Pohřbívání z perspektivy nedochovaného

0505734 - ARÚ 2020 RIV CZ cze J - Článek v odborném periodiku
Vencl, Slavomil
Pohřbívání z perspektivy nedochovaného.
[Burial behaviour from the perspective of the unpreserved or unfound.]
Archeologie ve středních Čechách. Roč. 23, č. 1 (2019), s. 7-43. ISSN 1214-3553
Institucionální podpora: RVO:67985912
Klíčová slova: burials * Palaeolithic * Mesolithic * loose human bones * violence
Obor OECD: Archaeology
Způsob publikování: Pouze metadata
https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=001783652&local_base=ANL

Funerální praxe náleží mezi prastaré kulturní znaky, vydělující člověka ze živočišné říše, takže patří k základním, třebaže časoprostorově značně polymorfním složkám lidského chování. Doklady pohřbívání, prokázané od středního paleolitu, jsou v podstatě materializovanými stopami existence víry v posmrtný život, k níž dospěli již neandertálci. Archeologické funerální prameny zachycují jen nepatrné zlomky někdejších populací, deformované řadou filtrů kulturní i tafonomické povahy, takže jejich svědectví vyžaduje kritický přístup. Disproporce mezi frekvencí sídlištních a funerálních pramenů archeologických kultur je třeba chápat jako negativní příznaky, resp. doklady neúplnosti získaných souborů pramenů. Pohřby povrchové se archeologicky dochovaly v případech, že odstranění jejich konstrukce vyžadovalo příliš námahy (pyramidy, megalitické hrobky, atd.) a výjimečně i hroby záhy překryté akumulačními postdepozičními procesy, případně vzestupem vodní hladiny. Pohřby do země se uchovaly tehdy, pokud se nacházely mimo dosah přírodních odnosných procesů a plošných antropogenních zásahů, takže nutně neúplně z hlediska kvality i kvantity. Pohřební ritus se vyznačuje dvojím přístupem k zacházení s těly zesnulých, a to statickým (tj. primárním uložením těla do hrobu bez dalších zásahů) nebo dynamickým (rušícím integritu těl ohněm, manipulacemi a opakovanými zásahy). Výskyt lidských pozůstatků neznamená výhradně doklad funerální praxe. Pozůstatky lidí se zraněními (a zvláště ve společných hrobech), způsobenými zpočátku ještě nespecializovanými nástroji-zbraněmi naopak dokládají od pozdního paleolitu, hojněji od mezolitu existenci ozbrojených skupinových konfliktů, resp. neosobního násilí. Možnosti interpretace archeologických pramenů významně rozšiřuje studium mikrodat. Vedle toho nicméně trvá potřeba rozvíjení kulturně historických interpretací, tkvící mimo jiné v úsilí o doplnění a vysvětlení neúplně dochovaných hmotných stop po chování zaniklých společností prostřednictvím vztažení hmotných pozůstatků k úplněji, neboť etnohistoricky dochovaným, a to především časoprostorově blízkým entitám. Ke zdaru tohoto úsilí je nezbytné začlenit do interpretace archeologických pramenů i existenci nedochovávaného, projevující se v podobě negativních příznaků.

Mortuary practices belong to ancient cultural traits which distinguish humans from the animal kingdom. Thus they belong to the basic, although spatio-temporally very polymorphous components of human behaviour. Evidence of burials, documented from the Middle Palaeolithic onwards, represents materialized traces of the existence of a belief in the afterlife which was already widespread among the Neanderthals. Archaeological funerary sources only record tiny fragments of past populations, deformed by a number of filters of both cultural and taphonomic nature, which requires a critical approach. The disproportion between the frequency of settlement and funerary sources should be understood as negative symptoms of incompleteness of both sets of sources which are also deformed by post-depositional processes. Burials on the surface have archaeologically survived as long as the dismantling of the structures was too demanding (pyramids, megalithic tombs, etc.) or in several extraordinary cases - when they were buried by accumulation processes or possibly by the rise in the water level. Burials in the ground are only incompletely preserved, from the viewpoint of their composition and quality. The burial rite is characterized by two possible approaches to manipulation with dead bodies - the static one (i.e. the primary deposition of the body in a grave without further interventions) or the dynamic one (secondarily - destroying the body’s integrity through fire and tertiarily - through repeated manipulations with the remains). However, the occurrence of human remains does not necessarily represent evidence of funerary practices. On the other hand, human remains displaying injuries (especially those in collective graves), in early times still caused by non-specialized tools/weapons, prove the existence of armed group violence - from the Late Palaeolithic, and more frequently from the Mesolithic, onwards. The interpretative possibilities of archaeological sources are widely augmented by studies of macro- and microdata, but apart from these, there is also the need to develop cultural-historical interpretations, consisting among others in the effort to supplement and explain the incompletely preserved material vestiges left behind by vanished communities through the relation of material remains to ethnohistorically documented archaic entities. In order to make these efforts successful, it is necessary to include the existence of the unpreserved into the interpretation of archaeological sources, which is manifested in the form of negative symptoms.
Trvalý link: http://hdl.handle.net/11104/0297142