Vesper Slavicus Vesper Slavicus Sborník k nedožitým devadesátinám prof. Radoslava Večerky Editor Petr Malčík Nakladatelství Lidové noviny Praha 2018 Studia etymologica Brunensia 23 Editor: Petr Malčík Recenzovali: Ao. Univ.-Prof. Dr. Johannes Reinhart Prof. PhDr. Dušan Šlosar, CSc. © editor ISBN 978-80-7422-620-5 Obsah Petr Malčík Vědecké dílo Radoslava Večerky / 7 Aleš Bičan Etymologie a fonologie: případ Mathesiova fonotaktického pravidla / 13 Ondřej Bláha Počátky kulturní češtiny / 33 Václav Blažek K pramenům řek indoevropských / 59 Vít Boček Staroslověnské kъmotra a české kmotra: moravismus/panonismus ve staroslověnštině, nebo paleoslovenismus v češtině? / 81 František Čajka Glosa v rukopise Chil 442 (fol. 565a) a její vztah k Besědám Řehoře Velikého / 87 Martina Chromá Novočeské překlady První staroslověnské legendy o sv. Václavu / 97 Ilona Janyšková Rejstříky v etymologických slovnících / 105 Petr Karlík Ke statusu subjektových vět / 113 Helena Karlíková Stč. nuditi sě a č. nudit se – dvě různá slova? / 131 Pavel Kosek – Radek Čech – Olga Navrátilová Starobylá dativní enklitika mi, si, ti ve staročeské bibli 1. redakce / 137 Marie Krčmová Jazyková kultura a společnost / 153 Štefan Pilát Číselná soustava hlaholice a cyrilice / 161 Zdenka Ribarova Formování makedonské redakce církevní slovanštiny / 175 Kateřina Spurná Biblické citáty v Druhé staroslověnské legendě o sv. Václavu / 185 Ondřej Šefčík Poznámka k vývoji trsu Kt v obecné slovanštině / 193 Pavla Valčáková Přínos Radoslava Večerky pro etymologii / 199 Miroslav Vepřek K adnominálnímu dativu ve staroslověnštině a staré češtině / 203 Bohumil Vykypěl Poznámky k Eduardu Winterovi / 213 Petr Malčík Dodatek k bibliografii Radoslava Večerky za léta 2013–2016 / 247 Bohumil Vykypěl Poznámky k Eduardu Winterovi Fascinující – přitažlivou i odpuzující – osobnost historika Eduarda Wintera (1896–1982), „poutníka mezi světy“, jak ho nazval Wolfgang Gesemann (1994: 492), muže dramatického osudu, který se dovedl etablovat ve vědeckém provozu za několika vzájemně nekompatibilních režimů, nedávno záslužně a spravedlivě portrétovala Ines Lut (2016). Jak však autorka zdůraznila hned na začátku svého pojednání, její práce nepřináší vyčerpávající životopis Eduarda Wintera, ale soustředí se na osvětlení hypotézy, formulované v úvodu, že náboženství a víra představovaly konstantu Winterova života. V pozadí tak pochopitelně zůstala další, ne nevýznamná témata. Na jiném místě jsem některá z těchto témat načrtl (srov. Vykypěl 2018). Na tomto místě je teď chci blíže rozvést. V pamětním sborníku věnovaném Radoslavu Večerkovi se mi to zdá vhodné také proto, že jsem v rozhovorech s ním slýchal mnohé ke „germanoslavikám“ – k tématu německo-českých vztahů. 1. Historik Eduard Winter neboli Josefinismus, Bolzano a dokonce Jan Patočka Pokud tedy jde o témata spojená s Eduardem Winterem, o kterých by bylo záhodno pojednat, byl by zajímavý zejména soustavnější rozbor jeho historických prací. Dobré, ale přirozeně příliš stručné celkové zhodnocení nacházíme v klasickém díle Kutnarově a Markově (srov. Kutnar – Marek 2009: 968–969). Několik dílčích textů k historikovi Eduardu Winterovi pochází z pera Jiřího Němce (srov. nejnověji Němec 2017). K Winterovým pracím o Bernardu Bolzanovi přičinil nedávno několik – ovšem juvenilních – poznámek Konůpka (srov. Konůpka 2017 passim). Jako poučný i emblematický příklad zmíněného soustavnějšího rozboru může sloužit Winterovo pojetí josefinismu.¹ Nedávno analyzovali Němec (2016) a Cerman (2016) Winterovu knihu Der Josefinismus und seine Geschichte z roku 1943 (Winter 1943; český překlad s předmluvou autora: Winter 1945), splnivše tak vlastně po dlouhých sedmdesáti letech staré přání Otakara Odložilíka, aby se kniha kriticky zhodnotila, pokud jde o to, co je v ní nacistického a co cenného 1 Po nové diskusi o Winterově příspěvku k josefinismu, považujíce tento za mimořádně aktuální, volali už Bastl, Hanuš a Vévoda (srov. Bastl et al. 2000: 64); pokud ale víme, zůstalo jejich volání spíš nevyslyšeno. K diskusi o Winterově konceptu josefinismu či vůbec osvícenství mimo české milieu srov. Svoboda (2015: 54–58). Za účinnou pomoc při opatřování literatury děkuji pracovnicím meziknihovní výpůjční služby Moravské zemské knihovny Radce Kociánové a Márii Manouškové. 214 Vykypěl (srov. Odložilík 1946).² Konstatovali přitom oba, že přece jen existují vnitřní shody nebo styčné body mezi Winterovým pojetím josefinismu a nacistickým světonázorem.³ Mám ale dojem, že obsahem představuje Winterova kniha o josefinismu především jeho zúčtování s katolickou církví po rozchodu s ní a josefinismus je obrazem o tom, jak si autor představuje správnou katolickou církev, ovšem včetně vyzdvižení národněcírkevní komponenty, potenciálního to jmenovatele s nacionálním socialismem, s nímž se kniha jinak stýká, zdá se mi, spíš kontextem, v němž byla sepsána a vydána a v němž mohla nacionálněsocialistickému režimu posloužit; po formální stránce pak Winterovo pojednání je místy přímo nuda, velmi podrobně, někdy až na hranici ztráty smyslu, líčící – víc než v podtitulu slibované duchovní dějiny střetů idejí – spory mezi různými veřejně činnými lidmi, jako by se tím reflektovaly autorovy vlastní osobní spory. Že Winterova kniha přesto obsahuje také konceptuálně (nikoli jen faktograficky) cenné věci, dokládá však například ta skutečnost, že Putna (1998: 36) ve svých dějinách české katolické literatury se opírá právě o Wintera, když třídí možné vztahy mezi katolickou církví a sekularizovaným světem. Jinak můžeme nicméně souhlasit s Rakem, že Winterova kniha, respektive její hlavní myšlenka, že josefinismus představoval reformní katolicismus, zůstala v české historiografii bez větší rezonance (srov. Rak 2003: 351).⁴ To je ovšem sotva překvapivé, uvážíme-li, že brzy po vyjití knihy se v české historiografii na dlouhou dobu v té nebo oné podobě stal dominantním marxistický světonázor.⁵ Vyvstává však otázka, zda ona absentující rezonance neodráží také většinové sekulární založení české historiografie (které zmiňuje Rak), případně dokonce obecněji většinové sekulární založení moderní české sebereflexe. To jako by potvrzovala například i ta pozoruhodná skutečnost, že ani monografie, už popřevratová, Josefa Táborského o Dobrovském jako reformním katolíkovi, v níž autor rozvinul Winterovu myšlenku, téměř 2 3 4 5 Odložilíkovi, který Wintera na jednom místě svého deníku z roku 1937 řadí mezi své „staré známé“ (srov. Odložilík 2002: 706) a který později, už z amerického exilu, také přispěl do sborníku k Winterovým sedmdesátinám (srov. Odložilík 1966), na takovém zhodnocení nejspíš i opravdu záleželo. Podobně se vyjádřil i Gaži (2016: 145), avšak v textu na jiné téma. Už dříve pak týž autor Wintera poněkud publicisticky označil za fašizujícího autora na „pokrokářské části historiografického spektra“, vztáhnuv to „retroaktivně“, leč mylně i na jeho práci o Bolzanovi z první poloviny třicátých let (srov. Gaži 2008: 283–284). To potvrzuje i Cerman (2016: 231nn) a podobně se obecně vyjádřila Tinková (2011: 34). Naopak dosti hojně, jak se zdá, se Winterova kniha cituje jako faktografický zdroj. Srov. Machovec (1964: 176–177) pro explicitní kritiku Wintera, z druhého vydání už vyškrtnutou (srov. Machovec 2004: 246–247), a Haubelt (1986: 26) pro tutéž kritiku, z druhého vydání naopak – a pro autora příznačně – nevyškrtnutou, jen co do dobových frází učesanou (srov. Haubelt 2004: 176–178). Seidlerová (1963: 15–16) píše o Winterově „nevědeckém idealistickém hledisku“. nebyla – pokud vím – recenzována.⁶ K tomu se ještě přidává to, že také katolicky založená historiografie má s Winterem spíš potíž, protože ten se rozchází s „oficiálněkatolickým“, v podstatě negativním viděním josefinismu.⁷ Jak není snadné Wintera zařadit, pak implicite ukazuje Tinková (2008: 22), když poněkud rozpačitě poznamenává, že částečně ho, chápajícího podle ní osvícenství jako „zduchovnělou, interiorizovanou podobu katolictví“, lze počítat k „strakošovsko-pekařovské“ „filokatolické“ interpretační linii českého národního obrození, která ovšem naopak osvícenství vidí jako podnět jen negativní. Dalo se a dá se ovšem proti Winterovi argumentovat i věcně a poukázat například s Macůrkem na to, že jeho pojetí josefinismu je prostě příliš úzké (srov. Macůrek 1963).⁸ S tím možná souvisí i to, že s určitou pozitivní recepcí Wintera se setkáváme na „historiografických periferiích“, periferních v dvojím smyslu: profesním a ideovém.⁹ Jeden takový příklad, který zmiňuje Cerman (2016: 233–234), je dvoudílná práce evangelického teologa Jana Milíče Lochmana o náboženském myšlení českého obrození, v níž Lochman ve shodě s Winterem obecně chápe josefinismus jako úsilí o reformu církve a konkrétně u Dobrovského má náboženský reformismus za Dobrovského životní cíl (srov. Lochman 1952; 1964). Není jistě náhodné, že Winterovu interpretaci josefinismu, nesouladnou s interpretací „oficiálněkatolickou“, pak přijímají, jak upozornil Nešpor (2005: 172), i další protestantští autoři, navíc „profesně periferní“, ať už Wintera výslovně zmiňujíce (srov. Medek 1982: 98) či nikoli (srov. Melmuková-Šašecí 2013: 23–32). Zajímavější je však jiný příklad, který rovněž zmiňuje Cerman (2016: 232– 233), totiž text Jana Patočky, profesně – jak všeobecně známo – filozofa a ideově fenomenologa, z roku 1958 o Bernardu Bolzanovi (Patočka 1958). V něm Patočka přebírá Winterovo vymezení josefinismu,¹⁰ ale toto mu slouží jen jako 6 Je mi známa jen jedna krátká zpráva (Pospíšil 2008). – Nověji cituje Winterovu myšlenku například i Horský (2009: 171), ovšem jako dílčí kamínek do spíš experimentální argumentační mozaiky. 7 Srov. „umírněný“ Zlámal (1971: 62–63) a „radikální“ Malý (2003: 26), který přitom však, jak s jistým překvapením poznamenal Svoboda (2015: 59), oceňuje faktografické bohatství Winterovy práce. Zuber Winterovi věcně vytýkal jistý chvat a obecně tematickou omezenost (srov. Zuber 1987: 3; 2003: 304, pozn. 651). 8 Nověji nazval Cerman (2013: 717) Winterův výklad „značně reduktivní“. Nešpor (2006: 201) má Winterovo pojetí za sice skutečně úzké, ale přece jen oprávněné vzhledem k fundamentální roli, kterou podle něho v osvícenství hrálo náboženství. Naopak Šebestík (1965) považoval Winterovo líčení za dostatečně široce kontextualizované. 9 Ostatně i výše zmíněnou práci Táborského, rozvíjející Wintera, lze cum grano salis mít za vyrůstající z ideové „periferie“ (ale ovšem ne profesní), byvší původně disertací na pražské Husitské teologické fakultě. 10 Tvrzení, že Patočka Winterovo pojetí označuje za mylné (Cerman 2016: 233), je mylné. Naopak pravda je, že Patočkův historický úvod o josefinismu (ne však celý jeho text!) je 215 Vykypěl 216 Vykypěl jakési historické pozadí pro pojednání o Bolzanově místě v dějinách myšlení obecně a v českých zemích zvláště. Tento Patočkův text je vlastně první náběh k pozdější stylizaci Bolzana jako jakési alternativy k jungmannovskému programu českého národního obrození. Neměl-li Patočka bolzanovské téma vůbec od Wintera (nebo vedle Husserla i od Wintera), můžeme každopádně v této stylizaci spatřovat vedle shody v pojetí josefinismu další styčný bod nebo spřízněnost s Winterem: také on pojímá Bolzana jako určitou pozitivní ideu pro současnost či budoucnost, ale nezakotvenou příliš historicky, případně vůbec utopickou.¹¹ Kruh se pak uzavře, když německý historik Ernst Nittner formuluje linii Bolzano – Rádl – Patočka jako alternativu k českému národněpolitickému programu (srov. Nittner 1987). Kruh se tím uzavřel proto, že Nittner je někdejší člen mládežnického spolku Staffelstein, který Winter mezi válkami vedl, k Winterovi se s úctou hlásí jak ve svém textu z roku 1987, tak i obecně,¹² a v roce 1938 napsal disertaci o Bolzanově vlivu na Havlíčka, zasazen do dobově předepsaných marxistických linií, jak píše Cerman (l.c.); nicméně celý tento úvod působí vzhledem ke zbytku textu jaksi neorganicky přilepeně. Tím se ovšem otevírá jiné – jak široké tak složité – téma, totiž Patočkův vztah k socialismu, jehož důkladnějšímu – nejen konceptuálnímu, ale i historickému – pojednání se patočkologové, pokud se nepletu, spíš vyhýbají. Více autorů sice naznačuje, že onen vztah byl v jádře nikoli nevstřícný (srov. Blecha 1997: 97–106, 147–150; Doležal 1998; Škabraha 2007; Homolka 2012: 35–38), mám ale pocit, že ona vstřícnost se svou kabinetností značně podobala analogické vstřícnosti Heideggerově. Zmíněná neorganická „přilepenost“ oné pasáže o josefinismu však, zdá se, ukazuje spíše na to, že Patočka jednal „pod tlakem doby“ a po velkém útlumu počátku padesátých let „ideologicky opatrně“, jak to formuluje Blecha (2014: 420); je to vysvětlení sice prozaičtější, ale o to pochopitelnější, zvláště uvážíme-li, že měl dospívající děti a i nedlouho poté, v roce 1960, se jeho syn dostal do křížku s StB a Patočka byl při výslechu nucen obhajovat se, že „od r. 1950 je stoupencem směru materialistického“ (srov. Blažek 2017: 57). 11 O Bolzanovi jako Winterově „Leitstern“ srov. Lut (2016: 218nn, 407nn). K Patočkovu Bolzanovi srov. Patočka (2006, 1: 191–200, 293–305, 307–311, 336, 2: 168, 230–231) a nejnověji Andreanský (2014) a Konůpka (2017: zejm. 81–86, 103–110). Pro onu „historickou nezakotvenost“ je v Patočkově případě ostatně patrně příznačné, že se domníval, že objevil „Bolzana jako myslitele našeho obrození a anticipátora moderní problematiky národa“ (Patočka 2001: 198): zatímco s druhou – v jádře nehistoriografickou – částí bychom snad mohli souhlasit (byť, jak upozornili Kohák 1989: 110 a Marek 1998: 65, jeho dichotomie, personifikovaně vyjádřeno, Bolzano vs. Jungmann vlastně vystřídala starší Masarykovu dichotomii Dobrovský vs. Jungmann), vypadá první část, jako by Patočka o Bolzanovi skutečně – slovy Václava Černého – „včera uslyšel poprvé“ (Černý 1978–1980: 798) a jako by skutečně historii dost neznal, jak prý se nedlouho před smrtí přiznal, dodav, „že by rád s historiky hovořil“ (Hanzal 1993). Jinak by ovšem Patočkovo objevitelské domnění mohlo svědčit pro to, že Bolzana skutečně neměl od Wintera nebo alespoň ne z jeho první bolzanovské knihy, kde je – přinejmenším v Kalistových poznámkách k českému překladu – o věci celkem obsáhlá řeč (srov. Winter 1935). Konůpka (2017: 102) vyslovil domněnku, že Patočku při formulaci Bolzana jako součásti českého národního obrození či jedné z jeho faset ovlivnil Lochman (1964), přiznávaje nicméně, že prokázat přímý vliv zde nelze, což zřejmě skutečně nelze. 12 Srov. Kuderna – Nittner (1982), Schmid-Egger – Nittner (1983). tematicky zjevně inspirovanou Winterem (srov. Ohlbaum 1980: 11) a zřejmě ještě nesenou snahou o česko-německé dorozumění, přibližně v duchu meziválečného Wintera.¹³ Ale mezi tím a rokem 1987 se uděje mnohé: ještě roku 1938 se Nittner stane členem NSDAP,¹⁴ za války bude u Waffen SS,¹⁵ které prý později líčil jako normální vojsko,¹⁶ a po válce se angažuje v sudetoněmeckých organizacích, a to také historikovou obhajobou „sudetoněmecké věci“,¹⁷ „hloubkově“ ovšem zjevně motivován apologeticky vzhledem k válečným koncům sudetoněmeckého hnutí obecně a sebe sama konkrétně. Tak se pak stane, že Nittnerovým textem z roku 1987 se už ocitáme ve značně jiném, ve dvou ohledech posunutém kontextu. Zaprvé Nittner posouvá Patočku pozoruhodně podobně jako Petr Pithart, jeden z Patočkových českých napodobovatelů:¹⁸ zatímco Patočka sice pojímá Bolzana jako jakousi alternativu k Jungmannovi, ale jen opatrně jako alternativu v jistém smyslu komplementární (či dokonce popperovsky falzifikační, jak se vyjádřil Křen 2013: 111), Nittner a Pithart už pracují s Bolzanem jako tou lepší, ale v konkurenci s průbojnějšími jungmannovci bohužel neuskutečněnou možností. Zadruhé Nittner – opět podobně jako Pithart – používá onu domnělou alternativní linii jako nástroj zásadní kritiky české a československé politické praxe (a pozoruhodně, ale v sudetoněmeckém kontextu očekávatelně, řadí na negativní stranu například i Palackého, kterého naopak Patočka má za pokus o pozitivní syntézu obou „alternativ“). Jako svého druhu tečku nakonec zmiňme, že sám Winter paralelně formuloval obdobu Patočkovy-Pithartovy-Nittnerovy české obrozenské dichotomie, protiklad mezi romantickým nacionalismem, ztělesněným Jungmannem, a novohumanistickým liberalismem, ztělesněným Bolzanem,¹⁹ a navíc, což je 13 Srov. Nittner (1938). Oficiálně práci vedl Wilhelm Wostry (srov. Výborná 1965: 102), fakticky Winter (srov. Nittner 1956: 425, pozn. 1). Práce mi nebyla dostupná, o jejím obsahu soudím na základě referátu (srov. Žáčková 2006: 94–95). 14 Do NSDAP byl údajně převeden jako člen Sudetoněmecké strany (SdP), jímž se stal jako člen Německé křesťanskosociální lidové strany po jejím splynutí s SdP v březnu 1938 (srov. Ohlbaum 1980: 14). 15 K SS se prý dal s nadšením (srov. http://protest-muenchen.sub-bavaria.de/artikel/ 609#fn2). Každopádně i „oficiální“ životopis tvrdí, že se k vojenské službě přihlásil jako dobrovolník (srov. Ohlbaum 1980: 14). 16 Srov. Hahnová – Hahn (2002: 162). 17 Srov. zástupně například Nittner (1984), v „populárně-kompendiální“ verzi pak Nittner (1988), jehož název Tausend Jahre deutsch-tschechische Nachbarschat jako by odkazoval k Winterovi (srov. Winter 1938), ale obsah je v zásadě běžně poválečně-sudetoněmeckoaktivistický (srov. Hahnová – Hahn 2002: 162–170). 18 Srov. Pithart (1978–1980; 1995; 2015: 383–384) a také Podiven (2003: 66–68), Hála (1997; 2007) a Konůpka (2017: zejm. 129–139). Ke konceptu Patočkových napodobovatelů srov. Rezek (2011: 184, 206). 19 Srov. Winter (1968: zejm. 53–54, 64, 116–117, 173; 1983a: 216) a v náznaku ostatně už dříve Winter (1933: 102; 1935: 80). 217 Vykypěl 218 Vykypěl ještě zajímavější, k ní také přidal něco jako její německou verzi, totiž protiklad Bernard Bolzano contra Friedrich Schlegel;²⁰ přitom se blíží spíše Pithartovu-Nittnerovu chápaní Bolzanova a Jungmannova konceptu národa jako dvou skutečných konkurenčních alternativ, z nichž se prosadila druhá, důraznější. Že Winter nezmiňuje Patočku nebo Pitharta (o Nittnerovi, jehož text vyšel už po jeho smrti, nemluvě) a Patočka nebo Pithart nezmiňují Wintera, pochopíme dobře, uvážíme-li tehdejší disidentské postavení Patočky a Pitharta v prvním případě a výše (pozn. 11) už zmíněnou ahistoričnost v druhém případě; o něco pozoruhodnější pak je, že Wintera necituje ani Nittner.²¹ Abychom tento oddíl o skutečném či domnělém reformním katolicismu uzavřeli trochu spekulativně, zmiňme nakonec ještě bystrou, byť u katolíka ne zcela nestrannou poznámku, kterou čteme u Kalisty, totiž, že ve Winterově zájmu o Bolzanovo úsilí o reformu katolické církve je třeba vidět kořen jeho pozdějšího selhání – jeho příklonu k nacismu (srov. Kalista 1996: 677). Je jistě pozoruhodné, že obecná myšlenka, že člověk se stane snáze nacistou – nebo případně komunistou –, když se odstraní církevně-institucionální rámec,²² se ve Winterově případě, jak se zdá, skutečně potvrzuje prameny, které k tomuto 20 Srov. Winter (1968: 78; 1977). 21 Zajímavá je konečně, píšeme-li o Winterovi a o Patočkovi, také zmínka o Patočkovi ve Winterových pamětech (kterou nesouvisle a bez komentáře, zato ale v podtextu zjevně co kvazivýmluvný důkaz, že, horribile dictu, ani tak osvícený duch jako Patočka se neubránil nesnášenlivosti, Čechům nejspíš jaksi vrozené, cituje i Nittner 1987: 17–18): Winter (1981: 100) píše, že v lednu 1938 prý Patočka vehementně protestoval proti tomu, že Němec Winter byl vyslán do Paříže na jistou významnou konferenci jako zástupce ČSR a ještě tam přednášel německy, ačkoli státním jazykem ČSR je českoslovenština. Je těžko rozhodnout, zda se jedná o nějakou Winterovu konfúzi (podobnou té s Bohdanem Chudobou, o níž bude ještě řeč níže, srov. 3.1.) či dokonce o pozdní konjunkturalistickou stylizaci u vědomí, že Patočka představoval v době vydání pamětí už protirežimní postavu, anebo byl Patočka v mládí skutečně jaksi méně tolerantní a více ofenzivní, zvláště pak v roce 1938, co do česko-německých vztahů zvláště pohnutém (kterýžto rok možná Patočkovi už dal zapomenout na česko-německou spolupráci na půdě Cercle philosophique de Prague, institucionálně důsledně česko-německého). Odpověď na to by asi dal jen důkladný a více historiografický než filozofický životopis Patočkův, kterého, ač je to velká škoda, dosud není. Nicméně vehementní úředně-oficiální argumentace, s níž Patočka údajně vystoupil proti Winterovi, nápadně připomíná podobně úředněoficiální argumentaci, které Patočka užil přibližně ve stejné době proti Leopoldu Silbersteinovi a jeho kritice Heideggera (v níž Silberstein mezi jiným pěkně poukazoval na slovotvorněkutilský ráz Heideggerovy filozofie; srov. Silberstein 1937: 18), označivše to za nevěcnost a Silbersteinův soukromý názor, v jejichž sousedství by neměla být propagována česká myšlenka (srov. Patočka 1937). Polišenský (2001: 293) vzpomíná, že Patočka prý „dovedl vybouchnout“, kde to nikdo nečekal a kde pro to nebyl ani zjevný důvod; jestli je to pravda, možná, že to tak bylo i v onom lednu 1938, zmiňovaném Winterem. 22 Srov. k tomu v podobném duchu i poznámky někdejšího Winterova univerzitního asistenta Hubera (srov. Huber 1960: 19–20). bodu uvádí Lut (2016: 265–266).²³ Podobně, ale bez odvolávky na Kalistu, se ostatně vyjadřují Bastl, Hanuš a Vévoda, když kladou otázku po souvislosti mezi Winterovým ceněním centralisticko-etatistického prosazování reformního katolicismu a jeho snadným etablováním v etatisticko-restriktivních režimech (srov. Bastl et al. 2000: 64). 2. Tisíc let dvou národů 2.1. Jiné napínavé téma představuje Winterův vztah k českému prostředí. Důkladnější pojednání o tom by bylo užitečné, protože jak Winterův pohled na Čechy, tak česká recepce jeho díla instruktivně odrážejí pestré proměny německo-českých vztahů ve 20. století. Lutová tomuto tématu věnovala pouze roztroušené náznaky (srov. Lut 2016 passim). Několik poznámek najdeme u Němce (srov. Němec 2001: 173–175, 192–195; 2008a: 632–633, 668–669; 2008b; 2017: zejm. 126–129, 135–136, 227–231). Veverková (2006) psala o Winterově pojetí české reformace. Něco se dočteme také v pamětech výše zmíněného Zdeňka Kalisty (srov. Kalista 1996), který byl s Winterem původně spřátelen a dokonce přeložil jeho knihu o Bolzanovi, přičemž, jak píše v poznámce k překladu, s autorem „spolupracoval v dokonale porozumivém přátelství“ (srov. Winter 1935: 231), později však k němu zaujal odstup.²⁴ Kyncl (2008) se stručně dotkl důležitého tématu poválečného mlčení v komunistickém Československu o Winterově nacistické minulosti,²⁵ o němž by se rovněž vyplatilo pojednat blíže a zasadit je do širšího kontextu ne bezproblémových vztahů mezi Československem a NDR, jak je vylíčil Zimmermann (2010). O jedné pozoruhodné – ovšem neveřejné – výjimce z tohoto mlčení ve zprávě historika Václava Vojtíška z roku 1966 o meziválečných pražských německých historicích pojednal Hruza (2009: 102–103). 23 Je ovšem rozdíl mezi reformováním v církevním rámci a reformováním církevní rámec překračujícím. Že Winterův Leitstern Bolzano patří k druhé eventualitě, bylo v době Bolzanově i Kalistově zřejmé; dnes to už tolik zřejmé není (srov. Skalický 2006). 24 Po téměř třiceti letech nicméně Winter a Kalista v jistém smyslu navázali na staré přátelství, když Winter Kalistu v roce 1963 pozval na barokologickou konferenci pořádanou v Berlíně (srov. Ferklová 2001: 10; 2003: 30). Takové pozvání jistě vyžadovalo od Wintera jistou dávku odvahy, uvážíme-li, že Kalista, jak známo, strávil padesátá léta zavřený jako politický vězeň. Kalista pak zase přispěl do sborníku k Winterovým sedmdesátinám (srov. Kalista 1966). 25 Srov. k tomu na jednom příkladě i Němec (2017: 16, 306). – Ještě v roce 1948 se v knize s předmluvou datovanou v září 1947 píše, že Winter „za německé okupace zastínil svou lepší minulost přechodem k nacismu“ (Říčan 1948: 403). Potom už nacházíme jen diskrétní náznaky na periferii nebo pak v exilu (srov. Zlámal 1972: 99; Schwarzenberg 2007: 791), případně eufemizace (srov. Seidlerová 1963: 16). Jediná otevřenější zmínka je ke čtení vlastně také na periferii, totiž v druhém díle prvního vydání Kutnarových a Markových dějin českého dějepisectví, staženém z prodeje (srov. Kutnar 1978: 450). 219 Vykypěl 220 Vykypěl Snad nejvýznamnější Winterův příspěvek k česko-německému tématu představuje jeho kniha Tausend Jahre Geisteskampf im Sudetenraum z roku 1938 (Winter 1938). O obsahu této pozoruhodné knihy nověji pojednala Lutová, avšak zejména z hlediska náboženských dějin (srov. Lut 2016: 201–207). Zajímavé by bylo pojednat také právě o české recepci Winterovy knihy, jejíž podtitul ostatně zní Das religiöse Ringen zweier Völker a jejíž český překlad – s předmluvou autora a téměř symbolickým věnováním Josefu Pekařovi – vyšel nedlouho po německém vydání (srov. Winter 1940). Dobová diskuse jak o německém, tak o českém vydání byla intenzivní.²⁶ 2.2. Pokud jde o německé vydání z roku 1938, vím o třinácti recenzích z pera českých autorů. Čeští katoličtí autoři napsali pět recenzí. V krátké noticce v brněnské „oficiálněkatolické“ intelektuální revue Hlídka zhodnotil „katolicky apologetický“ církevní historik Augustin Alois Neumann (1891–1948) Winterovu knihu vcelku pozitivně, a to jak z českého, tak z katolického hlediska.²⁷ Ještě kratší noticka vyšla v časopise Praporec, jehož podtitul zněl Sborník pro náboženskou kulturu a který vydávali břevnovští benediktini: autor podepsaný šifrou nč. ocenil, že duchovní dějiny Čech byly konečně sepsány s národním i konfesním porozuměním, poznamenal však zároveň, že kniha je poněkud nevyvážená a některé partie byly pojednány příliš stručně.²⁸ K této poznámce, s níž je třeba souhlasit, dodejme, že to, že jeho kniha je ve svém členění poněkud nevyvážená, přiznává v předmluvě i Winter sám a vysvětluje to tím, že kniha vznikla z přednášek na filozofické fakultě pražské Německé univerzity (srov. Winter 1938: 8). V novotomistickém časopise Filosofická revue, vydávaném olomouckými dominikány, uveřejnil autor podepsaný jako Echo poměrně podrobnou zprávu, v níž mezi jiným vyjádřil mínění, že kniha sice nepojednává o náboženských dějinách příliš důkladně, ale místy přece jen inovativně a že autor se snaží o národní i konfesní objektivitu, byť stojí na německém stanovisku.²⁹ V „integrálněkatolickém“ časopise Řád publikoval recenzi Jan Čeřovský (1913–1980), v letech 1932–1943 břevnovský benediktin fr. Augustin, později historik a archivář; byl 26 Srov. Jonášová-Hájková (1951: 228) a také Němec (2001: 174; 2008a: 647–650). Jsou-li v následujícím autorské šifry identifikovány bez komentáře, jsou identifikovány podle Jonášové-Hájkové. 27 Srov. A. Neumann in Hlídka 56, 1939, s. 56–57 [č. 2 z 28. 2. 1939]. V Hlídce vyšel kromě toho už v předchozím roce krátký anonymní referát o tom, jak Winter ve své knize líčí barokní epochu v českých zemích (srov. Náboženské pozadí českého baroka. Hlídka 55, 1938, s. 230–231 [č. 7 z 31. 7. 1938]). Na konci referátu se přitom v závorkách poněkud konfúzně odkazuje na Novákovu recenzi knihy v Lidových novinách (o níž viz níže), jako by otištěný text pocházel od Nováka. 28 Srov. nč. in Praporec 1, 1939 [1939–1940], s. (4) [sic!] [č. 1 z 25. 8. 1939]. 29 Srov. Echo in Filosofická revue 11, 1939, s. 95–96 [č. 2 z dubna 1939]. téhož názoru jako už jmenovaní autoři: kniha je sice napsána z německého stanoviska, ale se snahou o spravedlivost vůči českému národu.³⁰ Konečně také „integrálněkatolický“ publicista Ladislav Jehlička (1916–1996) hodnotil v jiném „integrálněkatolickém“ časopise, týdeníku Obnova, Winterovu knihu pozitivně, přičemž u aktivního katolického polemika Jehličky nepřekvapí, že vyzdvihl zejména to, že kniha jednak není psána apologeticky, nýbrž věcně, jednak že cílí k zvnitřnění křesťanství a k národnímu dorozumění;³¹ ostatně úsilí o zvnitřnění a obrodu katolicismu Jehlička u skupiny kolem Wintera ocenil v Obnově už dříve (srov. Jehlička 1938)³² a naopak o dorozumění se podle jeho pozdějších slov snažili i lidé kolem Obnovy.³³ Jak můžeme vidět, Winterovu knihu ocenili jak „alternativní“, tak „oficiální“ katoličtí intelektuálové. Zjevně v jeho knize, která ve skutečnosti přinášela aktualizující zdůraznění reformních proudů a národněcírkevních myšlenek, nerozpoznali výraz autorova vnitřního rozchodu s katolickou církví – výraz toho, že byl s církví tehdy už vnitřně „hotov“ (Lut 2016: 205). Spekulovali bychom nicméně příliš, kdybychom řekli, že je otázka, jak pozorně Wintera čeští recenzenti číst chtěli (s jakým skutečným zájmem vzali knihu do ruky) a jak důkladně ji číst mohli (jakými „němčinářskými“ schopnostmi disponovali). Že se Winter s církví vnitřně rozešel už v roce 1938, nepoznali ovšem ani členové Winterova Staffelsteinu, pro které jeho pozdější 30 Srov. A. Č. [= A. Čeřovský]: Náboženské dějiny české. Řád 5, 1939 [1938–1939], s. 124–126 [č. 2 z 4. 2. 1939]. Zmínky hodno je, že Řád o Winterovi v podobném duchu referoval už dříve. V prvním čísle třetího ročníku (1936) nejdříve zpráva od literárního kritika a esejisty Timothea Vodičky o nově založeném časopise Volk und Glaube, vydávaném Winterem a jeho spolupracovníky v německém katolickém mládežnickém hnutí, zmiňuje také Winterův programový článek a časopis vítá jako kongruentní s úsilím spolupracovníků Řádu o obnovu národa skrze obnovu náboženskou (srov. tv [= T. Vodička]: Nová revue německých katolíků. Řád 3, 1936, s. 66). Ve třetím čísle téhož ročníku pak vycházejí jednak text samotného Wintera o česko-německém dorozumění, přeložený z rukopisu právě Vodičkou (srov. Winter 1936), jednak v rubrice Poznámky anonymní – nejspíš z Vodičkova pera pocházející – stručný Winterův medailon, v němž se pochvalně píše o Winterovi obecně a o jeho pracích na téma katolického osvícenství, vyznačujících se „způsobem ryzí objektivity“, zvláště (srov. Eduard Winter […]. Řád 3, 1936, s. 204). 31 Srov. L. Jehlička: Tisíc let církevních dějin v českých zemích. Obnova 2, 1938, č. 32, 6. 8. 1938, s. 6. 32 Jehlička v tomto svém dřívějším textu také vede paralelu mezi snahami Winterova kruhu a kruhu kolem Obnovy, říkaje vlastně totéž co Vodička v roce 1936 v Řádu (srov. výše pozn. 30), což nepřekvapí, protože Řád a Obnova byly, jak se později Jehlička (2010: 260) vyjádřil, spojité nádoby. V každém případě je to, poznamenejme, téma, které by stálo za bližší pojednání (jen naznačili je Sladek 1974: 197 a Šebek 2016: 378–379). 33 Srov. Jehlička (2010: 84–85) explicite o Slovácích a implicite o Němcích. – Jehličku a Wintera pak, nevědomky, pojí ještě jedna společná zkušenost, totiž zkušenost s hierarchickou necitlivostí – ať už skutečnou či domnělou – pražského arcibiskupa kardinála Kašpara, jdoucí právě proti oné snaze o zvnitřnění a obrodu; Jehlička ji jen s nechutí pozoroval (srov. Jehlička 2010: 45–46), Winter ji pocítil přímo (srov. Lut 2016: 267–275). 221 Vykypěl 222 Vykypěl vývoj představoval nemalé překvapení (srov. Lut 2016: 262, 267). Pozoruhodné je, že, jak se zdá, jediný, kdo v tomto ohledu měl tušení, byl Karl Hilgenreiner, Winterův starší profesorský kolega na teologické fakultě pražské Německé univerzity, ale ovšem také soupeř a názorový protichůdce,³⁴ který ve své recenzi Winterovy knihy napsal, že každý pozorný čtenář si všimne, že Winterovo srdce patří reformám a reformátorům (srov. Hilgenreiner 1938: 165); je otázka, zda si toho Hilgenreiner jako jediný pozorný čtenář všiml proto, že snad mohl Wintera poznat důvěrněji než ostatní včetně staffelsteinerů.³⁵ 34 O vztahu mezi Winterem a Hilgenreinerem srov. Lut (2016: 165nn). 35 K této části o katolické recepci Winterovy knihy ještě dodejme, že zajímavá je poznámka k recenzi vyšlé v Praporci, kterou čteme v dopise katolického básníka Jana Zahradníčka výše (pozn. 30) už zmíněnému Timotheu Vodičkovi, tehdy redaktoru Praporce, z 20. 9. 1939: Zahradníček chválí první číslo revue, že „dopadlo dobře“, připojuje jen několik menších výtek a zmiňuje mezi nimi i to, že jeho osobně irituje příliš pozitivní referát o Winterově knize (srov. Trojková – Jirsa 2017: 13). Bohužel své mínění blíže nerozvedl. Když budeme trochu spekulovat, můžeme nejdřív říct, že se zdá málo pravděpodobné, že Zahradníček sám recenzovanou knihu četl, a nespokojenost, vyjádřená v jeho dopise, že recenze byla příliš pozitivní, je třeba vztáhnout spíše na osobu autora než na knihu. Pak vyvstává otázka, zda máme Zahradníčkovu iritaci číst takříkajíc „národně“, anebo „katolicky“, tedy zda Zahradníčka iritoval Winter jako Němec, případně jako domnělý německý nacionalista, anebo Winter jako představitel nonkonformních názorů na církev. Druhá, „katolická“ možnost se na první pohled jeví jako o něco pravděpodobnější. Překladatel Winterovy bolzanovské monografie (Winter 1933), Zdeněk Kalista, píše ve svých pamětech, že české vydání Winterovy knihy (Winter 1935) bylo po zákulisní kritice ze strany konzervativních katolických kruhů staženo z distribuce, přičemž vyslovuje domněnku, že kritika pocházela od dominikánů (srov. Kalista 1996: 376). Zahradníček mohl o této kritice vědět, zvláště když kniha vyšla v edici časopisu Akord, do něhož přispíval, a mohl s ní i souhlasit, zvláště když byl s olomouckými dominikány ve styku (srov. např. Trávníček 1995–2000, 1: 77, 90, 152, 314). Tuto druhou možnost by navíc případně posiloval i poněkud nejasný dodatek k Zahradníčkovu vyjádření o oné recenzi: „krom toho posvěcení lotra poťouchlého“; vztáhneme-li tuto výpověď na Wintera, pak by jí bylo možno rozumět přibližně tak, že Zahradníček mínil, že příliš pozitivní recenzí se Winterovým neortodoxním názorům na Bolzana i jiným dostalo v jistém smyslu schválení. Na druhou stranu ale musíme zmínit, že oba časopisy, které olomoučtí dominikáni vydávali, psaly o Winterově bolzanovské knize pozitivně: v revue Na hlubinu (10, 1935, s. 656) byla kniha přivítána a vřele doporučena; Filosofická revue (8, 1936, s. 46–47) sice upozornila na to, že Bolzanovy názory jsou teologicky i filozoficky problematické a „po této stránce obnova studia Bolzanova neprospívá mnoho“, ale jinak knihu také co nejvřeleji doporučila. Také brněnská Hlídka (52, 1935, s. 508–510) upozornila „na povážlivé odchylky od katolické nauky“ u Bolzana, ale přímo se proti knize nevyslovila. – Ještě jiné, ovšem podružnější, téma k důvtipnému spekulování je otázka, kdo byl nč. recenze v Praporci. Dva veřejně činní nositelé jmen s iniciálami n a č, Norbert Čapek, hlava českých unitářů, a Norbert Černý, vlastivědný pracovník a pedagog, měli s milieu časopisu sotva co společného. Varianta příliš detektivní je domněnka, že šlo o Timothea Vodičku, který o Winterovi psal jinde (srov. výše pozn. 30): když byl členem břevnovské benediktinské komunity a redaktorem Praporce, nosil řádové jméno Vavřinec, takže z řádového jména dostaneme n a z příjmení č. Jinou možností je, že autorem byl básník Václav Renč (Vopravil 1973: 218, 1124 ani LČL 3/2: 1233 sice nč. jako Renčovu autorskou šifru nezaznamenávají, ale Německé vydání recenzovali také čeští protestantští autoři. Bojovný evangelický historik a husitolog František Michálek Bartoš (1889–1972), který už dříve Wintera nazval „sympatickým nástupcem neblaze proslulého A. Naegla“ (Bartoš 1935), zdůraznil v („hradních“ a legionářských) novinách Národní osvobození, že autor, ač Němec a katolík, je spravedlivý jak vůči reformaci, tak vůči českému národu, i když německý podíl na duchovní práci v českých zemích místy trochu zveličuje; jeho kniha představuje úctyhodný pokus o národní i konfesní dorozumění.³⁶ Ve svých pozdějších vzpomínkách Bartoš zmiňuje, že byl s Winterem v přátelských vztazích a že ho Winter v roce 1937 v jednom časopiseckém článku „velmi sympaticky portrétoval“ (srov. Bartoš 1970: 74). Evangelický teolog Josef Lukl Hromádka (1889–1969) v časopise Křesťanská revue, sice ne deklarovaně, zato fakticky evangelickém, ocenil, že Němec a katolík Winter byl ve svém výkladu k Čechům a protestantům spravedlivý.³⁷ Už dříve Hromádka obsáhle a obdivně referoval o Winterově německé knize o Bolzanovi (Winter 1933), uzavřev svůj referát přesvědčením, že Winterova kniha je výzvou k národnímu dorozumění (srov. Hromádka 1933). Ve svých vzpomínkách Winter pak Hromádku nazval „starým přítelem“ (srov. Winter 1981: 70, 1994: 84) a tvrdil dokonce, že s ním už v roce 1932 diskutoval o tematice své budoucí knihy o náboženských dějinách českých zemí (srov. Winter 1983b: 406). Nicméně v dubnu 1937, rok před vyjitím Tausend Jahre Geisteskampf, Winter a Hromádka veřejně debatovali o kulturní spolupráci mezi Čechy a Němci Martin C. Putna mi laskavě sdělil, že Renč ji užíval; případně je detektivně možné, že v Praporci došlo k tiskové chybě nč. místo rč., u Vopravila a v LČL pro Renče zaznamenaného): téma knihy sice na první pohled stojí mimo Renčův zájem, ale právě tehdy Renč psal i historicko-časovou publicistiku; na druhou stranu nám přijde, že styl recenze je na Renče příliš střízlivě-neesejistický. Nakonec je ale asi nejpravděpodobnější, že nč. byl Jan Augustin Čeřovský, který Winterovu knihu recenzoval v Řádu (srov. výše pozn. 30): obě recenze sice nevykazují nějaké podstatné shody, ale Čeřovský byl tehdy také břevnovským benediktinem. – Na úplný konec této katolické pasáže ještě zmiňme, že Anastáz Opasek zmínil na jednom místě, že staroříšský Josef Florian prý „prohlásil knihu německého profesora teologie Wintra, který se později přihlásil k nacismu a pak ke komunismu, za bludařskou“ (srov. Elšíková 2005: 80). Bohužel neupřesnil, kterou knihu myslel, ale můžeme se snad domnívat, že Opasek, někdejší vydavatel Praporce, myslel právě Winterovy Tausend Jahre Geisteskampf. Je-li tomu tak a nepochází-li toto prohlášení až z doby po Winterově rozchodu s církví, dosvědčuje, jak se zdá, Florianův ortodoxní názor i ostré vidění toho, co jiní neviděli (nebo alespoň nevyjádřili), na jedné konkrétní jednotlivosti drobně, leč zajímavě Florianovu solitérní pozici mezi oficiálními i integrálními katolíky. 36 Srov. F. M. Bartoš: Tisíc let duchovního zápasu v českých zemích. Národní osvobození 15, 1938, č. 137, 12. 6. 1938, s. 6. Pikantní je, že Bartoš sám ke konfesní stránce onoho dorozumění svou recenzí, obsahující výpady proti českým katolíkům, nepřispěl. 37 Srov. J. L. Hromádka: Z deníku čtenářova. Křesťanská revue 12, 1939 [1938–1939], s. 55–57 [č. 2 z 15. 12. 1938]. Je zajímavé, že také Hromádkova recenze obsahovala výpady proti českým katolíkům. 223 Vykypěl 224 Vykypěl a jejich diskuse, ač byla podle referátu v časopise Winterova Staffelsteinu vedena v dobré vůli k vzájemnému porozumění, vyjevila značně odlišná stanoviska k otázce česko-německého poměru (srov. H. G. 1937; Němec 2008b: 123). Konečně také šifra -hk. v týdeníku husitské Církve československé Český zápas vyzdvihla, že se Winter snaží o národní dorozumění i konfesní spravedlnost, byť je orientován římskokatolicky a lze s ním v jednotlivostech i nesouhlasit.³⁸ Martin Jan Vochoč (1910–1967), starokatolický kněz a „národněpravicový“ spisovatel, napsal recenzi pro časopis Cesta, nově založený jako platforma sjednocené pravice: ocenil knihu jako obsahově i koncepčně inovativní a vůči konfesním i národním protivníkům spravedlivou.³⁹ Zajímavé je, že Vochoč nadhodil také otázku srovnání Winterova pojednání s pojednáním Konrada Bittnera, kterým zřejmě myslel Bittnerovu dobově kontroverzní a kontroverzně diskutovanou knihu Deutsche und Tschechen (Bittner 1936). Winter a Bittner, kteří oba píšou v jistém smyslu „paralelní dějiny“ Němců a Čechů v českých zemích, se odlišují podle Vochoče v celkovém hodnocení těchto dějin. Můžeme to formulovat přibližně také tak, že Bittner tyto dějiny pojímá jako negativní konkurenci, zatímco Winter zde vidí pozitivní komplementaritu. Pro liberální Lidové noviny napsal dvě krátké zprávy konzervativní autor – literární historik Arne Novák (1880–1939). První zpráva stručně informovala o vyjití a o obsahu knihy,⁴⁰ druhá pak poněkud podrobněji o Winterově pojetí Jana Husa.⁴¹ Novák přitom chválil nestrannost a spravedlivost autorova podání. Stejný evaluativní leitmotiv nacházíme také v dřívějších Novákových textech k Winterově monografii o Bolzanovi: jak v konfesním, tak v národním ohledu je autor podle Nováka spravedlivý a snaží se o porozumění (srov. Novák 1933a, 1933b, 1935). Anonymní recenze vyšla také v nacionalistických novinách Polední list. Winterova kniha je podle ní poctivé a krásné dílo, byť je autor Němec a katolík 38 -hk.: Duchovní zápas v Sudetském prostoru. Český zápas 21, 1938, s. 261 [č. 33 z 18. 8. 1938]. 39 Srov. M. J. Vochoč: Tisíciletí duchovního zápasu (Ke knize Eduarda Wintera). Cesta 1, 1938–1939, s. 254–255 [č. 16 z 2. 9. 1938]. 40 Srov. ne [= A. Novák]: Dějiny náboženského vývoje. Lidové noviny 46, 1938, č. 292, 11. 6. 1938, s. 7. 41 Srov. A. N. [= A. Novák]: Nová podobizna Mistra Jana Husi. Lidové noviny 46, 1938, č. 334, 5. 7. 1938, s. 9. V Lidových novinách pak téhož roku vyšlo ještě několik dalších kratších zpráv o obsahu částí Winterovy knihy (srov. Katolické osvícenství na Moravě. Lidové noviny 46, 1938, č. 428, 26. 8. 1938, s. 2; Milosrdné sestry v Čechách. Lidové noviny 46, 1938, č. 441, 2. 9. 1938, s. 2; Kláštery v českých zemích XVII. a XVIII. století a národnostní poměry v nich […]. Lidové noviny 46, 1938, č. 454, 9. 9. 1938, s. 2); tyto jsou podepsány šifrou ill, kterou užíval Novák (srov. Vopravil 1973: 135, 999; LČL 3/1: 564), nicméně v Novákově bibliografii zaznamenány nejsou (srov. Soupis 1940: 129–134). a byť Čech nemůže s autorem souhlasit ve všem.⁴² Zajímavé je, že recenze také staví Wintera do protikladu ke Karlu Hilgenreinerovi, zmíněnému zde výše, když píše, že Winter „na rozdíl od různých Hilgenreinerů“ věří „v kulturní společenství české vlasti“ a má „kladný poměr k tvůrcům duchovní české historie“. Ovšem spíš než ohlas soupeření mezi Winterem a Hilgenreinerem, rovněž zmíněného zde výše, je to ohlas Hilgenreinerova politického angažmá: v srpnu 1938, kdy recenze vyšla, byl Hilgenreiner senátorem za Henleinovu Sudetoněmeckou stranu a také dříve patřil k nacionálnímu křídlu Německé křesťanskosociální lidové strany, jejíž senátoři a poslanci v březnu 1938 k Henleinovi přešli (srov. Šebek 2016: 325–327, 371–372).⁴³ Paradoxní přitom ovšem je, že předtím Hilgenreiner nepatřil k radikálním nacionálům, ale vystupoval i smírně⁴⁴ a po roce 1938 se brzy dostal do konfliktu s nacistickým režimem a byl nakonec v roce 1944 dokonce internován,⁴⁵ zatímco Winter například v roce 1936 zákulisně vyjednával v Německu proti Čechům⁴⁶ a později zůstal pro nacisty spolehlivý až do samého konce. V celku pozitivní byla i krátká noticka v historickovlastivědném Časopise Společnosti přátel starožitností, jejímž autorem byl Josef Cibulka (1886–1968), kunsthistorik a profesor pro dějiny církevního umění a křesťanskou archeologii na Karlově univerzitě.⁴⁷ Konečně nejpodrobnější byla jiná recenze, která vyšla v odborném časopise: v Českém časopise historickém, a to v posledním, už po Mnichovu vyšlém čísle ročníku 1938. Napsal ji výše už dvakrát zmíněný Zdeněk Kalista (1900–1982), tehdy už profilovaný „národněpravicový“, respektive katolický spisovatel a historik a také vyznávající žák Josefa Pekaře.⁴⁸ Ačkoli Kalista Winterovu knihu vcelku ocenil, Winterovi přesto vytýkal přibližně, že v duchovních dějinách českých zemí přeceňuje roli Němců a nedoceňuje roli Čechů.⁴⁹ Později – už po válce, ve své přednášce na druhém sjezdu československých historiků v říjnu 1947 – pak Kalista Winterovu knihu přímo označil jako „zdánlivě objektivní“ (srov. Kostlán 1993: 265) a podobně kriticky se vyjádřil i ve svých pamětech (srov. Kalista 1996: 452). 42 Srov. Německá kniha o duchovní české historii. Polední list 12, 1938, č. 230, 20. 8. 1938, s. 2. 43 Sladek (1974: 203) později napsal, že většině Čechů tehdy Hilgenreiner, Henlein a Hitler splývali. 44 Srov. např. Konrád (2011: 70). 45 Srov. Míšková (2007: 203–204, 302), Šebek (2016: 416, 418). 46 Srov. Konrád (2011: 81, pozn. 241). 47 Srov. J. Cibulka in Časopis Společnosti přátel starožitností 47, 1939, s. 94 [č. 2 z 15. 6. 1939]. 48 Srov. Z. Kalista in Český časopis historický 44, 1938, s. 561–571. 49 V anketě Lidových novin o nejhodnotnější knihu roku 1938 Kalista Winterovu práci uvedl na třetím místě (srov. Lidové noviny 46, 1938, č. 611, příloha, 4. 12. 1938, s. 4). 225 Vykypěl 226 Vykypěl Obecně je možno říct, že čeští recenzenti Winterovu knihu přijali v zásadě pozitivně, případně – jak zmínil už Němec (2001: 174) – i s jistým překvapením, že v této vzrušené době (tedy v roce 1938) Němec dovede o Češích psát spravedlivě (tak Bartoš, Neumann, Vochoč). Vyvstává ovšem otázka, zda právě druhé řečené nepředstavovalo důvod pro prvně řečené, tedy zda ono pozitivní překvapení nepředstavovalo důvod pozitivního přijetí. V každém případě pak po Mnichovu někteří autoři hodnotili Winterovu knihu navíc jako výraz posledních pokusů o soužití Němců a Čechů (Cibulka, Kalista). 2.3. České vydání (Winter 1940) vyšlo v zásadně změněné situaci po březnu 1939 a zřízení protektorátu, když zcela svobodná diskuse už v podstatě nebyla možná, a to vnějšně kvůli německé okupaci, která ostřejší kritiku německého autora činila obtížnou, a vnitřně kvůli solidaritě v rámci českého národa, která zase činila obtížným, aby německý autor byl českým recenzentem přijat příliš kladně. Více recenzí tentokrát vyšlo v odborných časopisech. Literární historik František Tichý (1886–1968) vyjádřil v Časopisu Národního musea názor, že kniha vcelku zaslouží českou vděčnost, byť také diskrétně upozornil na absenci zmínky o několika českých příspěvcích k českomoravské duchovní kultuře.⁵⁰ Mnohostranný historik Jaroslav Prokeš (1895–1951) sepsal delší referát o obsahu, případně nejzajímavějších myšlenkách knihy pro Časopis pro dějiny venkova, přičemž chválil autorovo nestranné a spravedlivé stanovisko, ačkoli také připustil, že český autor by více zdůraznil českou roli a jiné než německé vlivy.⁵¹ Komeniolog a historik pedagogiky Josef Hendrich (1888–1950) napsal půlstránkovou zprávu pro Věstník pedagogický s poznámkou, že jiné než německé vlivy v českých zemích zůstaly v knize nezmíněny.⁵² Gymnaziální profesor a regionální historik Josef Lomský (1894–1981) uveřejnil krátkou noticku v pedagogickém časopise Střední škola, v níž poznamenal, že autor píše i o odchylných názorech s noblesou a snahou o porozumění, přičemž uzavřel mnohoznačnou větou, že nad knihou se rozprostírá jemný závoj stesku.⁵³ 50 Srov. F. Tichý in Časopis Národního musea, oddíl duchovědný 114, 1940, s. 84–87. 51 Srov. -eš [= J. Prokeš] in Časopis pro dějiny venkova 27, 1940, s. 220–223 [č. 4 z 15. 12. 1940]. Cerman (2016: 220, pozn. 35) vyslovil domněnku (aniž by ji však blíže doložil), že Prokeš byl s Winterem spřátelen. 52 Srov. Hendrich in Věstník pedagogický 18, 1940, s. 288 [č. 8–9 z října-listopadu 1940]. 53 Srov. J. Lomský in Střední škola 21, 1941 [1940–1941], s. 52–53 [č. 1 z 13. 11. 1940]. Podle svědectví jeho bývalých studentů zaujímal Lomský za okupace odvážně vlastenecké postoje (srov. Mikolášek 2013: 27, 30, 33, 74). Dodejme ještě, že jako Zdeněk Kalista v roce 1938 německý originál Winterovy knihy tak i Lomský uvedl její český překlad na třetím místě v anketě Lidových novin o nejzajímavější knihu roku (srov. Lidové noviny 48, 1940, č. 612, příloha, 1. 12. 1938, s. 6). Také protestantský autor, pozdější teolog a duchovní husitské církve, Miloslav Kaňák (1917–1985), který napsal dokonce dvě zprávy, hodnotil Winterovu knihu v jejím českém vydání pozitivně, nezmiňuje přitom její případná negativa, zato však přidávaje jistou konfesní stranickost v tónu a devótnost vůči němectví.⁵⁴ Tři zprávy vyšly v katolických periodikách. V deníku Lidové listy, vydávaném za první republiky lidovou stranou, vyšla anonymní zpráva, v níž se kniha chválí jako objektivní (přičemž je zajímavé, že na podporu tohoto názoru se cituje výše (2.2.) zmíněný J. L. Hromádka), byť nikoli vyčerpávající.⁵⁵ V olomouckém deníku Našinec psal o Winterově knize autor podepsaný šifrou -mir-, což byl zřejmě Karel Mirvald (1904–?), olomoucký středoškolský profesor a autor zeměpisných a cestovatelsko-misionářských knih: konstatuje, že kniha byla sepsána s odvahou a porozuměním a spravedlivě a objektivně jak v národním, tak v konfesním ohledu.⁵⁶ Ve výše (2.2.) už zmíněném pravicově katolickém týdeníku Obnova, od konce roku 1938 pojmenovaném Národní Obnova, uveřejnil historik a žák Josefa Pekaře Josef Hobzek (1908–1989) stručný referát obsahu knihy, v němž také zmínil, že autor je Němec a katolický kněz, který však je dobře obeznámen s českou minulostí a líčí náboženské boje objektivně.⁵⁷ Recenze Winterovy knihy vyšla také v původně národněsocialistickém deníku České slovo: archivář a regionální historik Josef Dostál (1892–1955) knihu ocenil jako první syntézu českých náboženských dějin, naznačil přitom však i možné kritické body, mezi nimi také otázku německých vlivů, skrytou v otázce pojmu západu.⁵⁸ Lidové noviny, nyní sice s podtitulem List Národního souručenství, ale v podstatě či v rámci možností stále s dřívějším liberálním duchem, v nichž vyšlo několik zpráv o německém vydání knihy (srov. výše 2.2.), recenzovaly i český překlad: šifra ft, odkazujíc také na Novákovu zprávu v témže periodiku o německém originále, opakuje, že autor píše objektivně, a zmiňuje nadto jeho vyjádření v přemluvě, že české vydání je výsledkem společné práce překladatele a autora, a proto je třeba hodnotit je také jako vyznání; k tomu pak recenzent – ve zjevné 54 Srov. M. Kaňák in Náboženská revue 12, 1940, s. 316–318 [č. 5 z října 1940]; týž in Český zápas 23, 1940, s. 205 [č. 25 z 20. 6. 1940]. 55 Srov. O české dějiny církevní. Lidové listy 19 (21), 1940, č. 103, 5. 5. 1940, s. 6. 56 Srov. -mir- [= zřejmě K. Mirvald] in Našinec 76, 1940, č. 130, 7. 6. 1940, S. 2. Mirvald v Našinci skutečně publikoval (srov. např. Mirvald 1939 a Deml 1996: 22). Jinak v meziválečné době přispíval do integrálněkatolických časopisů (Rozmach, Stěžeň, Řád) a později do časopisů olomouckých dominikánů (Na hlubinu, Výhledy) a publikoval v katolických nakladatelstvích (Kuncíř, Krystal, Velehrad). 57 Srov. J. Hobzek: Tisíc let duchovního zápasu. Národní Obnova 4, 1940, č. 19, 11. 5. 1940, s. 7. 58 Srov. J. D. [= J. Dostál]: Tisíc let duchovního zápasu. Česká historie po prvé sub specie náboženské myšlenky. České slovo 32, 1940, č. 174, 30. 7. 1940, s. 8. 227 Vykypěl 228 Vykypěl narážce na dobu spolupráci nepřející – dodává, že „jsme za to slovo autorovi hluboce vděčni“.⁵⁹ Šifra t zjevně patřila výše zmíněnému Františku Tichému, autorovi recenze Winterovy knihy v Časopisu Národního musea; na to ukazuje formulační shoda na několika místech obou recenzí a mluví pro to i skutečnost, že o půl roku později Tichý v Lidových novinách publikoval recenzi knihy o evangelických kazatelích na Valašsku, v níž odkazuje na Winterovu práci.⁶⁰ Krátká zpráva se objevila také v tradicionalistickém a vlasteneckém literárním časopise Zvon, v němž literární historik a gymnaziální profesor Vojtěch Zelinka (1890–1963) vyzdvihl autorovo spravedlivé vylíčení ožehavé látky.⁶¹ Konečně uveřejnil výše (2.2.) zmíněný Polední list zprávu také o českém vydání Winterovy knihy. Nejdříve deník anonymně ohlašuje záměr Kuncířova nakladatelství vydat český překlad, po němž ostatně volal už v roce 1938, a velmi tento záměr chválí, protože je to dílo inovativní, jasné a spravedlivé.⁶² Pak publikuje zprávu o už vyšlé knize, v níž se píše, že Winter líčí dějiny Čech spravedlivě a s láskou;⁶³ zpráva byla podepsána šifrou -oč, kterou používal výše (2.2.) rovněž zmíněný Martin Jan Vochoč, jenž přispíval také do Poledního listu (srov. Vopravil 1973: 226, 1393, LČL 4/2: 1426). Je celkem pravděpodobné, že Vochoč byl autorem i ostatních dvou, nepodepsaných zpráv vyšlých v Poledním listu. Nejzajímavější však je reakce, kterou knize věnoval extravagantní katolický historik a publicista Bohdan Chudoba (1909–1982).⁶⁴ Zjevně podnícen zmíněnou neutrální, případně pozitivní zprávou, vlastně převyprávěním obsahu, od Josefa Hobzka, uveřejnil Chudoba nedlouho poté v témže časopise jako Hobzek poměrně ostrou a v roce 1940 nikoli neodvážnou kritiku Winterovy knihy, v níž Winterovi vytýká dvojí: z katolického (případně náboženskohistorického) pohledu povrchnost, protože Winter podle něho líčí vnější skutečnosti církevně-institucionálních dějin místo vnitřního náboženského a myšlenkového života, a z národního hlediska neznalost českého náboženského úsilí a jeho literárně-intelektuálních projevů.⁶⁵ 59 Srov. t: Tisíc let duchovního zápasu. Lidové noviny 48, 1940, č. 335, 5. 7. 1940, s. 7. 60 Srov. F. Tichý: K moravským dějinám církevním. Toleranční kazatelé na Valašsku. Lidové noviny 49, 1941, č. 8, 6. 1. 1940, s. 4. 61 Srov. vz. [= V. Zelinka] in Zvon 41, 1941 [1940–1941], s. 43 [č. 3 z 2. 10. 1940] (srov. LČL 4/2: 1707, 1799 pro identifikaci autorské šifry). 62 Srov. Polední list 13, 1939, č. 349, 17. 12. 1939, s. 6. 63 Srov. Polední list 14, 1940, č. 83, 24. 3. 1940, s. 6. 64 Srov. k rozporné postavě Bohdana Chudoby naposledy Hanuš (2014) a Vondál (2012– 2013), kde je k nalezení i další literatura, k níž patří ještě Malášek (1982), Jiroušek (2004) a Heřman (2011). 65 Srov. B. Chudoba: Pokus o české náboženské dějiny. Národní Obnova 4, 1940, č. 34, 24. 8. 1940, s. 5. – Přídavkem ještě zmiňme jednu, byť trochu románovou, dobovou českou recepci nebo asi spíš pseudorecepci Winterovy knihy. Ve svých memoárových textech 2.4. Laskavý a zaujatý čtenář by se možná rád dověděl, jaká byla dobová německá recepce Winterovy knihy. Podrobné pojednání o tom by bylo skutečně zajímavé, ale přesáhlo by už tak naplněnou míru našeho článku. Ale přesto naznačme alespoň několik svých dojmů. Předně lze říct, že také němečtí autoři o knize diskutovali hojně – je mi známa dvacet jedna recenze německého vydání (české vydání očekávatelně nerecenzovali), tedy ještě o osm víc než od českých autorů⁶⁶ – ale ke knize vesměs přistupují v jistém smyslu věcněji nebo přesněji řečeno berou ji jako další položku odborné literatury na dané téma: ani sudetoněmečtí recenzenti mezi německými recenzenty jí v zásadě nepřikládají „politický“ nebo kulturněpolitický význam či roli v otázce česko-německého dorozumění; výjimkou tu je – kromě křesťanskosociálního politika a odboráře Hanse Schütze – Karl Hilgenreiner, zmíněný už výše (2.2.), příznačně tematizující i časovou hodnotu knihy. Dále se němečtí recenzenti více méně shodují, že Winter je spravedlivý vůči těm, kdo stojí na jiné pozici než on, ale – podle očekávání – liší se mezi sebou v líčení této pozice a toho, co vlastně Winter říká: od naznačování kongruence s aktuálním nacionálněsocialistickým světonázorem (Birke, Koch) přes vyzdvihování kulturträgerovské role Němců mezi Čechy (Lemberg, Schreiber, příznačně oba sudetští Němci) či národoveckou nejasnost (Srbik) až po většinové indiferentní, případně jen lehce německopatriotické převypravování obsahu. Konečně mi přijde, že žádný z recenzentů nepřichází s nějakou zajímavou myšlenkou, která by rozvíjela Winterovy výklady, ač by právě při zmíněném převažujícím „odborném“ přístupu ke knize bylo lze očekávat opak; jako by všichni psali jen z profesní povinnosti, případně – jako někdejší členové Staffelsteinu Lemberg a Schreiber – z žákovské úcty. Nakolik se tím také reflektuje už pokročilá usměrněnost německého vědeckého života té doby, se prozatím neodvažuji povědět. Nakonec tedy asi nejzajímavější jsou recenze dvacátá druhá a třetí, které vyšly až po válce a týkaly se reprintu Winterovy knihy z roku 1955 (Winter 1955). Napsal je Emil Franzel, meziválečný sudetoněmecký sociálnědemokratický, po válce pak západoněmecko-sudetoněmecký konzervativní publicista. První vyšla v křesťansko-konzervativním časopise Neues Abendland (srov. Franzel 1956). Téměř polovina je přitom věnována vylíčení postavy autora, původně naděje křesťansko-konzervativního Winter píše, že Čestmíru Amortovi, pozdějšímu komunistickému historiku, dala jeho snoubenka Winterovu knihu s sebou na cestu do ilegality, protože prý tato kniha posilovala vědomí českého národa o vlastní hodnotě (srov. Winter 1981: 135, 1983b: 407). Ale to je spíš pozdní přikrášlení někdejší prosté koupě knihy než věcné svědectví o dobové reflexi, a to o to víc, jedná-li se o svědectví zprostředkované Čestmírem Amortem, i v jiných případech fabulujícím (srov. Hanzal 1999: 123, 193). 66 Srov. pro soupis Jonášová-Hájková (1951: 228), Němec (2008a: 647, pozn. 137, 2017: 100, pozn. 351), Lut (2016: 202, pozn. 169) a k nim přidej Ginter (1939), Schian (1939). 229 Vykypěl 230 Vykypěl sudetoněmeckého obrodného hnutí, pak osobní tragédií ve službách nejdřív nacistických, nato komunistických. O samotné knize se píše jen tolik, že je inovativní v tom, že vidí náboženské a obecněji duchovní dějiny jako hnací sílu politických dějin, a že měla dát mladému sudetoněmeckému obrodnému hnutí hlubší smysl, což obojí, ale zejména to druhé, se mi ovšem zdá dost nadsazené. Každopádně Franzelovo vylíčení Winterových osudů vyvolalo negativní reakci Wintera, který, jak píše ve svých vzpomínkách (srov. Winter 1994: 100), napsal recenzentovi dopis, v němž protestoval proti jeho „zákeřným pomluvám“; výsledkem pak byla anonymní poznámka v následujícím čísle časopisu, korigující některé údaje z Winterova válečného životopisu, ovšem – ne bez podtextové ironie či odstupu – uvedené slovy, že pan univ.-prof. dr. Winter „legt Wert auf die Feststellung, dass …“ (srov. Neues Abendland 11, 1956, s. 295). Ironii časopisu ani rozčilení Winterovu není třeba se divit: pro první představoval Winter nepěkný případ zklamané naděje z vlastních řad, pro druhého pak bylo rozmazávání jeho válečné činnosti nepříjemnou komplikací pro jeho beztak nijak jisté postavení v novém režimu. Druhá Franzelova recenze je věcnější a více se týká obsahu knihy, což se snad vysvětluje tím, že vyšla o šest let později, v době už ne tak zjitřené jako polovina padesátých let. Nejzajímavější v ní přitom ale je, co se píše hned z kraje, totiž že by bylo poučné vědět, zda autor, který mezitím vystoupil z duchovního stavu a dnes je profesorem ve východním Berlíně, „noch zu diesem Buch steht“ (srov. Franzel 1962: 310). To by bylo skutečně poučné vědět. Že si tehdy Winter – alespoň veřejně – za svou knihou možná moc nestál, jako by naznačovala poznámka v jeho starších bibliografiích (a opakovaná pak i na citovaném místě pamětí), že vydání z roku 1955 nebylo autorizováno.⁶⁷ Chce-li nakonec laskavý a zaujatý čtenář ještě slyšet moje vlastní mínění o Winterově knize, pak bych předně řekl, že se mi jeví mírně nadhodnocená, jak dobovými recenzemi, tak i později;⁶⁸ ale různost hloubky jednotlivých jejích částí, zmíněná už výše (2.2.), prozrazuje, že vyrostla z univerzitních čtení, byť samozřejmě vím, že autor sám v předmluvě k německému vydání (ale ovšem už ne v předmluvě k českému vydání!) zmiňuje, že jde o „ein Arbeitsprogramm auf weite Sicht“ (srov. Winter 1938: 8). Pokud jde o sám obsah, souhlasil bych v nacionálním ohledu v podstatě s Kalistou a dokonce bych autorův postoj nazval umírněně či shovívavě německo-nacionálním: Češi sice mají všechno dobré od Němců, občas byli i trochu nevděční, ale my jim to odpouštíme, majíce dobrou vůli, protože jsme křesťané. S tím ostatně koresponduje i svědectví Hromádkovo, že Winter mu prý vyjádřil svůj názor, 67 Srov. Feyl (1956: 3), Grau – Flentje (1966: 15), Winter (1994: 100). Jarosch (1983) tuto poznámku už nemá. 68 Jako příklady druhého srov. Kaiserová (2003: 9), Vokoun (2015). že vidí „budoucnost českého národa jedině v tom, že se politicky i kulturně zařadíme do říšskoněmeckého a středoevropského prostoru“ (srov. Hromádka 1939: 56). Konkrétně pak se tento názor, jak se zdá, odráží i v tom, v čem bych souhlasil zase s recenzí Chudobovou, totiž v neznalosti (nebo alespoň nezmínění) řady význačných témat a postav z českých duchovních dějin. Nakonec bych stran obsahu souhlasil i s jiným Chudobovým názorem, totiž, že Winter pojednává víc o vnějších institucionálnostech než o vnitřním zápase (nota bene jakoby zmíněném v podtitulu knihy); i to se zdá, že odráží původ knihy v informujících přednáškách spíš než v intelektuálním usilování. 3. Eduard Winter, Bohdan Chudoba a Svobodné slovo 3.1. Jestliže jsme předminulý oddíl skončili Bohdanem Chudobou a jeho ostrou kritikou Winterových Tisíc let, pak není bez významu zmínit, že Chudoba Wintera kritizoval i po válce, v roce 1945, a to ještě ostřeji, když v Lidové demokracii označil jeho pojetí josefinismu za jeden z kořenů nacismu.⁶⁹ Tato kontinuita v kritice dosvědčuje, že Chudobova druhá kritika nepředstavovala nějaký poválečný konjunkturalismus. Nepřekvapuje pak také, že Winter Chudobu, kterého nazývá klerofašistou, nechává ve svých pamětech vystupovat v roli čerta, přičemž však o něm píše nejednu konfúzi. Zaprvé je třeba zmínit, že uvádí, že Chudobův poválečný článek vyšel koncem července 1945 v Lidových listech, přičemž přesné datum udává různě: 23. 7., 24. 7., příp. 25. 7. (srov. Winter 1981: 152, 174; 1994: 27).⁷⁰ Avšak Lidové listy, předchůdce Lidové demokracie, byly zastaveny už v květnu 1945. Dále Winter zmiňuje Chudobovu recenzi z roku 1940 (srov. výše 2.3.), kterou ale mylně datuje do jara 1941 a nechává vyjít v Řádu, „klerofašistickém časopise“ (Winter 1981: 132; 1994: 32; Němec 2017: 308),⁷¹ a tvrdí, že tato recenze byla pokusem upozornit na něho protektorátní úřady (srov. Winter 1994: 27). 69 Srov. B. Chudoba: Kořen zla. Lidová demokracie 1, 1945, č. 71, 3. 8. 1945, s. 2. 70 Němec (2016: 110, pozn. 38, 2017: 241, pozn. 967) článek datuje 7. 6. 1945. 71 Že on sám v onom „klerofašistickém časopise“ publikoval (srov. Winter 1936 a výše pozn. 30), Winter očekávatelně nezmiňuje (a jeho článek pozoruhodně chybí také v jeho bibliografiích, srov. Feyl 1956; Grau – Flentje 1966: 9–10; Jarosch 1983: 417–418; Lut 2016: 517–518), jen na jiném místě nejasně píše, že František Lazecký se jako redaktor časopisu snažil o spolupráci s ním (srov. Winter 1981: 91). Naopak jedna z předních postav Winterova Staffelsteinu a vůbec meziválečného německého katolického mládežnického hnutí Paulus Sladek, působící ovšem po válce ne ve východním, ale v západním Německu, později vzpomíná, že v třicátých letech se na nějaký čas vytvořily pozitivní vztahy mezi staffelsteinery a okruhem kolem Řádu, podobně kritickým vůči poměrům (srov. Sladek 1974: 197). Tyto styky si ve svých vzpomínkách, byť poněkud rozmytě a jen Stanislavem Berounským personifikovaně, pamatoval i Eugen Lemberg (srov. Lemberg 1986: 165). 231 Vykypěl 232 Vykypěl Ve skutečnosti ale mohla ostrá kritika na adresu německého autora upozornit protektorátní úřady na Chudobu.⁷² Konečně také naznačuje-li Winter, že Chudobův text z roku 1945, který mu prý dal pod dveře jeden jemu nakloněný Čech, byl posledním důvodem pro to, že se definitivně rozhodl opustit Čechy (srov. Winter 1981: 152), je to zjevně třeba chápat jako další figuru Winterovy sebestylizace coby oběti pronásledování ze strany klerikálů, protože inkriminovaný článek vyšel teprve po 31. 7. 1945, kdy Winter podle svého tvrzení překročil rakouskou hranici. Abychom však byli spravedliví, je třeba přiznat, že Chudoba byl v roce 1945 – jak ukázal i Němec (2016: 109–110) – v zásadě skutečně nevěcný. Přesto nebo spíš právě proto je jeho text zajímavý. Nejdříve je hodno zmínky, že Chudoba – zřejmě, aby kontinuitu svých názorů prezentoval jako ještě pevnější – tvrdil, že jeho pozitivní recenze Winterovy knihy o Bolzanovi z roku 1935 (Chudoba 1936) byla původně kritická, avšak redakce ji cenzurovala, aby Wintera jako přítele českého národa chránila. Zda je toto tvrzení pravdivé či nikoli, se neodvážím rozhodnout; zdá se mi ale trochu divné. O něco sofistikovanější a přiznejme i překvapivější je skutečnost, že Chudoba ve své kritice z roku 1945 spojuje nacisty a trockisty v jistém smyslu do jediné kategorie, když nazývá josefinismus „pravzorem všech hitlerovských a trockistických choutek“. Zjevně považoval nacionální socialismus a komunismus za negativní výhonky osvícenství, nemohl ale v roce 1945 zmínit komunismus přímo, a vynalézavě se proto omezil na trockistickou verzi komunismu, čímž zároveň současné stalinské Rusko, které bylo trockismu nepřátelské a které Chudoba ve svém textu také skutečně uvádí jako dobrý příklad hledání kořenů nacismu, z věci vyšlo pozitivně.⁷³ Ještě v závěrečné kapitole svých kontroverzních dějin českého národa Jindy a nyní, které vyšly na jaře 1946, zmiňuje Chudoba marxismus jako možný myšlenkový směr v nové republice (srov. Chudoba 1946: 457). Brzy však došlo k otevřenému konfliktu s komunisty⁷⁴ a v druhém vydání Jindy a nyní, které Chudoba připravil ve svém španělském exilu, odpovídající pasáž samozřejmě už není (srov. Chudoba 1975), a ostatně už v roce 1947 píše Chudoba o joseínské době připravující cestu socialismu a fašismu (srov. Chudoba 1947: 24). 72 Chudoba byl v roce 1942 skutečně propuštěn z místa gymnaziálního profesora (a v lednu 1943 zaměstnán jako archivář; srov. Beneš – Drápala 2000: 418), avšak (přímým) důvodem zřejmě nebyla dotyčná recenze, nýbrž jeho příliš vlastenecké výklady v dějepise (srov. Snášel 1993; Jedlička 2000: 16 a také Černý 1946). – Mylné je rovněž spatřovat v Chudobově kritice z roku 1940 projev „konzervativně-katolického“ odmítnutí Wintera po jeho rozchodu s církví (srov. Huber 2005: 741), protože Chudobův text vyšel ještě předtím, než Winter veřejně oznámil složení své profesury na teologické fakultě. 73 Tehdy ovšem byl Sovětský svaz pozitivně prezentován i jinými českými žurnalisty, kteří jinak s domácími komunisty polemizovali (srov. Černý 1995: 133nn; Cebe 2015: 80; Mádr 2016), a nikdo menší než Friedrich Hayek v roce 1944 ve své zdrcující kritice plánovaného hospodářství v Cestě k nevolnictví Sovětský svaz nenápadně upozadil (srov. Hayek 1944). 74 První střety, v jistém smyslu „průzkumné“, přišly vlastně už na podzim 1945 (srov. Drápala 2000: 439–441; Trávníček 1995–2000, 2: 261). 3.2. Nicméně zdá se, že roku 1945 skutečně vyšel novinový text, který Wintera definitivně pohnul k tomu, aby opustil Čechy. Tento text s výmluvným názvem Od Bolzana k Hitlerovi čili Eduard Winter a výhružnou závěrečnou větou „I tu musí být jasno!“, však nevyšel ani v Lidových listech ani v Lidové demokracii, ale ve Svobodném slově, deníku Československé strany národně socialistické, tedy nikoli v „klerikálním“, ale v nacionalistickém prostředí, a to 21. 7. 1945,⁷⁵ tedy ještě před 31. 7. 1945, kdy Winter dorazil do Rakouska. Text nenapsal Bohdan Chudoba, ale autor, který se podepsal jako Dr. J. D. Tuto autorskou šifru používal Jaromír Doležal (1883–1965), literární historik, kritik, překladatel a publicista tradiční české slovansko-národovecké orientace, který psal i do Svobodného slova.⁷⁶ Ale shoda, byť subtilní, ve formulacích s jiným dobovým textem tematizujícím Eduarda Wintera (Dostál 1945), na který upozornil Němec (2017: 242, pozn. 970) a jehož autorem, identifikovaným v obsahu časopisu, byl historik Josef Dostál, ukazuje, že autorem textu ve Svobodném slově byl podle všeho také Josef Dostál, který navíc, jak bylo zmíněno výše (2.3.), v roce 1940 recenzoval české vydání Winterovy knihy Tausend Jahre Geisteskampf v předchůdci Svobodného slova, deníku České slovo. Můžeme se tak těšit z jemné ironie dějin, že Winter by, kdyby býval měl lepší paměť a na tento text nezapomněl, případně jej nezaměnil s Chudobovým textem, býval mohl i Dostála stylizovat jako klerikálního pronásledovatele, protože Dostál byl na přelomu 20. a 30. let spolupracovníkem katolických časopisů redigovaných proslulým ostrým polemikem Jaroslavem Durychem. A můžeme ovšem na druhou stranu poznamenat, že tehdy psával Dostál spíš umírněně (srov. Putna 2010: 558) a byl vůbec „muž vysloveně kulturních zájmů“, jak ho charakterizoval Jehlička (2010: 67), takže Chudoba se pro roli klerikálního čerta hodil zjevně mnohem lépe (a navíc emigroval a v exilu se dokonce, byť nikoli nejvýrazněji, politicky exponoval). A konečně můžeme i poukázat na nápadný rozdíl mezi Dostálem a Chudobou: Dostál sice ve své recenzi z roku 1940 poukazoval i na body, které by bylo možné kritizovat, ale poukazoval na ně jen velmi mírně, což je ve zjevném kontrastu k ostré kritice v roce 1945 (nevíme ovšem, co přiostřila redakce a co autor); naopak Chudoba byl ostrý jak v roce 1940, tak v roce 1945, jen v roce 1945 mohl být otevřený také, pokud jde o nacionální socialismus. 4. Typologie intelektuálů Zajímavá by byla také „typizace“ intelektuální osobnosti Eduarda Wintera, například srovnáním s badateli s podobnými osudy. V tomto ohledu se nabízí zejména srovnání s německomoravským slavistou (a dokonce Winterovým 75 Srov. Dr. J. D.: Od Bolzana k Hitlerovi čili Eduard Winter. Svobodné slovo 1, 1945, č. 60, 21. 7. 1945, s. 2. 76 Srov. Jonášová-Hájková (1951: 927), Vopravil (1973: 503), LČL (1: 580). 233 Vykypěl 234 Vykypěl vrstevníkem) Ferdinandem Liewehrem (1896–1985), a to také proto, že v Liewehrově životě a díle nacházíme stejné tři fáze jako u Wintera: do roku 1939 pracoval v Československu, v letech 1939–1945 působil jako nacisticky konformní profesor slavistiky ve Vídni a po válce se nakonec dostal do NDR, kde se stal váženým profesorem na greifswaldské slavistice.⁷⁷ Zdá se, že „typologický“ rozdíl mezi Liewehrem a Winterem spočíval s určitým zjednodušením přibližně v tom, že u Liewehra máme co do činění v podstatě s kariéristickým přizpůsobením, zatímco u Wintera se zřejmě jednalo spíše o idealistické přizpůsobení, respektive o snahu získat prostor pro vlastní práci, subjektivně považovanou za důležitou.⁷⁸ S idealistickou povahou přizpůsobení se různým režimům pak zřejmě koresponduje to, co opakovaně konstatuje Lut (2016), totiž Winterův oslabený smysl pro realitu a převaha emocionálna nad racionálním zdůvodňováním. Dále by „intelektuálně-typologické“ srovnání mohlo případně také ukázat, že mnohé vlastnosti, které u Wintera nachází Lutová, jsou naopak sotva typické pro jeho osobnost, ale jsou spíše obecné. Tak představovalo Winterovo zlehčování své vlastní činnosti v letech 1939–1945, které Lutovou irituje (srov. Lut 2016, 321–322), ve skutečnosti spíš typickou strategii bývalých nacistů.⁷⁹ Podobně bylo přivlastňování práce služebně podřízených, pro které se Lutová na Wintera také zlobí (Lut 2016: 377), ve vědeckém provozu ve východním bloku spíše běžnou praxí. Obecně se mi nezdají ani metody Winterova prosazování se natolik přehnané, jak je hodnotí Lutová (srov. Lut 2016 passim). Zajímavější a zároveň ne snadno zodpověditelná by konečně byla také otázka, jak rozšířené bylo mezi německými intelektuály přesvědčení – odrážející také výše zmíněný oslabený smysl pro realitu –, že budou po válce moct zůstat v Čechách, které Lutová konstatuje u Wintera a jemuž se také diví (srov. Lut 2016: 315). Jen na Wintera omezeno toto přesvědčení zřejmě nebylo, protože je nacházíme například u německočeského historika a archiváře Antona Blaschky, který stejně jako Winter šikovně kooperoval s nacistickým režimem (a později se stal profesorem ve východoněmeckém Halle) a který se ještě koncem června 77 Srov. podrobně k Liewehrovi Schmidinger (2013). Winter se v roce 1950 zasazoval pro Liewehra při jeho povolání do Greifswaldu (srov. Schmidinger 2013: 162), a později v roce 1956 založil spolu s ním a s Hansem Holmem Bielfeldtem a Rudolfem Fischerem východoněmecký slavistický časopis Zeitschrit für Slawistik; v zemi „velkého přítele malých nacistů“ nebylo, zdá se, náhodou, že tři ze čtyř zakladatelů tohoto časopisu byli bývalí členové NSDAP (Bielfeldt, Liewehr, Winter). 78 Srov. v tomto ohledu k Winterovi také Lut (2016: 414) a Němec (2017: 325–326). 79 S jemnou ironií to vyjádřil Mann (1992: 962): „Mit ungläubigem Staunen fanden die Alliierten, dass es in dem Land, das zwölf Jahre lang vom Nationalsozialismus regiert worden war, eigentlich überhaupt keine Nationalsozialisten gab“. 1945 dotazoval v pražském zemském archivu, zda mu bude vyplacen jeho plat nebo bude penzionován (srov. Lehr 2014: 253–254). 5. Ještě Eduard Winter a Bohdan Chudoba čili Enivrez-vous Když už jsme výše (2.3.) charakterizovali Bohdana Chudobu jako extravagantního katolického historika, zmiňme také, že onu extravagantnost drobně, leč zajímavě ilustruje vzpomínka Josefa Polišenského, že se o Chudobovi říkalo, „že si pro svoje historické práce opatřuje předem souhlas svého zpovědníka“ (srov. Polišenský 2001: 134). U Polišenského, ve čtyřicátých letech člena levého křídla sociální demokracie, stoupence „československé cesty k socialismu“, jak to „četl v projevech Klementa Gottwalda a jinde“ (Polišenský 2001: 113), a později komunistickému režimu loajálního historika, představení takové informace jako překvapivé či kuriózní sice nepřekvapí, případně na první pohled vzbudí nedůvěru stran důvěryhodnosti, nicméně lze mít za to, že to skutečně nebyl obvyklý postup tehdejších katolických historiků či intelektuálů, a to, že se něco takového tehdy dost možná vyprávělo, ať už pravdivě nebo ne, se zdá ukazovat na to, že Chudoba byl vnímán jako jaksi zvláštní (ostatně i Ladislav Jehlička, Chudobův přítel a sám integrální katolík, ho po letech nazval bigotním katolíkem; srov. Jehlička 2010: 123).⁸⁰ Polišenský ovšem vzpomíná také naopak na přátelskou spolupráci s Eduardem Winterem v jakési československo-východoněmecké komisi historiků (srov. Polišenský 2001: 206). Jiným, byť velmi pravděpodobně nevysloveným, pojítkem mezi Polišenským a Winterem byla tedy averze vůči „klerikálovi“ Chudobovi. Ale jak už to bývá, averzi lidé nezřídka chovají vůči příbuzným či přinejmenším příbuzným volbou, a budiž proto řečeno, že Bohdan Chudoba mně přijde podobně, byť jinak, fascinující – přitažlivou i odpuzující – osobností, poutníkem mezi světy, jako Eduard Winter. Oba byli Quersucher: hledali napříč, tváří v tvář opravdu či domněle nedobré přítomnosti, a posilu pro své hledání nacházeli v tématech z minulosti,⁸¹ instrumentalizujíce je více (středověkou společnost nebo španělské baroko Chudoba) či méně (Bolzana nebo josefinismus Winter),⁸² a tak ovšem 80 „Dost bigotním katolíkem“ nazval Chudobu v autobiografickém vyprávění také Jan Drábek (srov. Drábek 2001: 139), ale ten to měl asi, abych tak řekl, více z druhé ruky než Jehlička. 81 Trefně napsal Eugen Lemberg, jeden z bývalých staffelsteinerů, že Winterovy knihy z meziválečné doby o Kindermannovi, Bolzanovi či Güntherovi se čtou jako autobiografie jejich autora (srov. Lemberg 1986: 186). 82 Tento „instrumentalizovaný“ obsah jako by se pak někdy reflektoval i ve formě, když oba své knihy více (Chudoba) či méně (Winter) často píšou „jako román“, bez přímých odkazů na prameny či literaturu, pročež se na ně někteří „profesionální“ historici i zlobili (srov. Koenigsberger 1953; Baďura–Polišenský 1955: 677; Huber 2005: 749; Berg 2015: 4, 109). 235 Vykypěl 236 Vykypěl přicházeli s nejednou novou interpretací, a dokonce se někdy, nevědouce, shodli, například když oba měli českou devotio moderna za primum vůči devotio moderna nizozemské,⁸³ a pozoruhodně společný jim, oběma hluboce věřícím křesťanům,⁸⁴ byl také více či méně kritický postoj vůči „oficiální“ (či „institucionální“) katolické církvi a více či méně intenzivní spor s ní,⁸⁵ ústící u Wintera v suspendování z kněžského úřadu (přičemž však dál zůstává členem církve i knězem),⁸⁶ u Chudoby v přestup k pravoslaví.⁸⁷ Winter se po svém rozchodu s katolickou církví dokonce stylizoval jako oběť pronásledování za strany „klerikálů“⁸⁸ a při troše dobré vůle by se tak beze všeho mohl – jen zdánlivě paradoxně – stylizovat i Chudoba. Zastávek jeho konfliktu s „oficiální církví“ bylo více. Poprvé to bylo možná už v roce 1934, kdy Chudoba náhle zmizel z redakce časopisu Akord, ale pozadí jeho odchodu je nejasné.⁸⁹ V roce 1942 Chudoba reagoval na kritiku shakespearovské knihy svého otce z pera Timothea Vodičky textem s výmluvným názvem Omezenost klerikální, ale text nakonec, zřejmě přemluven Janem Zahradníčkem, v pohnutých válečných letech nepublikoval a celá věc se ještě urovnala.⁹⁰ Po válce pak přišla spojená „klerikální ofenziva“ proti Chudobovu Jindy a nyní (Chudoba 1946). Jeden útok zmiňuje ve druhém vydání své knihy Chudoba sám, když píše, že knihu odsoudila ve svém orgánu 83 Srov. Winter (1938: 68–69) – a šíře Němec (2004) a Smrčka (2008) – a Chudoba (1946: 112–113). 84 Že náboženství a víra byly konstantou Winterova života, je – jak jsme zmínili v samém úvodu – hlavní myšlenkou knihy Ines Lutové (srov. Lut 2016); že křesťanství je „orientační mezník“ Chudobův, ukazuje Jiroušek (2004). 85 O Winterovi v tomto ohledu pojednala Lut (2016 passim) a nejnověji Kunštát (2017). U Chudoby je analogický kritický názor o katolické církvi a jeho vývoj dokumentován, respektive popsán jen v rozptýlených náznacích (srov. např. Chudoba 1975: 13, 2009, Beneš 1999: 24–25; Putna 2010: 681–685; Hanuš 2014: 78, 80). O tom, zda nejhlubším pramenem onoho kritického postoje a sporu byly skutečnost, že Winter i Chudoba byli de facto katoličtí konvertité (první z matrikového katolíka, druhý z protestantského rodinného prostředí), a s touto skutečností spojená – u konvertitů nikoli neobvyklá – neznalá naivita či naivní idealizace, nechceme soudit. 86 Srov. Lut (2016: 276–277). 87 Srov. Putna (2010: 683–685); jiní mluví méně určitě o přilnutí nebo inklinaci k pravoslaví (srov. Vrzala 2000: 20; Hanuš 2005: 59). Beneš a Drápala píšou o konverzi k řeckokatolické církvi (Beneš – Drápala 2000: 425), avšak – můžeme-li tomu přikládat váhu – protože Chudoba argumentuje proti filioque (srov. Chudoba 2009: 104), konvertoval (nebo přilnul) zřejmě skutečně k pravoslaví. Ovšem zdá se, že vůbec nejspíš nešlo o přilnutí, přestup či dokonce konverzi sensu stricto k ortodoxii, nýbrž o gesto – pramenící ze skličující samoty – odmítnutí domnělých či skutečných přídavků k imaginární původní církvi, pocházejících od „křesťanských intelektuálů“, kteří mysleli, „že jsou chytřejší než Ježíš a jeho učedníci“, jak Chudoba napsal v pozdním dopise Tomáši Špidlíkovi (srov. Špidlík 1982). 88 Srov. Lut (2016 passim). 89 Srov. k tomu Putna (2010: 669). 90 Srov. Trávníček (1995–2000, 1: 256, 394), Trojková – Jirsa (2017: 92–93, 101–103). řeholní kongregace redemptoristů (srov. Chudoba 1975: 12). Tím zřejmě myslel kritiku v periodiku O knihách, příloze k časopisu Dobrý pastýř, vydávanému redemptoristickým Exercičním domem ve Frýdku: tam sice nejdřív historik Bedřich Smékal knihu označil za dobrou (ba dokonce „myšlenkově velmi podnětnou“), byť se pro Chudobovo nonkonformní pojetí historiografie, jak píše, nemohl odhodlat knihu bezvýhradně doporučit,⁹¹ ale v jednom z následujících čísel se v rubrice Opravy a doplňky objevila „oprava“, v níž se psalo, že kniha nemůže být doporučena, protože „obsahuje závažné nedostatky v posuzování církevních dějin českých“ a místy je dokonce pohoršlivá.⁹² Autorem této opravy byl – shodou okolností nebo u „strážce morálky“⁹³ možná spíš očekávatelně – opět Timotheus Vodička.⁹⁴ Jeho „oprava“ přitom kondenzovaně podávala obsah ostré kritiky, kterou Vodička publikoval v dominikánské revue Na hlubinu a kterou uzavřel konstatováním, že „pro katolického čtenáře je to četba nevhodná“.⁹⁵ Konečně o něco mírnější, ale rovněž odmítavá pak byla kritika v obtýdeníku Katolík, redigovaném, jak by pozdní Chudoba řekl, „jezovitou“ Adolfem Kajprem.⁹⁶ Příznačné je, že ačkoli jinak spolu Vodička a spíše levý Katolík ostře polemizovali,⁹⁷ v kritice Chudoby se shodli. Rovněž příznačné se zdá, že v méně „oficiálněkatolickém“ Akordu byl Chudoba naopak přijat značně vlídněji,⁹⁸ podobně jako v lidoveckých periodikách, zřejmě loajálních vůči tehdejšímu lidoveckému poslanci Chudobovi.⁹⁹ V exilu si potom Chudoba už více 91 Srov. Smékal (1946). 92 Srov. Vodička (1946a). Chudoba (l.c.) ještě dodává, že redemptoristé tehdy navíc požádali, aby knihu veřejně odsoudil i papež. O tom mi ale není známo nic bližšího. 93 Srov. Trávníček (2002). 94 K identifikaci autorské šifry tv., jíž je text podepsán, srov. LČL (4/2: 1422). 95 Srov. Vodička (1946b). Zřejmý ohlas Vodičkovy kritiky čteme ještě i v dopise Jakuba Demla Vodičkovi ze 4. 2. 1952, kde se s demlovsky infantilní necitlivostí píše, že jeden slepec asi oslepl následkem četby Bohdana Chudoby (srov. Ševčíková 2010: 125). O Vodičkově poněkud mechanické morálněevaluativní sebejistotě srov. Fučík (1994: 172), Putna (2010: 1244). 96 Srov. Lev Druhý (1946). Je ovšem pozoruhodné, že týž časopis jinde Chudobovu knihu inzeruje (srov. Katolík 9, 1946, č. 19, 28. 9. 1946, s. 4) a dokonce doporučuje co dárek k Vánocům (srov. Katolík 9, 1946, č. 31, 22. 12. 1946, s. 7). 97 Srov. Trávníček (1995–2000, 2: 330, 397), Novotný (2015). 98 Srov. Batušek (1947) a k tomu ohlas v korespondenci redaktora Akordu, Jana Zahradníčka, směřovaný, zdá se, i proti Vodičkovi (srov. Trávníček 1995–2000, 2: 315, 396). 99 Srov. Černý (1946), Karník (1946); oba texty ostatně vyšly v rubrice Z kulturního života, kterou řídil Jan Strakoš, píšící svého času podobně katolicko-národně instrumentalizované dějepisné práce jako Chudoba (srov. Putna 2010: 1210–1212). O něco málo kritičtější byl Benetka (1946a), přetištěný jako Benetka (1946b). – Pozitivně Chudobovu knihu v krátké noticce přijala také, ovšem tehdy dožívající či „v bezčasí žijící“ (Putna 1998: 539), Archa (srov. Sv. 1946), přičemž si ale, přiznávám, nejsem zcela jist, zda recenzent knihu skutečně četl. – Když už nám tato kapitola o Chudobově Jindy a nyní tak narostla, dodejme ještě, že jeho kniha, jak známo, byla dobově kritizována také, ba snad ještě více, „zleva“ (s nemístnou ironií Volf 1946, velmi ostře a dlouze konsternovaný 237 Vykypěl 238 Vykypěl či méně nebral servítky, takže jeden „jezovitský“ recenzent vztáhl Chudobova slova, že knihy Teilharda de Chardin jsou plny nesmyslných vět, na Chudobu samotného.¹⁰⁰ Poučná nakonec je, zdá se rovněž, jedna jiná pozdní reflexe Chudobových teologických úvah: smířlivý laický teolog John Carmody oceňuje sice Chudobův zápal a erudici, ale jinak neskrývá rozpaky stran porozumění a poukazuje na jistou „difúznost“ Chudobova výkladu.¹⁰¹ Otázka, jak spojit všechny kontexty, v nichž Eduard Winter vystupoval, zůstane asi navždy hádankou. Ines Lut (2016) poukázala na vícero konstant (opravdové náboženství, vzdělávání mladých lidí, nadšení pro velké ideje), ale nejspíš se nikdy nedovíme, čemu Winter skutečně věřil. Ostatně táž otázka bez odpovědi se, byť i snad ne tak naléhavě, klade u Winterovi protivného Bohdana Chudoby (mladého sportovce, usilujícího historika, zapáleného politika, bloudícího exulanta, pozdního osamělého spisovatele). V každém případě – abychom skončili v jistém smyslu poeticky – si člověk, když vidí Winterovu i Chudobovu mimořádnou spisovatelskou produktivitu a u Lutové čte, že psaní představovalo pro Wintera také určitou terapii (srov. Lut 2016: 389, 467), což jakoby v jednom dopise Josefu Šustovi potvrzoval i Winter sám (srov. Němec 2017: 277), vzpomene na třicátou třetí malou báseň v próze Charlese Baudelaira: „Il faut être toujours ivre […] Pour ne pas sentir l’horrible fardeau du Temps qui brise vos épaules et vous penche vers la terre, il faut vous enivrer sans trêve. / Mais de quoi ? De vin, de poésie ou de vertu, à votre guise […]“ (srov. Baudelaire 1869: 106). O obou se může říct, co řekl John Carmody (1976: 171) o Chudobovi: „Who is Bohdan Chudoba? I wish I knew“. Literatura Andreanský 2014: Andreanský, E., Patočka, Bolzano, Jungmann – rôzne predstavy o pojme národa. In: Leško, V. et al. (eds.), Patočka a novoveká filozofia. Košice, 427–447. Baďura–Polišenský 1955: Baďura, B. – Polišenský, J., Falešný obraz Bílé hory. Československý časopis historický 3, 674–679. Bartoš 1935: Bartoš, F. M., Kniha o Bolzanovi. Národní osvobození 12, č. 302 z 25. 12., 7. Bartoš 1970: Bartoš, F. M., Vzpomínky husitského pracovníka. Praha. a nechápající Chaloupecký 1946, naopak o něco smířlivější Sova 1946–1947, obsahem knihy, ne už tolik její formou a účelem, konsternovaný Říčan 1947) a posloužila jako jakýsi poslední hřebík do rakve Chudobovy snahy o habilitaci (srov. Vondál 2012–2013: 65–66). Znemožnění Chudobovy habilitace lze jistě chápat také jako poučný projev „levého usměrnění“ třetí republiky (srov. Fasora – Hanuš 2010: 40–44; Hanuš 2010: 242–243), byť možná ještě více šlo o expulzivní reakci profesionálních historiků na Chudobovo porušení „kultury oboru“ (srov. Pánek 2010: 117), nicméně výše zmíněná „klerikální“ kritika „zprava“ ukazuje, že Chudoba byl neskladný vícero směry. 100 Srov. Buck (1969). 101 Srov. Carmody (1976). Bastl et al. 2000: Bastl, O. – Hanuš, J. – Vévoda, R., Česká a moravská církev od josefinismu k modernismu. In: Jan, L. (ed.), České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. Sborník příspěvků ze sekce církevních dějin na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10.–12. září 1999. Brno, 60–68. Batušek 1947: Batušek, J., [Chudoba, B., Jindy a nyní, Praha 1946]. Akord 13, 238–240. Baudelaire 1869: Baudelaire, C., Œuvres complètes. 4. Paris. Beneš 1999: Beneš, Z., Jeden ze zapomenutých – Bohdan Chudoba. Proglas 10, č. 10, 24–29. Beneš – Drápala 2000: Beneš, Z. – Drápala, M., Na křížové výpravě dvacátým stoletím. Bohdan Chudoba. In: Drápala, M. (ed.): Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948. Praha, 415–436. Benetka 1946a: Benetka, B., O synthesu české minulosti. Osvobozený Našinec 79, č. 151 z 4. 7., [5]. Benetka 1946b: Benetka, B., O synthesu české minulosti. Hlas 2, č. 154 z 9. 7., [5]. Berg 2015: Scott, S. M., Empire of Faith: Toleration, Confessionalism and the Politics of Religious Pluralism in the Habsburg Empire, 1792–1867, [Baton Rouge] [disertace na Louisianské státní univerzitě. Online: http://digitalcommons.lsu.edu/gradschool_dissertations/2295]. Bittner 1936: Bittner, K., Deutsche und Tschechen. Zur Geistesgeschichte des böhmischen Raumes, 1. Brünn etc. Blažek 2017: Blažek, P. (ed.), „Kéž je to všecko ku prospěchu obce!“ Jan Patočka v dokumentech Státní bezpečnosti. Praha. Blecha 1997: Blecha, I., Jan Patočka. Olomouc. Blecha 2014: Blecha, I., Patočka a Bolzano. In: Leško, V. et al. (eds.), Patočka a novoveká filozofia. Košice, 411–425. Buck 1969: Buck, F., [Chudoba, B., Early History and Christ, Staten Island 1969]. The Catholic Biblical Quarterly 31, 419–420. Carmody 1976: Carmody, J., [Chudoba, B., Of Time, Light and Hell, The Hague 1974]. Theological Studies 37, 171–173. Cebe 2015: Cebe, J., Spolkový život českých novinářů v letech 1945–1948. Praha. Cerman 2013: Cerman, I., Osvícenství v českých zemích. In: Šedivá Koldinská, M. – Cerman, I. a kol., Základní problémy studia raného novověku. Praha, 714–768. Cerman 2016: Cerman, I., Der Josephinimus und die „Geistesgeschichte“ in Tschechien. In: Fillafer, F. L. – Wallnig, T. (eds.), Josephinismus zwischen den Regimen. Eduard Winter, Fritz Valjavec und die zentraleuropäischen Historiographien im 20. Jahrhundert. Wien – Köln – Weimar, 213–239. Černý 1946: Černý, R., Kniha o českých dějinách. Lidová demokracie 2, č. 171 z 28. 7., 4. Černý 1978–1980: Černý, V., K problematice Charty a o jednom čísle Svědectví. Svědectví 15 (č. 60), 796–799. Černý 1995: Černý, V., Skutečnost svoboda. Praha. Deml 1996: Deml, J., Rozmilý Jene Martine Vochoči. Dopisy Jakuba Demla a Marie Rosy Junové Martinu Janu Vochočovi z let 1937–1952. Ústí nad Labem. Doležal 1998: Doležal, B., Bludný kruh „demokratického socialismu“, přednáška 19. 5. 1998 v Berlíně. Online: http://www.bohumildolezal.cz/cz/cz0010.html. Dostál 1945: J. D. [Dostál, J.], Německá historická věda. Kritický měsíčník 6, 135. Drábek 2001: Drábek, J., Po uši v protektorátu. Praha. Drápala 2000: Drápala, M. (ed.), Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948. Praha. Elšíková 2005²: Elšíková, M., Opat chuligán aneb Dobré dílo Anastáze Opaska. Kostelní Vydří. Fasora–Hanuš 2010: Fasora, L. – Hanuš, J., Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Pohledy na dějiny a současnost. Brno. Ferklová 2001: Ferklová, R., Zdeněk Kalista (1900–1982). Soupis osobního fondu. Praha. Ferklová 2003: Ferklová, R., Stručná zpráva o písemné pozůstalosti Zdeňka Kalisty. In: Kalista, Z.: Cesta po českých hradech a zámcích aneb Mezi tím, co je, a tím, co není. Praha – Litomyšl, 29–32. 239 Vykypěl 240 Vykypěl Feyl 1956: Feyl, O., Veröffentlichungen von Eduard Winter 1926–1956. In: Tetzner, J. (ed.), Deutsch-slawische Wechselseitigkeit in sieben Jahrhunderten. Gesammelte Aufsätze, E. Winter zum 60. Geburtstag dargebracht. Berlin, 1–16. Franzel 1956: Franzel, E., Geisteskampf um Böhmen. Neues Abendland 11, 190–191. Franzel 1962: Franzel, E., [Winter, E., Tausend Jahre Geisteskampf im Sudetenraum, München 1955]. Der Donauraum 7, 310–311. Fučík 1994: Fučík, B., Píseň o zemi. Praha. Gaži 2008: Gaži, M., Osvícenský praktik, nebo prelát tmář? Zlatokorunský opat Bohumír Bylanský v intelektuálním panoramatu druhé poloviny 18. století. In: Lorman, J. – Tinková, D. (eds.), Post tenebras spero lucem. Duchovní tvář českého a moravského osvícenství. Praha, 278–300. Gaži 2016: Gaži, M., Osvícenství „zdola“ a kláštery v českých zemích tereziánské a joseínské doby. In: Cerman, I. (ed.), Habsburkové. Vznikání občanské společnosti 1740–1918. Praha, 145–167. Gesemann 1994: Gesemann, W., [Eichler, E. (ed.), Slawistik in Deutschland von den Anfängen bis 1945, Bautzen 1993]. Bohemia 35, 491–492. Ginter 1939: Ginter, H., [Winter, E., Tausend Jahre Geisteskampf im Sudetenraum, Salzburg – Leipzig 1938]. Freiburger Diözesan-Archiv 66, 278. Grau – Flentje 1966: Grau, C. – Flentje, I., Chronologische Bibliographie der Veröffentlichungen von Eduard Winter von 1924 bis 1965. In: Steinitz, W. et al. (eds.), Ost und West in der Geschichte des Denkens und der kulturellen Beziehungen. Festschrit für Eduard Winter zum 70. Geburtstag. Berlin, 5–27. Hahnová – Hahn 2002: Hahnová, E. – Hahn, H. H., Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání. Olomouc. Hála 1997: Hála, V., K Patočkově interpretaci B. Bolzana. Filosofický časopis 45, 879–898. Hála 2007: Hála, V., K některým souvislostem Patočkova pojetí češství. In: Navrátil, I. (ed.), Jan Patočka, české dějiny a Evropa. Sborník referátů z vědecké konference konané ve dnech 1.–2. června 2007 ve Vysokém nad Jizerou. Semily, 216–222. Hanuš 2005: Hanuš, J., Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno. Hanuš 2010: Hanuš, J., Doba podivného interregna. In: Němeček, J. a kol., Československo a krize demokracie ve střední Evropě ve 30. a 40. letech XX. století. Hledání východisek. Praha, 239–245. Hanuš 2014: Hanuš, J., Bohdan Chudoba: the tragic story of a talented man. Prager wirtschats- und sozialhistorische Mitteilungen 19, 77–86. Hanzal 1993: Hanzal, J., Patočkovi Češi. Lidové noviny 6, č. 17 z 22. 1., 8. Hanzal 1999: Hanzal, J., Cesty české historiografie 1945–1989. Praha. Haubelt 1986: Haubelt, J., České osvícenství. Praha. Haubelt 2004: Haubelt, J., České osvícenství. Praha. Hayek 1944: Hayek, F. A., The Road to Serfdom. London. Heřman 2011: Heřman, P., Filosofie dějin Bohdana Chudoby. Praha [bakalářská práce na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Online: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/ detail/86506]. H. G. 1937: H. G. [?], Eine deutsch-tschechische Aussprache. Volk und Glaube 2, 106–107. Hilgenreiner 1938: Hilgenreiner, K., „Tausend Jahre Geisteskampf im Sudetenraum“. Zeitenwächter 32, 163–169. Homolka 2012: Homolka, J., Nadcivilizace. Patočkův koncept modernity a jeho význam v kontextu současné historické sociologie. Praha [magisterská práce na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Online: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/118319]. Horský 2009: Horský, J., Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. Úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy. Praha. Hromádka 1933: Hromádka, J. L., Bolzanův program. Křesťanská revue 6, 263–268. Hromádka 1939: Hromádka, J. L., Z deníku čtenářova. Křesťanská revue 12, 55–57. Hruza 2009: Hruza, K., „Einige Deutsche habe ich auch wirklich gern empfangen“. Ein Bericht des tschechischen Historikers Václav Vojtíšek aus dem Jahr 1966 über deutsche Fachkollegen in Prag. Bohemia 49, 96–163. Huber 1960: Huber, A. K., Aufbruch der sudetendeutschen katholischen Jugend 1918–1938. In: [Schmid-Egger, H. (ed.),] Umbruch in Mitteleuropa. Beiträge zur Geschichte der böhmischen Länder in der Zeit von 1848 bis 1948. München [samostatné stránkování]. Huber 2005: Huber, K. A., Katholische Kirche und Kultur in Böhmen. Ausgewählte Abhandlungen. Münster. Chaloupecký 1946: Chaloupecký, V., [Chudoba, B., Jindy a nyní, Praha 1946]. Český časopis historický 47, 182–194. Chudoba 1936: Chudoba, B., Život průkopníka moderní logiky. Lidové noviny 44, č. 20 z 13. 1., 5. Chudoba 1946: Chudoba, B., Jindy a nyní. Dějiny českého národa. Praha. Chudoba 1947: Chudoba, B., Co je křesťanská politika? Praha. Chudoba 1975: Chudoba, B., Jindy a nyní. Dějiny českého národa. Frankfurt – Mnichov. Chudoba 2009: Chudoba, B., Vím, v koho jsem uvěřil a jiné eseje. Brno. Jarosch 1983: Jarosch, G., Bibliographie der wissenschatlichen Arbeiten Eduard Winters. In: Winter, E. – Jarosch, G. (eds.), Wegbereiter der deutsch-slawischen Wechselseitigkeit. Berlin, 413–448. Jedlička 2000: Jedlička, M., Prof. PhDr. Bohdan Chudoba. Dialog Evropa XXI 10, č. 1–2, 16–18. Jehlička 1938: Jehlička, L., Také naši katoličtí Němci si řeší své problémy. Obnova 2, č. 8 z 19. 2., 3. Jehlička 2010: Jehlička, L., Křik Koruny svatováclavské. Praha. Jiroušek 2004: Jiroušek, B., Křesťanství jako orientační mezník Bohdana Chudoby. In: Blümlová, D. (ed.), Aloys Skoumal (1904–1988) v průsečíku cest české kultury 20. století, České Budějovice, 130–135. Jonášová-Hájková 1951: Jonášová-Hájková, S., Bibliografie české historie za léta 1937–1941, Praha. Kaiserová 2003: Kaiserová, K., Konfesní myšlení českých Němců v 19. a na počátku 20. století. Úvaly u Prahy. Kalista 1966: Kalista, Z., Zur Entwicklung des religiös-philosophischen Denkens von B. Bolzano in den Jahren 1813 bis 1834. In: Steinitz, W. et al. (eds.), Ost und West in der Geschichte des Denkens und der kulturellen Beziehungen. Festschrit für Eduard Winter zum 70. Geburtstag. Berlin, 497–510. Kalista 1996: Kalista, Z., Po proudu života (2). Brno. Karník 1946: Karník, J., Přemítání nad knihou Bohdana Chudoby. Lidová demokracie 2, č. 196 z 27. 8., 4. Koenigsberger 1953: Koenigsberger, H. G., [Chudoba, B., Spain and the Empire 1519–1643, Chicago 1952]. The English Historical Review 68, 639. Kohák 1989: Kohák, E., Jan Patočka: Philosophy and Selected Writings. Chicago – London. Konrád 2011: Konrád, O., Dějepisectví, germanistika a slavistika na Německé univerzitě v Praze 1918–1945. Praha. Konůpka 2017: Konůpka, P., Bernard Bolzano a české myšlení 1945–1989. Ostrov [magisterská práce na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Online: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/166789]. Kostlán 1993: Kostlán, A., Druhý sjezd československých historiků (5.–11. října 1947) a jeho místo ve vývoji českého dějepisectví v letech 1935–1948. Praha. Křen 2013: Křen, J., Historik v pohybu. Praha. Kuderna – Nittner 1982: Kuderna, H. – Nittner, E. (eds.), Eduard Winter 1896–1982, München. Kunštát 2017: Kunštát, M., Eduard Winter (1896–1982). Historik, kněz a vůdce katolické mládeže. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Pavlíček, T. W. a kol., Kněžské identity v českých zemích (1820–1938). Praha, 197–226. Kutnar 1978: Kutnar, F. [– Marek, J.], Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, 2. Praha. 241 Vykypěl 242 Vykypěl Kutnar – Marek 2009: Kutnar, F. – Marek, J., Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Praha. Kyncl 2008: Kyncl, V., Obraz Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky v Československém časopise historickém padesátých let. In: Jiroušek, B. a kol., Proměny diskursu české marxistické historiografie. České Budějovice, 75–80. LČL: Lexikon české literatury, 1–4, red. V. Forst, J. Opelík, L. Merhaut, Praha 1985–2008. Lehr 2014: Lehr, S., Němečtí a čeští archiváři v první československé republice. Příspěvek k jejich vzájemným vztahům. Archivní časopis 64, 229–259. Lemberg 1986: Lemberg, E., Ein Leben in Grenzzonen und Ambivalenzen. Erinnerungen, niedergeschrieben 1972 mit einem Nachtrag von 1975. In: Seibt, F. (ed.), Lebensbilder zur Geschichte der Böhmischen Länder. Band 5: Eugen Lemberg 1903–1976. München, 131–278. Lev Druhý 1946: Lev Druhý [?], Jindy a nyní. Katolík 9, č. 16 z 18. 8., [4]. Lochman 1952: Lochman, J. M., Náboženské myšlení českého obrození. Kořeny a počátky. Praha. Lochman 1964: Lochman, J. M., Duchovní odkaz obrození. Dobrovský, Bolzano, Kollár, Palacký. Náboženské profily. Praha. Lut 2016: Lut, I., Eduard Winter zwischen Gott, Kirche und Karriere. Vom böhmischen katholischen Jugendbundführer zum DDR-Historiker. Leipzig. Macůrek 1963: Macůrek, J., [Winter, E., Der Josefinismus, Berlin 1962]. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university C10, 155–157. Mádr 2016: Mádr, D., Mediální obraz SSSR ve vybraných komunistických a lidoveckých týdenících v době tzv. třetí republiky (1945–1948). Praha [rigorózní práce na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Online: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/176254]. Machovec 1964: Machovec, M., Josef Dobrovský. Praha. Machovec 2004²: Machovec, M., Josef Dobrovský. Praha. Malášek 1982: Malášek, J., sen., Za Bohdanem Chudobou. Nové obzory, č. 6, 52–54. Malý 2003: Malý, R., Religiozita v dramatu Českého [sic!] národního obrození. Frýdek-Místek. Mann 1992: Mann, G., Deutsche Geschichte des 19. und 20. Jahrhunderts. Frankfurt am Main. Marek 1998: Marek, J., Česká moderní kultura. Praha. Medek 1982: Medek, Z. J., Na slunce a do mrazu. První čas josefinské náboženské tolerance v Čechách a na Moravě. Praha. Melmuková-Šašecí 2013: Melmuková-Šašecí, E., Patent zvaný toleranční. Neratovice. Mikolášek 2013: Mikolášek, A., Dojmy a skutky ze škamen staroslavného gymnázia v městě L., Online: http://www.sensen.cz/narodni-kronika/listovat-kronikou/narodni-kronika/ dojmy-a-skutky-ze-skamen-staroslavneho-gymnazia-v Mirvald 1939: Mirvald, K., Našinec od redakce až k čtenáři. Našinec 75, č. 299 z 31. 12., s. 15. Míšková 2007: Míšková, A., Die Deutsche (Karls-) Universität vom Münchener Abkommen bis zum Ende des Zweiten Weltkriegs. Prag. Němec 2001: Němec, J., Cesta Eduarda Wintera (1896–1982) mezi oficiální historiky Třetí říše. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity C48, 171–188. Němec 2004: Němec, J., Raný humanismus v díle Eduarda Wintera. In: Soukup, P. – Šmahel, F. (eds.), Německá medievistika v českých zemích do roku 1945. Praha, 363–380. Němec 2008a: Němec, J., Eduard Winter (1896–1982). „Eine der bedeutendsten Persönlichkeiten der österreichischen Geistesgeschichte unseres Jahrhunderts ist in Österreich nahezu unbekannt“. In: Hruza, K. (ed.), Österreichische Historiker 1900–1945. Lebensläufe und Karrieren in Österreich, Deutschland und der Tschechoslowakei in wissenschatsgeschichtlichen Porträts. Wien – Köln – Weimar, 619–675. Němec 2008b: Němec, J., Eduard Winter und sein Prager Kreis. In: Albrecht, S. – Malíř, J. – Melville, R. (eds.), Die „sudetendeutsche Geschichtsschreibung“ 1918–1960. Zur Vorgeschichte und Gründung der Historischen Kommission der Sudetenländer. München, 113–125. Němec 2016: Němec, J., War die Josephinismus-Interpretation von Eduard Winter aus dem Jahre 1943 eine nationalsozialistische Interpretation? In: Fillafer, F. L. – Wallnig, T. (eds.), Josephinismus zwischen den Regimen. Eduard Winter, Fritz Valjavec und die zentraleuropäischen Historiographien im 20. Jahrhundert. Wien – Köln – Weimar, 102–124. Němec 2017: Němec, J., Eduard Winter 1896–1982. Zpráva o originalitě a přizpůsobení se sudetoněmeckého historika. Brno. Nešpor 2005: Nešpor, Z. R., [Malý, R., Religiozita v dramatu Českého národního obrození, Frýdek-Místek 2003]. Studia Comeniana et historica 35, 172–176. Nešpor 2006: Nešpor, Z. R., Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století. Ústí nad Labem. Nittner 1938: Nittner, E., B. Bolzanos geistiger Einfluß auf K. Havlíček. Prag [disertace na Filozofické fakultě Německé univerzity v Praze, strojopis dostupný v Historickém kabinetu FF KU, sign. H-110-A114, v Deutsche Nationalbibliothek, sign. Di 1960 B 3318, a v BolzanoWinter-Archiv v Salcburku]. Nittner 1956: Nittner, E., Havlíčeks Beziehung zu B. Bolzano über F. Schneider. In: Tetzner, J. (ed.), Deutsch-slawische Wechselseitigkeit in sieben Jahrhunderten. Gesammelte Aufsätze, E. Winter zum 60. Geburtstag dargebracht. Berlin, 425–435. Nittner 1984: Nittner, E., Hitlers Machtergreifung und die Sudetendeutsche Einigungsbewegung. Bohemia 25, 333–361. Nittner 1987: Nittner, E., Bolzano – Rádl – Patočka. Eine gesellschatsphilosophische Alternative zum nationalpolitischen Programm? In: Seibt, F. (ed.), Die Chance der Verständigung. Absichten und Ansätze zu übernationaler Zusammenarbeit in den böhmischen Ländern 1848– 1918. Vorträge der Tagung des Collegium Carolinum in Bad Wiessee vom 22. bis 24. November 1985. München, 11–29. Nittner 1988: Nittner, E. (ed.), Tausend Jahre deutsch-tschechische Nachbarschat. Daten, Namen und Fakten zur politischen, gesellschatlichen, kulturellen und kirchlichen Entwicklung in den böhmischen Ländern. München. Novák 1933a: Novák, A., [Winter, E., Bernard Bolzano und sein Kreis, Leipzig 1933]. Český časopis historický 39, 403–408. Novák 1933b: Novák, A., Dvě německé monografie z okruhu národního obrození českého. Lidové noviny 41, č. 327 z 2. 7., 9. Novák 1935: Novák, A., Předmluva. In: Winter, E., Bernard Bolzano a jeho kruh, Brno, 9–13. Novotný 2015: Novotný, V., Hus, klerikalismus a katolictví: kontroverze z r. 1946. Studia theologica 17, č. 4, 239–257. Odložilík 1946: Odložilík, O., [Winter, E., Josefinismus a jeho dějiny, Praha 1945]. Časopis Matice moravské 66, 194. Odložilík 1966: Odložilík, O., Die Wittenberger Philippisten und die Brüderunität. In: Steinitz, W. et al. (eds.), Ost und West in der Geschichte des Denkens und der kulturellen Beziehungen. Festschrit für Eduard Winter zum 70. Geburtstag. Berlin, 106–118. Odložilík 2002: Odložilík, O., Deníky z let 1924–1948, 1. Praha. Ohlbaum 1980: Ohlbaum, R., Prof. Dr. Ernst Nittner. Ein Rückblick zu seinem 65. Geburtstag. In: Glassl, H. – Olbert, F. (eds.), Gräben und Brücken. Berichte und Beiträge zur Geschichte und Gegenwart Ostmitteleuropas. Festschrit für Ernst Nittner zum 65. Geburtstag. München, 9–19. Pánek 2010: Pánek, T., Historický seminář filosofické fakulty Masarykovy univerzity v meziválečném období, [Brno]. [Magisterská práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Online: https://is.muni.cz/th/178948/ff_m]. Patočka 1937: jpat. [Patočka, J.], [Silberstein, L., Kämpfende Vernunt, Prag 1937]. Česká mysl 33, 115. Patočka 1958: Patočka, J., Bolzanovo místo v dějinách filosofie. In: Popelová-Otáhalová, J. – Kosík, K. (eds.), Filosofie v dějinách českého národa. Protokol celostátní konference o dějinách české filosofie v Liblicích ve dnech 14.–17. dubna 1958. Praha, 111–123. Patočka 2001: Patočka, J., Dopisy Václavu Richterovi. Praha. 243 Vykypěl 244 Vykypěl Patočka 2006: Patočka, J., Češi, 1–2. Praha. Pithart 1978–1980: Pithart, P., Pokus o vlast: Bolzano, Rádl, Patočka a my v roce 1979. Svědectví 15 (č. 59), 445–464. Pithart 1995: Pithart, P., Proměny intolerance. In: Machovec, M. (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě. Praha, 158–192. Pithart 2015: Pithart, P., Po Devětaosmdesátém. Rozpomínání a přemítání. Praha. Podiven 2003²: Podiven [Příhoda, P. – Pithart, P. – Otáhal, M.], Češi v dějinách nové doby (1848– 1939). Praha. Polišenský 2001: Polišenský, J., Historik v měnícím se světě. Praha. Pospíšil 2008: Pospíšil, C. V., [Táborský, J., Reformní katolík Josef Dobrovský, Brno 2007]. Teologické texty 19, 56. Putna 1998: Putna, M. C., Česká katolická literatura 1848–1918. Praha. Putna 2010: Putna, M. C., Česká katolická literatura 1918–1945. Praha. Rak 2003: Rak, J., Doslov. In: Kutnar, F., Obrozenské vlastenectví a nacionalismus. Příspěvek k národnímu a společenskému obsahu češství doby obrozenské. Praha, 345–354. Rezek 2011: Rezek, P., Démanty české filozofie. Praha. Říčan 1947: ŘŘ [sic! recte RŘ jak i v obsahu] [Říčan, R.], [Chudoba, B., Jindy a nyní, Praha 1946]. Křesťanská revue 14, 24–27. Říčan 1948: Říčan, R., Od úsvitu reformace k dnešku. Kapitol z církevních dějin řada druhá. Praha. Seidlerová 1963: Seidlerová, I., Politické a sociální názory Bernarda Bolzana. Praha. Schian 1939: Schian, M., [Winter, E., Tausend Jahre Geisteskampf im Sudetenraum, Salzburg – Leipzig 1938]. Theologische Literaturzeitung 64, 425–426. Schmid-Egger – Nittner 1983: Schmid-Egger, H. – Nittner, E., Staffelstein. Jugendbewegung und katholische Erneuerung bei den Sudetendeutschen zwischen den Großen Kriegen, München. Schmidinger 2013: Schmidinger, M., Ferdinand Liewehr (1896–1985). Professor für Slawische Sprachwissenschat an den Universitäten Prag, Wien und Greifswald. Wien [diplomová práce na Vídeňské univerzitě. Online: http://othes.univie.ac.at/28093]. Schwarzenberg 2007: Schwarzenberg, K. VI., Torzo díla. Praha. Silberstein 1937: Silberstein, L., Kämpfende Vernunt. Das Beispiel von Masaryk und Beneš, Prag. Skalický 2006: Skalický, K., Bernard Bolzano: od logiky k teologii. Listy 36, č. 6, 18–21. Sladek 1974: Sladek, P., Die kirchliche Erneuerungsbewegung bei den Deutschen in der Ersten Republik. In: Seibt, F. (ed.), Bohemia sacra. Das Christentum in Böhmen 973–1973. Düsseldorf, 175–208. Smékal 1946: Smékal, B., [Chudoba, B., Jindy a nyní, Praha 1946]. O knihách, příloha časopisu Dobrý pastýř [2], 51–52. Smrčka 2008: Smrčka, J., České reformní proudy 14. století a devotio moderna. Tábor [disertace na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Online: https://is.cuni.cz/webapps/ zzp/detail/57433]. Snášel 1993: Snášel, J., Vzpomínka na dr. Bohdana Chudobu. Lidová demokracie 49, č. 6 z 9. 1., 13. Soupis 1940: Soupis vědecké a kritické činnosti Arne Nováka. Praha. Sova 1946–1947: Sova, M., [Chudoba, B., Jindy a nyní, Praha 1946]. The Slavonic and East European Review 25, 600–604. Sv. 1946: Sv. [Svozil, O. ?], [Chudoba, B., Jindy a nyní, Praha 1946]. Archa 30, č. 3–4, 139–140. Svoboda 2015: Svoboda, R., Johann Prokop Schaffgotsch. Das Leben eines böhmischen Prälaten in der Zeit des Josephinismus. Frankfurt am Main. Šebek 2016: Šebek, J., Za Boha, národ, pořádek. Praha. Šebestík 1965: Šebestík, J., [Winter, E., Der Josefinismus, Berlin 1962]. Revue d’histoire des sciences et de leurs applications 18, 414–416. Ševčíková 2010: Ševčíková, K., Dopisy Jakuba Demla Timotheu Vodičkovi. Olomouc [bakalářská práce na Filozofické fakultě Palackého univerzity. Online: http://www.theses.cz/id/ pv3f15]. Škabraha 2007: Škabraha, M., Jan Patočka a věc socialismu. A2 3, č. 12, 5. Špidlík 1982: Špidlík, T., Za Bohdanem Chudobou. Nový život 34, 100. Táborský 2007: Táborský, J., Reformní katolík Josef Dobrovský. Brno. Tinková 2008: Tinková, D., Mezi psem a vlkem. Osvícenské příšeří v české historiografii. In: Lorman, J. – Tinková, D. (eds.), Post tenebras spero lucem. Duchovní tvář českého a moravského osvícenství. Praha, 14–29. Tinková 2011: Tinková, D., Jakobíni v sutaně. Neklidní kněží, strach z revoluce a konec osvícenství na Moravě. Praha. Trávníček 1995–2000: Trávníček, M. (ed.), Jan Čep – Jan Zahradníček: Korespondence, 1–2. Praha. Trávníček 2002: Trávníček, M., Strážce morálky Timotheus Vodička. In: Trávníček, M., Sdílet věčné. Studie, profily a kritiky. Olomouc, 124–133. Trojková – Jirsa 2017: Trojková, N. – Jirsa, D. (eds.), Je to s tím Akordem velký kříž. Vzájemná korespondence Timothea Vodičky a Jana Zahradníčka. Olomouc. Veverková 2006: Veverková, K., Eduard Winter a česká reformace. In: Hrdlička, J. – Lášek, J. B. (eds.): My Jan bratr Žižka. Sborník z kolokvia „Jan Žižka a Žižkov“, které se konalo 11. října 2004. Brno, 103–109. Vodička 1946a: tv. [Vodička, T.], [Chudoba, B., Jindy a nyní, Praha 1946]. O knihách, příloha časopisu Dobrý pastýř [2], 91. Vodička 1946b: Vodička, T., Bohdan Chudoba a české dějiny. Na hlubinu 20, 310–313. Vokoun 2015: Vokoun, J., Tisíc roků před Tebou, Bože, jest jako jeden den. Eduard Winter: Tisíc let duchovního zápasu. In: Hanuš, J. (ed.): Historická kniha mého srdce. Brno, 183–196. Volf 1946: Volf, M., České dějiny, v nichž nezáleží na tom, co se kdy přihodilo. Práce 2, č. 174 z 31. 7., 4. Vondál 2012–2013: Vondál, M., „Jindy a nyní“ Bohdana Chudoby. Příspěvek k poznání člověka, dějepisce a politika skrze desetiletí 1938–1948, [Brno]. [Magisterská práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Online: https://is.muni.cz/th/144073/ff_m]. Vopravil 1973: Vopravil, J., Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře. Praha. Vrzala 2000: Vrzala, J., Exilové putování Bohdana Chudoby. Dialog Evropa XXI 10, č. 1–2, 19–21. Výborná 1965: Výborná, M., Disertace pražské university, 2. Praha. Vykypěl 2018: Vykypěl, B., [Lut, I., Eduard Winter zwischen Gott, Kirche und Karriere, Leipzig 2016]. Germanoslavica 29, č. 2 (v tisku). Winter 1933: Winter, E., Bernard Bolzano und sein Kreis. Leipzig. Winter 1935: Winter, E., Bernard Bolzano a jeho kruh. Brno. Winter 1936: Winter, E., K českoněmeckému dorozumění. Řád 3, 159–162. Winter 1938: Winter, E., Tausend Jahre Geisteskampf im Sudetenraum. Das religiöse Ringen zweier Völker. Salzburg – München. Winter 1940: Winter, E., Tisíc let duchovního zápasu. Náboženské zápolení dvou národů. Praha. Winter 1943: Winter, E., Der Josefinismus und seine Geschichte. Beiträge zur Geistesgeschichte Österreichs 1740–1848. Brünn – München – Wien. Winter 1945: Winter, E., Josefinismus a jeho dějiny. Příspěvky k duchovním dějinám Čech a Moravy 1740–1848. Praha. Winter 1955: Winter, E., Tausend Jahre Geisteskampf im Sudetenraum. Das religiöse Ringen zweier Völker. München. Winter 1968: Winter, E., Frühliberalismus in der Donaumonarchie. Religiöse, nationale und wissenschatliche Strömungen von 1790–1868. Berlin. Winter 1977: Winter, E., Die Sozial- und Ethnoetik Bernard Bolzanos. Humanistischer Patriotismus oder romantischer Nationalismus im vormärzlichen Österreich. Bernard Bolzano contra Friedrich Schlegel. Wien. Winter 1981: Winter, E., Mein Leben im Dienst des Völkerverständnisses, 1. Berlin. Winter 1983a: Winter, E., Bernard Bolzano 1781–1848. In: Winter, E. – Jarosch, G. (eds.), Wegbereiter der deutsch-slawischen Wechselseitigkeit. Berlin, 211–218. 245 Vykypěl 246 Vykypěl Winter 1983b: Winter, E., Nachwort. In: Winter, E. – Jarosch, G. (eds.), Wegbereiter der deutsch-slawischen Wechselseitigkeit. Berlin, 403–411. Winter 1994: Winter, E., Erinnerungen (1945–1976). Frankfurt am Main etc. Zimmermann 2010: Zimmermann, V., Eine sozialistische Freundschat im Wandel. Die Beziehungen zwischen der SBZ/DDR und der Tschechoslowakei (1945–1969). Essen. Zlámal 1971: Zlámal, B., Příručka českých církevních dějin, 8. Olomouc. Zlámal 1972: Zlámal, B., Příručka českých církevních dějin, 10/2. Olomouc. Zuber 1987: Zuber, R., Osudy moravské církve v 18. století. Praha. Zuber 2003: Zuber, R., Osudy moravské církve v 18. století, 2. Olomouc. Žáčková 2006: Žáčková, L., Disertace filozofické fakulty Německé univerzity v Praze v letech 1938/39–1945 (obor historie). Praha [diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Online: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/27366]. Bohumil Vykypěl • vykypel@ujc.cas.cz Ústav pro jazyk český AV ČR, etymologické oddělení Veveří 97, 602 00 Brno Studia etymologica Brunensia Edited by Ilona Janyšková & Helena Karlíková 1 Studia etymologica Brunensia 1. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Etymologické symposion Brno 1999. Ed. I. Janyšková & H. Karlíková. Euroslavica, Praha 2000. 375 s. 2 Studia etymologica Brunensia 2. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Etymologické symposion Brno 2002. Ed. I. Janyšková & H. Karlíková. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003. 458 s. 3 Studia etymologica Brunensia 3. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Etymologické symposion Brno 2005. Ed. I. Janyšková & H. Karlíková. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006. 463 s. 4 Varia Slavica. Sborník příspěvků k 80. narozeninám Radoslava Večerky. Ed. I. Janyšková & H. Karlíková. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008. 275 s. 5 Bohumil Vykypěl: Život a dílo Adolfa Erharta. Kapitola z dějin české vědy. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008. 220 s. 6 Studia etymologica Brunensia 6. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Etymologické symposion Brno 2008. Ed. I. Janyšková & H. Karlíková. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009. 420 s. 7 Dobrodružství etymologie. Články Františka Kopečného z prostějovského časopisu Štafeta. Ed. A. Bičan & E. Havlová. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009. 232 s. 8 Anton Matzenauer: Beiträge zur Kunde der altpreußischen Sprache. Ed. E. Havlová. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009. 204 s. 9 Vít Boček: Studie k nejstarším romanismům ve slovanských jazycích. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010. 180 s. 10 Eva Havlová: České názvy savců. Historicko-etymologická studie. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010. 272 s. 11 Bohumil Vykypěl: Studie k šlechtickým titulům v germánských, slovanských a baltských jazycích. Etymologie jako pomocná věda historická. Druhé, přepracované a rozšířené vydání i s dodatkem o šlechtických titulech v keltských jazycích. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011. 332 s. 12/I Václav Machek: Korespondence i. Ed. V. Boček & P. Malčík. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011. 528 s. Václav Machek: Korespondence ii. Ed. V. Boček & P. Malčík. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011. 504 s. Václav Machek: Korespondence iii a další dokumenty z pozůstalosti. Ed. V. Boček & P. Malčík. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016. 228 s. 12/II 12/III 13 Jana Villnow Komárková: Slovanská terminologie tkaní z pohledu etymologie. Na příkladě českého, chorvatského a srbského jazykového materiálu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011. 224 s. 14 Methods of Etymological Practice. Ed. B. Vykypěl & V. Boček. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2012. 120 s. 15 Theory and Empiricism in Slavonic Diachronic Linguistics. Ed. I. Janyšková & H. Karlíková. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2012. 492 s. 16 Etymology: An Old Discipline in New Contexts. Ed. B. Vykypěl a V. Boček. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2013. 104 s. 17 Vít Boček: Praslovanština a jazykový kontakt. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014. 436 s. 18 Etymological Research into Old Church Slavonic. Ed. I. Janyšková & H. Karlíková. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2015. 460 s. 19 Perspectives of Slavonic Etymology. Ed. B. Vykypěl & V. Boček. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016. 124 s. 20 Bohumil Vykypěl: Problems of Etymology. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2017. 84 s. 21 Eva Havlová: Názvy pro věk a věčnost v indoevropských jazycích. Ed. V. Boček & Ž. Šarapatková. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2017. 152 s. 22 Etymological Research into Czech. Ed. I. Janyšková, H. Karlíková & V. Boček. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2017. 476 s. 23 Vesper Slavicus. Sborník k nedožitým devadesátinám prof. Radoslava Večerky. Ed. P. Malčík. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2018. 256 s. Vesper Slavicus Sborník k nedožitým devadesátinám prof. Radoslava Večerky Studia etymologica Brunensia 23 Eds. Ilona Janyšková a Helena Karlíková Editor svazku: Petr Malčík Vydalo etymologické oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i., v NLN, s. r. o., Nakladatelství Lidové noviny, Dykova 15, 101 00 Praha 10, www.nln.cz. Grafická úprava: David Březina (davi.cz) a Vít Boček. Sazba z písma Skolar PE: Petr Malčík. ISBN 978-80-7422-620-5 Počet stran: 256 Praha 2018 Cena včetně DPH: 249 Kč