Lidská práva v mezikulturních perspektivách

0504811 - ÚSP 2020 RIV CZ cze M - Část monografie knihy
Šejvl, Michal
Lidská práva před lidskými právy? K předmodernímu vývoji pojmu lidských práv.
[Human Rights Before Human Rights? Remarks on Pre-Modern Development of Human Rights Concept.]
Lidská práva v mezikulturních perspektivách. 1. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i., 2018 - (Agha, P.), s. 171-203. ISBN 978-80-200-2958-4
Institucionální podpora: RVO:68378122
Klíčová slova: rights * human rights * Hohfeldian analysis of rights * history of human rights talk * Stoics * Constitutio Antoniniana * medieval scholastics * Marsiglio of Padua * William Ockham * Hugo Grotius * John Locke * Francisco de Vitoria * Bartolomé de Las Casas * Michel Villey * Charles Donahue * Brian Tierney * Richard A. Bauman * Tony Honoré
Obor OECD: Law

Kapitola se zabývá tím, zda bychom ještě před moderní dobou (konkrétně v antice a ve středověku) nemohli vysledovat v evropském myšlení jisté ‵pojmové předchůdce‵ lidských práv (k čemuž je její autor skeptický). Na druhou stranu se snaží ukázat myšlenkovou kontinuitu mezi především mysliteli vrcholného středověku (cca od 12. století) a mysliteli raného novověku, kam bychom mohli zařadit španělské scholastiky 16. století, Grotia nebo Locka. V podstatě chronologicky proto probírá a podrobuje kritice názory různých myslitelů, kteří tvrdili, že lidská práva byla přítomná již v antice, především u stoiků (Mitsis, Richard A. Bauman, Honoré nebo Pugliese), přičemž se podrobněji věnuje kontroverzi (Villey, Donahue, Tierney), zda římské právo používalo slovo ‵ius‵ ve významu subjektivního práva. Jde-li o myslitele vrcholného středověku (Akvinský, Marsilius z Padovy, Ockham), polemizuje především s Tierneyho a Villeyho tezemi, že Marsilius či Ockham stojí na počátku uvažování o přirozených právech, tím, že ukazuje, že tito myslitelé za subjektivní práva považovali i tzv. hohfeldovské volnosti (liberties), tedy nikoli pouze hohfeldovské nároky (claims). Uznává však velký význam debaty o františkánské chudobě a chudobě církve pro rozvinutí diskursu o právech. V raném novověku vyzdvihuje roli španělských myslitelů 16. století nejen pro zprostředkování středověkého tomismu pozdějším myslitelům jako Grotius, ale všímá si i Las Casasova ‵aktivismu‵ ve prospěch indiánů. Jde-li o myslitele, kteří jsou považováni za opravdové zakladatele moderního přirozenoprávního diskursu (z nějž pak vyrůstá diskurs lidskoprávní) jako Grotius, Hobbes a Locke, snaží se ukázat, že mnohé ‵inovace‵, které jim bývají připisovány, jsou vlastně ‵jen‵ tvůrčím rozvinutím středověkých myšlenek (s výjimkou Hobbese, který podle autora vlastně o právech vůbec nehovořil).

The basic question the chapter asks is whether we can found some ‵conceptual predecessors‵ of human rights concept in ancient Greece and Rome and in Middle Ages. While it denies the concept of human rights was present at these times, it also postulates continuity on the level of ideas between natural rights thinkers of Late Middle Ages (like Marsiglio of Padua or William Ockham) and early modernity (like Grotius or Locke). It criticizes theses of scholars who tries to talk about human rights in Antiquity (Mitsis, Richard A. Bauman, Honoré or Pugliese). It accepts that debates on Franciscan poverty and on church poverty were highly important for the development of rights talk, while denying that Marsiglio or Ockham talked about rights only, because when they talked about rights, they talked also about Hohfeldian liberties that are not rights. In the end it tries to show that many ‵innovations‵ usually connected with works of Grotius and Locke are ‵only‵ creative developments of late medieval ideas (transferred mainly through the work of Spanish scholastic thinkers of the 16th century). In this context the ‵truly modern‵ thinker is Thomas Hobbes, but he does not talk about rights, rather about factual possibilities of action
Trvalý link: http://hdl.handle.net/11104/0296365