Text vznikl v květnu 2020 a je svým způsobem svědectvím své doby, ale jeho platnost myslím nijak neokorala (IŠ).
Resilience – jak velké a aktuální téma to v psychologii je? Existuje její jednotná definice či jednotný přístup?
Tematika se rozpracovávala zhruba od 70. let minulého století a snad nejvíce pozornosti se jí dostalo na přelomu století a v prvních asi 10 letech tohoto století. Bylo to velké téma v psychologii zdraví, vývojové psychologii a klinické psychologii. Pokud jde o definici, psychologové jsou zvyklí na názorovou pluralitu a na to, že existuje několik definic nějakého jevu. Obvykle si prostudováním různých definic a pohledů tříbí svůj vlastní názor na studovaný problém. Tady by asi nečinilo problém se shodnout na tom, že resilience je schopnost zvládnout konfrontaci s výrazně nepříznivými okolnostmi, schopnost, která umožňuje osobě, skupině či společnosti předejít, minimalizovat či překonat poškozující dopad/důsledky nepřízně či protivenství. Důležitá je konstelace dvou faktorů: vystavení nepříznivým podmínkám či okolnostem a úspěšnou adaptaci na tyto okolnosti či podmínky. Také je to kapacita sledovat cíle, které dávají našemu životu smysl a pokračovat dál v nastoleném „životním kursu“. Tady se nabízí analogie s loďkou na rozbouřeném moři, kdy se námořník přes všechny nástrahy zuřících živlů snaží udržet kurs a doplout do cíle. Námořník sice utrpí šrámy a loďka se musí spravit, ale je připraven vyplout znovu. Důležité je, že se nerodíme s resiliencí, ale ta se vytváří právě v interakci se stresujícími faktory. Do této interakce vstupují kromě našeho vnitřního ustrojení protektivní faktory z našeho sociálního okolí.
Výzkumy vedly k vymezení důležitých charakteristik resilience:
Takovou důležitou charakteristikou resilience je jakási její obyčejnost. Není to talent, kterým je obdařeno jen malé procento populace. Nevzchází z nějakých mimořádných faktorů, ale z faktorů, jež jsou běžné, přístupné a obyčejné a je založena na běžných funkcích, kterými se lidská adaptace realizuje.
Velmi důležitým poznatkem je celoživotní vývoj resilience. Není důvod kdykoliv se vzdávat. Jde o celoživotní proces se vzestupy, pády a výkyvy. Když nějakou situaci nezvládneme, neznamená to, že si neporadíme s další, která je třeba ještě náročnější.
Resilience je dostupná: Potenciál člověka ke zvládnutí těžkostí je větší (a disponuje jím širší část populace), než se vědci původně domnívali.
Resilience je pohled dopředu, nikoli zpět.
Zdary (to, co se podařilo, co šlo dobře), jsou pro vývoj resilience důležitější než nezdary.
V životě a v resilienci neméně jsou zásadně důležité naše vztahy s druhými lidmi. Vztahy s rodinou, rodiči, sourozenci a přáteli jsou významným faktorem přispívajícím k adaptaci na obtížné životní podmínky. Donedávna byl i v odborné literatuře opomíjen význam sourozeneckých vztahů. Jakub Hrůša to nedávno řekl o práci orchestru, ale ono to platí šířeji: „Důležité je, když spolu lidi dýchají a věci společně prožívají“.
Jaké oblasti výzkumu jsou dnes nejvíce akcentované?
Myslím, že těžiště se přesunulo z výzkumu spíše do oblasti intervencí, vytváření programů pro ty, kteří se potřebují s nepříznivými podmínkami vyrovnat. Programy jsou zaměřené zejména na dětskou a adolescentní populaci. Většinou jde o děti a mládež vyrůstající v znevýhodňujícím prostředí a v současné době též o děti a mládež imigrantů. Dává to smysl, z hlediska preventivního úsilí je nepochybně výhodnější podporovat vývoj resilience u dětí od nejranějšího věku než později léčit již vzniklé psychické poruchy a řešit sociální problémy. Vznikla spousta institucí, jež mají resilienci v hlavičce, nejstarší je myslím Resilience Research Center.
Existují v oboru psychologie nějaké významnější spory, debaty o resilienci? Co jsou kontroverzní, názorově rozdělující témata? Pokud jsou, přibližte mi je prosím trochu detailněji…
Jediná kontroverze, jíž jsem si vědoma, byly debaty na konci devadesátých let a později, jež zpochybňovaly potřebnost pojmu resilience. Kritikům se nelíbilo, že byl přejat z přírodních věd, že je tautologický, redundantní či statický a sterilní. Pojem to ale přestál a je teď nadužíván v řadě oborů mimo psychologii. V psychologii se ukázal užitečný jako jakýsi zastřešující pojem pro příbuzné termíny.
Existuje mnoho různých popisů předpokladů resilience a doporučení, jak jí posílit, některé položky se překrývají a opakují. Dovedla byste z vašich odborných zkušeností vytvořit jakési TOP5 (nebo kolik chcete) faktorů resilience?
Když jsme shromáždili nejvýznamnější koncepce různých autorů a pokusili se na základě našich dotazníkových dat najít společný faktor odolnosti, nejvíce se v něm uplatnily následující komponenty:
- Sebeuplatnění (self-efficacy) – důvěra ve vlastní schopnosti, v jejich uplatnění v situaci, se kterou jsme konfrontováni.
- Kontrola nad situací (control) – schopnost udržet vývoj události pod kontrolou a v širším smyslu schopnost ovlivňovat, zvládat a řídit své životní cíle a role v tomto světě.
- Srozumitelnost (comprehensibility) – schopnost chápat svět a své místo v něm jako srozumitelné.
- Smysluplnost (meaningfulness ) – nalezení smyslu své existence, pochopení svého postavení ve světě jako hodného úsilí.
- Sociální opora – jakýsi sociální fond, ze kterého lze čerpat v případě potřeby, systém sociálních vztahů, jejichž prostřednictvím se člověku dostává pomoci při snaze dostát nárokům a dosáhnout cílů.
Důležitá je dále vitalita, energie, se kterou člověk do situace vstupuje. S ní těsně souvisí pohybová aktivita, jež není jen nepostradatelnou součástí zdravého životního stylu, ale je mj. účinným faktorem zmírňujícím negativní následky psychického stresu pro zdraví. Umožňuje odklon od stresujících myšlenek a odvětrání působků vyplavených vlivem stresu.
Do jaké míry je odolnost spíše záležitostí individuálních předpokladů a tréninku nebo nakolik je sociálně podmíněná?
Resilience je záležitostí individuálních předpokladů a je sociálně podmíněná. Trénink je důležitý a je důležitý již od dětství. Kontrolované vystavování dítěte situacím, se kterými se musí popasovat, má větší smysl, než snaha ochránit je před každou nepřízní. Určitě svým dětem neprospějí curlingoví rodiče. Termín asi nemusím vysvětlovat, všichni si dovedeme představit košťátka, kterými umetají potomkovi z cesty všechny nerovnosti. První nepřízeň je pak pro dítě nepřiměřeně tvrdou zkouškou. Samozřejmě se musí jednat o náročné situace o úrovni zvládnutelné dítětem vzhledem k úrovni schopností a věku. Jsou-li jedincem překonány, mají podobný vliv jako očkování u fyzických nemocí. Člověk k sobě nemá být moc něžný ani v dospělém věku a brát nároky, které jsou na něj kladeny, jako výzvy, se kterými se musí vyrovnat. Důležité je pouštět se právě do situací, do kterým se nám nechce.
Uvažuje se o resilienci i ve společenském kontextu, tedy existuje cosi jako „národní“ či komunitní resilience? Zkoumá se to nějak, například konkrétně v případě Česka? O Holanďanech se například ví, že jsou otužilejší – jak byste charakterizovala odolnost Čechů?
My jsme před časem (v devadesátých letech) srovnávali odolnost české populace s odolností americké populace. Srovnávali jsme ji ve třech komponentách odolnosti, kontrole nad situací, angažovanosti a výzvě. Ukázalo se, že odolnost české populace je v celkovém skóru i v jednotlivých komponentách vysoce významně nižší než odolnost americké populace. A když jsme srovnali data našich dobrovolníků, kteří se hlásili do UNPROFOR, s obecnou americkou populací, vyšla nám již srovnatelná odolnost až na komponentu výzva. Jde o schopnost spatřovat v tlaku každodenních požadavků příležitost ke změření sil, a nikoli dopadající nepřízeň osudu. Tato charakteristika též souvisí s ochotou přizpůsobit se změnám a pochopit jejich smysl. Tehdy jsme to uzavřeli tak, že pozitivní postoj ke změnám není právě naší národní vlastností. Proto tak lpíme na bydlišti, zaměstnání, učitelé na osnovách, občané na protektivní funkci státu… Jistě je jednou z příčin odlišný styl výchovy v americké a české kultuře.
Resilience a pandemie koronaviru – co podle vás ukazuje dnešní doba o odolnosti populace a jednotlivců? Ukázala nějaké parametry – v čem jsme odolní a v čem méně? Dá se nějakým způsobem odolnost nacvičit? Co byste v tomto směru doporučila?
Češi, Moravané a Slezané se nejen podle mého názoru projevují velmi dobře v situacích, kdy jde do tuhého, a to je případ koronavirové pandemie. Projevili kázeň, solidaritu, spoustu ochoty starat se o druhé, poradit si v situaci, kdy pomoc od státu nepřicházela, a dokázali brát situaci s humorem. Těch vtipů, co se objevilo! Humor umožňuje pohledět na situaci s odstupem a nadhledem, to je dobrá perspektiva. A roušky? Připomíná mi to příhodu z 90. let, když jsme spolupracovali s našimi vojáky u mírových sborů UNPROFOR v Chorvatsku. Kdosi mi tam říkal, že čeští vojáci se odlišují tím, jak si dovedou poradit. Ukazoval to na příkladu řidičů: když měl poruchu, řekněme, kanadský řidič, odstavil vozidlo a zavolal automechaniky. Český řidič ve stejné situaci zvedl kapotu a většinou poruchu odstranil a dojel. Stejné je to s rouškami. Nejsou? Tak je ušijeme. To je asi typické – nesedíme s rukama v klíně a nespoléháme na to, že někdo přijde a vyřeší to. To je to sebeuplatnění.
Myslím, že jsme si vedli velmi dobře na to, že mi naše společnost předkoronavirově připadala roztříštěná a polarizovaná, s malou důvěrou ve státní instituce, a tím zranitelnější, protože v ní chyběl potřebný konsensus. Kritické podle mne bude nadcházející období, kdy máme pocit, že už je po všem, a event. nový nápor nákazy s novými omezujícími požadavky bude prožíván s nevolí a patrně i menší kázní. Pro případ nové vlny je dobré mít scénář toho, co uděláme. Vrátit se k tomu, co šlo dobře a hledat, kde mohu přijít s aktivitou či pomocí.
Přidávám doporučení pro státní úředníky, jak usnadnit lidem problémy spojené s karanténou (vyšlo na základě shrnutí dosavadních zkušeností z různých zemí světa v letošním únorovém Lancetu), ze kterého je patrno, kde si vedli dobře, a kde jsou rezervy:
- Informace jsou klíčové: lidé, kteří jsou v karanténě, musí situaci pochopit;
- Efektivní a rychlá komunikace je nezbytná;
- Je třeba zajistit zásoby (obecné i lékařské);
- Karanténní období by mělo být krátké a doba trvání by se neměla měnit, pokud k tomu nevedou extrémní okolnosti;
- Dobrovolná karanténa je spojena s nižší úrovní úzkostí a dlouhodobých psychických problémů než karanténa vnímaná jako omezení osobních svobod;
- Odpovědné osoby by měly zdůrazňovat altruistický rozměr izolace.
Zde končí původní rozhovor. Co ukázal pohled zpět?
Hodně jsme se naučili, přesto, že se naše pomyslné loďky zmítají na rozbouřené hladině déle, než jsme si uměli představit, a mnohdy uvízly na mělčině, či ztroskotaly. Poradili jsme si s prací a školou on-line, ověřili jsme si, jak dovedeme snášet různá omezení a jak si zařídit život beze všeho toho, co jsme pokládali za samozřejmost a co nyní chybí. Přehodnotili jsme priority a víme již zcela jistě, co má v našem životě smysl a co je zbytné. A neztratili jsme smysl pro humor.
psychologickyustavavcr.wordpress.com 