Politicko-psychologická perspektiva
Absolvovali jsme již třetí přímé prezidentské volby. Zájem byI silný, ve druhém kole přesáhla volební účast 70 %. Prezident se sice mírou pravomocí nemůže srovnávat s premiérem, přesto je jeho funkce důležitá. Může nastolovat agendu, jmenovat soudce, vetovat zákony. Prezident nás reprezentuje navenek a ať chceme či ne, vedle vlajky a hymny je i on trochu součástí naší státní a národní identity, ať už v pozitivním či negativním smyslu. Zůstane trvale zapsán v naší historii.
Začíná se stávat pravidlem, že souboj o prezidentské křeslo je v druhém kole provázen vyhrocenou negativní kampaní, která zkouší voliče zastrašovat. V r. 2013 byl národ strašen, kteří se vrátí pro své pozemky, o pět let později imigranty a jejich liberálními vítači, letos došlo na vyhrožování válkou a na to, zda války začínají vojáci či diplomaté.
Mít vs. být
Letošní prezidentské kampani by slušel název slavné knihy E. Fromma Mít či být. Kandidát Pavel měl kampaň postavenou na hodnotách. V popředí stála pravda (resp. odsudek lhaní), klid (zřejmě takticky zvolený jako Pavlova temperamentová deviza a naprosté opositum Babišova temperamentu), důstojnost (možná naopak zvoleno jako opak chování a slovníku současného prezidenta Zemana) a pořádek (jeho volba budila nejvíce dohadů i kritiku opozice). Generál Pavel zkrátka nabízel do úřadu prezidenta sebe, své osobnostní kvality a hodnoty.
A. Babiš se na druhé straně od abstraktních hodnot explicitně distancoval: Na auto kampaně si mj. napsal i citát „Kecy o hodnotách…“ a soustředil se na téma „Za Babiše bylo líp“ – připomínku populistického vládnutí ANO, kdy skutečně zejména důchodci dostali přidány velké částky. Spoléhal tak na to, že jeho voličská základna (lidé méně vzdělaní a s nižší životní úrovní) prostě bude chtít mít na Hradě svého člověka, který jim životní úroveň zvýší, třeba tak jako ministr financí.
Konec polistopadové éry?
Letos poprvé proti sobě ve finále stanuli kandidáti, kteří měli oba komunistickou minulost. A ne jen povrchní členství – zkratkovitě se mluvilo o souboji estébáka s rozvědčíkem. Někteří politici a politologové z toho začali usuzovat, že antikomunismus již není téma, že komunismus už nikoho nezajímá a že jsme tak dosáhli konce polistopadové éry. Tuto domněnku lze vyvrátit. Jistým způsobem jsme sice polistopadové éry dosáhli – alespoň tím, že z aktivní politiky definitivně odchází třetí z polistopadové velké trojky Havel – Klaus – Zeman. Ale to, že komunismus nikoho nezajímá, pravda není. Potvrzuje to nejen průběh prezidentských debat, kde se A. Babiš snažil ukázat, že P. Pavel byl horší komunista než on, dokazují to především průzkumy mezi voliči.
Agentura STEM se (pro CNN Prima News) ptala přímou otázkou: Vadí vám prezident s komunistickou minulostí? 15% respondentů odpovědělo „určitě ano“ a dalších cca 21.5% „spíše ano“, celkem tedy 36.5 %. Starší lidé nad 60 let byli tolerantnější, „určitě“ či „spíše“ komunistická minulost vadila jen necelé třetině (30%) z nich. S nižším věkem jsou ale respondenti přísnější; dotázaným ve věku 18 až 29 komunistická minulost kandidátů vadila daleko více. Komunistická minulost kandidátů „určitě“ či „spíše“ vadila dokonce většině (53%) mladých lidí!
Z našich vlastních dat, která pro nás sbíral Median, můžeme také na komunistické vady na kráse kandidátů usuzovat. Potvrdili jsme si, že příznivci generála Pavla také zároveň projevují prodemokratické postoje (silněji než příznivci A. Babiše souhlasí s tím, že je pro ně „důležité žít v zemi, kde se vládne demokraticky“). Tím u příznivců zřejmě dochází k určitému konfliktu – vzhledem k Pavlově komunistické minulosti. Jak známo, nekteří demokraté dokonce na svůj hlas v 2. kole rezignovali a odmítli bývalého komunistu volit (netajil se tím např. M. Kocáb).
Zdá se, že tuto skupinu lidí, kteří jsou generálovi nakloněni, nikoli však bezvýhradně, spatřujeme ve výsledku průzkumu, který pro nás provedl Median v horké fázi voleb, tj. ve volebním týdnu. Následující graf ukazuje, že postoje k A. Babišovi jsou velmi vyhraněné, ukazují většinou krajní pocity – skoro dvě třetiny lidí hodnotí Babiše extrémně: jako zcela nepřijatelného (49 %) či naprosto přijatelného (15%). Rozložení příznivců P. Pavla je jiné. Rozhodující počet Pavlových stoupenců (32 %) je poněkud kritický – Pavlovu přijatelnost hodnotí rezervovaněji, ne extrémně; na jedenáctisupňové škále použili hodnoty 6, 7, 8 a 9. Toto číslo 32 % je podobné počtu 36.5 %, které udává, kolika lidem vadí komunistická minulost kandidátů, jak je zjistil IPSOS. Kritických stoupenců tedy měl P. Pavel dokonce na 32 %, nekritických stoupenců 27 %. Pavlova historie v mládí mohla hrát v této rezervovanosti roli.
Zasypávání příkopů
Společnost byla již před vstupem do prezidentské kampaně poměrně polarizovaná a rozjitřená. Prezident Zeman ostatně tento stav podtrhoval výroky o pražské kavárně a lepšolidech. Kampaň navíc propukla v době tzv. polykrize, kdy jedinci i společnosti musí čelit problémům ekonomickým (inflace, ceny paliv, imigranti z Ukrajiny), mezinárodní nestabilitě (ruský útok na Ukrajinu), i dopadům klimatické změny, to vše když se konečně vzpamatováváme z covidové pandemie. Je známo, že krize všeobecně nahrává populistickým kandidátům. Kampaň se ve finále vyostřila, došlo mj. k vyhrožování, že zvolením P. Pavla nastane nová totalita a země bude uvržena do války s Ruskem. (Toto pravidelné vyostřování druhého kola až svádí k úvahám o možné revizi volebního systému do jediného kola, ve kterém by bylo použito nějakého systému vah či pořadí.)
A nadějné momenty? Je jich dost:
- Vysoká volební účast jak v prvním (68.24 %) tak v druhém kole (70.25 %) dokládá zájem občanů o veřejné dění.
- Přesvědčivý volební výsledek s téměř milionovým rozdílem mezi kandidáty, briskní součet hlasů a minimum nesrovnalostí – to vše působí solidním dojmem a nesvádí ke spekulacím.
- Vcelku konsenzuální výsledek, vítězství P. Pavla v osmi krajích z jedenácti, nerozdělující města od městeček a obcí, navíc stylem start cíl[1] to vše by mohlo spíše spojovat než dělit společnost.
- Poražený A. Babiš bez odkladů přiznal porážku. Zdůvodnil ji sice spíše než kvalitou protivníka vlivem okolností (podporou koalice, nepřízní medií), ale nevyjádřil se proti volebnímu procesu ani výsledku.
- Vítěz P. Pavel v děkovné řeči snižoval napětí a smířlivě přislíbil stavět mosty. Zdůraznil, že „Prohrávají kandidáti, ne voliči“, ohlásil, že brzy navštíví kraje, ve kterých nezvítězil, a bude naslouchat jejich obyvatelům.
- Babiš nebyl možná ani tak poražen soupeřem, jako sám sebou (svými chybami a temperamentem), chybnou strategií. Negativní kampaň o válce nezabrala kýženým směrem. Výsledky exit pollu agentury IPSOS ukazují, že Babišův slib, že zajistí mír, naklonilo k volbě Babiše jen asi 6 % voličů. K velkým chybám, kterých se Babiš dopustil, se počítal hlavně přehmat z mezinárodní diplomacie, když se v debatě ČT nechal strhnout od své mírové rétoriky k popření 5. článku severoatlantické smlouvy (což vyvolalo zneklidněný ohlas v zahraničí). Naopak generálova reprezentativnost motivovala k jeho volbě skoro dvě třetiny voličů a jeho slušné vystupování skoro polovinu (IPSOS).
- P. Pavel se zdá být dobře disponován pro konsenzuální komunikaci a diplomacii. A to jak osobností (rozvaha, klid, schopnost naslouchat, absence problematického ega a narcismu) tak dosavadní profesní zkušeností (budování konsenzu mezi zeměmi NATO). Některé osobní vlastnosti (důraz na hodnoty, slušnost, skromnost a přání zcivilnit prezidentský úřad) může vyvolat i reminiscence na oblíbeného V. Havla (podobnosti jejich jmen využívali jeho příznivci již během kampaně). To vše dává naději, že by P. Pavel mohl být dobrým prezidentem i pro ty, kdo ho nevolili.
Více než volby minulé, letošní prezidentské volby dávají naději na zmenšení polarizace společnosti.
Nerealistická očekávání. P. Pavel vyslovil obavu, že někteří jeho voliči mohou mít příliš vysoká očekávání, která z povahy funkce prezidenta ani nebude schopen splnit. Teorie nerealistického očekávání je známa i v sociálních vědách a byla mj. popsána např. J. Daviesem. My si funkci této teorii ověřili např. po Sametové revoluci 1989. Jde o to, že po dlouhém čekání konečně dojde ke kýžené události. Realita se najednou začne výrazně lepšit. Naše očekávání ještě chvilku zůstávají nízko, protože ani nedokážeme uvěřit v to, o čem jsme jen snili. V určitém momentě se ale probudíme a začneme si představovat – očekávat, revoluční zlepšení všeho, co nás napadne. Vzdálenost mezi očekáváním a realitou vyjadřuje míru frustrace, jak ukazuje následující graf.
I přes pozitivní změny, které volba nového prezidenta signalizuje, realita naprosto nemůže stačit všem našim očekáváním.
[1] Při sčítání hlasů vždy přicházejí nejdříve výsledky z nejmenších okrsků, malých obcí, kde může být nižší vzdělanost a nižší životní úroveň obyvatel. I tentokrát se právě v takových místech očekávala převaha A. Babiše. Ten však ani zde nevítězil, a tak v žádném momentu průběžného sčítání hlasů nezískal převahu. Mimochodem takovýto typický nerovnoměrný příliv hlasů (nejdříve hlavně republikánské, v závěru sčítání převážně demokratické) byl roznětkou konfliktů při posledních prezidentských volbách v U.S.A., když D. Trump předčasně ohlásil vítězství.
psychologickyustavavcr.wordpress.com 