obuvnickém středním odborném učilišti, které Svit v Gottwaldově provozoval. Svit byl však nadále hlavním zaměstnavatelem v regionu a podíl žen mezi zaměstnanci se stále pohyboval okolo šedesáti procent. Celostátní statistiky ukazují, jak výrazně se stereotypně „ženská“ průmyslová odvětví podílela na zaměstnanosti v Československu. V roce 1989 zaměstnával textilní průmysl 210 000, konfekční průmysl 92 000 a kožedělný průmysl 101 000 lidí. Svit spadal pod posledně jmenovanou statistickou položku. Ve stejné době zaměstnával průmysl v Československu necelé tři milióny lidí a například ve všech strojírenských odvětvích pracovalo 802 000 zaměstnanců. Z dobových dat vyplývá, že textilní, konfekční a kožedělný průmysl společně tvořili důležitou část československého průmyslu. Výroba v těchto odvětvích se nadále opírala o manuální práci dělnic.

Obuvnické dělnice v ekonomické transformaci

Rok 1989 přinesl nejen liberální demokracii, ale také výraznou proměnu československého a později českého hospodářství. Ačkoliv je Česká republika v evropském srovnání nadále zemí s výraznou rolí průmyslové výroby včetně vysokého procenta zaměstnanosti v průmyslu, někdejší „ženská“ průmyslová odvětví včetně obuvnictví prošla od devadesátých let úpadkem. Deindustrializace textilního, konfekčního, obuvnického a kožedělného průmyslu způsobila, že se z kdysi významných průmyslových oborů staly spíše okrajové a ekonomicky méně významné složky českého hospodářství. To muselo mít dopad na zaměstnanost někdejších dělnic nejen ve Svitu, ale také v mnoha českých textilkách a oděvních továrnách.

Na začátku devadesátých let byly ženy více ohroženy nezaměstnaností a současně se ve společenských debatách ozývaly konzervativní hlasy, navrhující návrat žen do domácnosti. Snížení zaměstnanosti žen včetně odchodů do předčasného důchodu mělo být také jedním z receptů, jak bojovat s nezaměstnaností. Přesto nedošlo ke změně trendu, který byl patrný po celou éru státního socialismu. Procento zaměstnaných žen neklesalo, ženy nadále braly nižší mzdy než muži, méně častěji než muži zastávaly vedoucí pozice a stále existovaly druhy práce stereotypně označované za práci „ženskou“, někdy i v rámci jedné profese.

V obuvnické výrobě však došlo k dramatickým změnám, které byly výrazně patrné právě ve Zlíně a okolí. V devadesátých letech postupně klesala zaměstnanost v obuvnické výrobě. Během jednoho desetiletí se z hlavního průmyslového odvětví v regionu stal zanikající či přinejmenším přežívající obor, jehož ekonomický význam výrazně poklesl. Ze Svitu a jeho nástupnických firem postupně dobrovolně či nuceně odešla větší část zaměstnanců. Patrný byl také další pokles zájmu o práci v obuvnictví. Přestože byla vysoká nezaměstnanost v devadesátých letech akutní hrozbou, o práci ve zlínských obuvnických provozech byl mezi místními nízký zájem, takže kapacity zaměstnanců naplňovaly dělnice z Mongolska či Ukrajiny.

Kam se poděly dělnice ze Svitu, které ještě kolem roku 1989 tvořily důležitou a nepřehlédnutelnou část pracovní síly v regionu? Na tuto otázku zatím historici hledají odpověď. Až další výzkumy ukážou, zda byly někdejší obuvnické dělnice ze Zlína a okolí výrazněji postiženy nezaměstnaností, našly práci v rostoucím sektoru služeb a jiných oblastech průmyslové výroby, nebo ty starší z nich odešly během prvního porevolučního dvacetiletí z pracovního trhu. V každém případe si někdejší „svitky“ zaslouží výraznější místo v paměti města, které se po řadu desetiletí rozvíjelo také díky jejich náročné a nedostatečně oceňované práci. Jestliže má Zlín sochu koželuha, měl by připomínat také místní šičky.

Vítězslav Sommer

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Tato studie vznikla s podporou Grantové agentury ČR, projekt č. 24-11298S, jehož příjemcem je Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.