Počátky československé a jugoslávské exilové vlády v Londýně za druhé světové války. Očekávání, možnosti a realita

0522427 - ÚSD 2020 RIV CZ cze J - Článek v odborném periodiku
Sovilj, Milan
Počátky československé a jugoslávské exilové vlády v Londýně za druhé světové války. Očekávání, možnosti a realita.
[Beginnings of the Czechoslovak and Yugoslav Exile Governments in London in WWII. Expectations, Possibilities, and Reality.]
Soudobé dějiny. Roč. 26, č. 4 (2019), s. 472-493. ISSN 1210-7050
Institucionální podpora: RVO:68378114
Klíčová slova: Czechoslovakia * Yugoslavia * WWII * exile
Obor OECD: History (history of science and technology to be 6.3, history of specific sciences to be under the respective headings)
Způsob publikování: Pouze metadata

Autor se v této částečně komparativní studii věnuje specifické kapitole vztahů mezi Československem a Jugoslávií ve dvacátém století, kterou tvořily kontakty exilových vlád obou zemí, poté co byly okupovány německou armádou v březnu 1939 (zbytkové Česko-slovensko) a v dubnu 1941 (Jugoslávie). S oporou v materiálech z pražských a bělehradských archivů připomíná okolnosti německé okupace Jugoslávie a porovnává formování československé a jugoslávské politické reprezentace v exilu, jejich rozdílnou cestu do Londýna, problémy, s nimiž se v prvních letech potýkaly, a jejich postavení v britském exilu. Studie přitom ukazuje, jak obnovení vzájemných vztahů mezi oběma reprezentacemi zatěžovaly historické animozity, přestože od roku 1919 Bělehrad s Prahou poutaly spojenecké svazky v rámci Malé dohody: zejména prezident Edvard Beneš (1884–1948) dlouho vyčítal jugoslávským politikům, že opustili Československo v době mnichovské krize na podzim 1938, ale i někteří jugoslávští představitelé nelibě nesli, že je československá vláda nepodpořila ve střetu s Itálií v roce 1926 a při nastolení královské diktatury o tři roky později. Ve vzájemných kontaktech československých a jugoslávských vedoucích politiků v exilu se promítaly také jejich názory na další vývoj války a na vztahy obnoveného Československa a Jugoslávie ke spojeneckým velmocím. O podporu a pomoc Velké Británie usilovaly obě exilové vlády, rozdílný postoj ale z vícero důvodů zaujaly ke spolupráci se Sovětským svazem. Přestože se jejich vzájemné vztahy zlepšily zejména poté, co jugoslávská vláda počátkem roku 1943 vyhlásila, že neuznává Mnichovskou dohodu, jejich cesty se ještě v exilu rozešly a do vlasti se po válce jako vítězové vrátili jen českoslovenští exiloví představitelé, zatímco jejich jugoslávští partneři z Londýna museli „vyklidit pole” Titovým komunistům a většinou zůstali v exilu.

In his partly comparative study, the author focuses on a specific chapter in Czechoslovak-Yugoslav relations in the 20th century, namely contacts of the exile governments of both countries after their occupation by the German army in March 1939 (remnants of Czechoslovakia) and April 1941 (Yugoslavia). Supported by document from Prague’s and Belgrade’s archives, he recalls circumstances of the German occupation of Yugoslavia and compares the formation of the Czechoslovak and Yugoslav political representations in exile, the different ways they took to London, the problems they encountered during early years in exile, and their positions in London’s exile community. The study shows how the restoration of mutual relations between the two representations was burdened by historical animosities, although Belgrade and Prague had been allies since 1919, both being members of the Little Entente. President Edvard Beneš (1884 – 1948), in particular, was long reproaching Yugoslav politicians for abandoning Czechoslovakia at the time of the Munich crisis in the autumn of 1938. However, some Yugoslav representatives, on the other hand, disliked the fact that the Czechoslovak government had not supported them in the conflict with Italy in 1926 and during the establishment of the king’s dictatorship three years later. Mutual relations of leading Czechoslovak and Yugoslav politicians in exile were also reflecting their respective opinions on further war developments and on relations of restored Czechoslovakia and Yugoslavia to allied powers. Both exile governments were striving for help and support of Great Britain. However, they assumed, for a variety of reasons, different attitudes to cooperation with the Soviet Union. Although the relations were gradually improving, especially since 1943, when the Yugoslav government declared that it did not acknowledge the Munich Agreement, their courses drifted apart while both were still in exile, and only Czechoslovak exile representatives returned home as winners, while their Yugoslav counterparts in London had to „beat a retreat”, yielding to Tito´s Communists, and most of them stayed in exile.
Trvalý link: http://hdl.handle.net/11104/0306922