Number of the records: 1  

Justus et Bonus: Ad honorem Jiří Beneš: křesťanská kultura a vzdělanost v českých zemích od středověku po Komenského

  1. 1.
    SYSNO ASEP0533051
    Document TypeM - Monograph Chapter
    R&D Document TypeMonograph Chapter
    TitleK postavě Bileámovy oslice ve středověkém náboženském dramatu
    TitleOn the Figure of the Donkey in Medieval Religious Drama
    Author(s) Vršecká, Kateřina (FLU-F) RID, ORCID, SAI
    Source TitleJustus et Bonus: Ad honorem Jiří Beneš: křesťanská kultura a vzdělanost v českých zemích od středověku po Komenského. - Praha : Filosofia, 2020 / Podavka O. - ISBN 978-80-7007-630-9
    Pagess. 75-102
    Number of pages28 s.
    Number of pages369
    Publication formPrint - P
    Languagecze - Czech
    CountryCZ - Czech Republic
    Keywordstalking ass ; Balaam ; symbolism of the donkey ; medieval religious drama ; procession of prophets
    Subject RIVAA - Philosophy ; Religion
    OECD categorySpecific languages
    Institutional supportFLU-F - RVO:67985955
    AnnotationTématem článku je dramatizace starozákonní epizody o Bileámově oslici z knihy Numeri (22, 22-33) ve čtyřech náboženských středověkých hrách z 12.-14. století. V úvodu je představen starozákonní příběh o věštci Bileámovi, považovaném ve středověku za jednoho z proroků předvídajících Kristův příchod i za předchůdce Tří králů. Všechny čtyři hry, které uvádějí postavu Bileáma na oslici, současně obsahují scénu procesí starozákonních i novozákonních proroků, kteří prorokují příchod Spasitele. Ta byla inspirována pseudo-augustiniánským kázáním Sermo contra Iudeos, Paganos, et Arianos de Symbolo, jež ovšem proroka Bileáma nezahrnuje. Podrobnější analýza epizody s Bileámem a oslicí v jednotlivých hrách ukazuje, že každý text pojednává tuto scénu svým vlastním a osobitým způsobem: vyjma Bileámových latinských zpěvů o hvězdě odvozených z liturgie je dialog vystupujících postav (Bileáma, oslice a anděla) v každé hře originální kompozicí textově nezávislou na liturgické a biblické předloze. Postava oslice, ať již mlčící (Ordo Adae z 12. stol., Ludus de nativiate z Benediktbeuernu z 13. stol.) či mluvící (Ordo prophetarum z Laonu z 12. stol. a Rouenu z 14. stol.) na scéně, je nedílnou součástí všech her zařazujících Bileámovo proroctví o Kristu. Význam oslice jako postavy však nespočívá pouze v její roli doprovodného zvířete a charakteristického atributu Bileáma, ale především v její jedinečné úloze Hospodinova prostředníka, který spolu s andělem Páně dovádí neposlušného proroka k prozření. Biblická zápletka, v níž se oslice odmítá pohnout a protestuje proti bití ze strany Bileáma, se stala podkladem k dramaticky vděčné epizodě, která ve sledu ostatních scén a výstupů oživovala a „zatraktivňovala“ děj liturgické hry ve smyslu větší divadelnosti a pravděpodobně přispívala i ke vstupu humoru a komického prvku na scénu.
    Description in EnglishThe theme of the article is the dramatization of the Old Testament episode about Balaam’s donkey from the book of Numbers (22:22-33) in four religious medieval plays from the twelfth to the fourteenth centuries. The Old Testament story about the diviner Balaam, perceived in the Middle Ages as one of the prophets anticipating the coming of Christ as well as a predecessor of the Three Kings, is presented in the introduction. All four plays, which present the figure of Balaam on the donkey, also contain a scene with a procession of Old Testament and New Testament prophets, who prophecy the coming of the Savior.This was inspired by the pseudo-Augustinian Latin sermon Sermo contra Iudeos, Paganos, et Arianos de Symbolo, which does not, however, include the prophet Balaam. A more detailed analysis of the episode with Balaam and the donkey in the particular plays serve to demonstrate that each text treats this scene in its own, distinct manner: with the exception of Balaam’s Latin songs about Jacob’s star drawn from the liturgy, the dialogues of the characters present (Balaam, the donkey and the angel) are original compositions in each play, independent textually from the liturgical and biblical originals. The figure of the donkey, either silent this time (Ordo Adae from the twelfth century, Ludus de nativitate from Benediktbeuern from the thirteenth century) or talking (Ordo prophetarum from Laon from the twelfth century and Rouen from the fourteenth century) on the stage, is an essential part of all of the plays containing Balaam’s prophecy about Christ. The significance of the donkey as a character does not, however, merely lie in its role as an accompanying animal and the characteristic attribute of Baalam, but more importantly in its unique function as a servant of the Lord, who along with the angel help the disobedient prophet see the light. The biblical account, in which the donkey refuses to move and protests against being beaten by Balaam has become the basis for a dramatically fruitful episode, which in the sequence of following scenes and acts enlivened and made more “attractive” the plot of the liturgical play in the sense of increased theatricality and in all probability also contributed to the introduction of humour and comic elements onto the stage.
    WorkplaceInstitute of Philosophy
    ContactChlumská Simona, chlumska@flu.cas.cz ; Tichá Zuzana, asep@flu.cas.cz Tel: 221 183 360
    Year of Publishing2021
Number of the records: 1